Na svatého Martina, kouřívá se z komína

Listopadový svátek svatého Martina nebyl jen časem, kdy se podle známé pranostiky očekával možný příchod prvního sněhu. Na vsi končil hospodářský rok a na statcích se čeledi vyplácelo celoroční výslužné. Také se k tomuto datu ukončovala dohoda, vyplácely odměny a obnovovaly smlouvy na další rok mezi obcemi a obecními zaměstnanci, jako byli ponocní, kováři, učitelé a především obecní pastýři, kteří se během roku starali o dobytek všech hospodářů v obci. Proč se tedy při tak vzácné příležitosti dobře nenapít a nenajíst?

Scéna s žebrákem je nejznámější ze života sv. Martina

Svátek sv. Martina byl a je také neodmyslitelně spojen s husí pečínkou: Na sv. Martina husa nejpěkněji zívá. Husí chov má svůj biologicky daný chovný cyklus, který pravidelně vrcholí právě na konci podzimu, kdy housata vylíhnutá na jaře dorostla již dospělé jateční velikosti. Husy jsou hospodářsky velmi výhodná komodita, neboť z jednoho chovného kmene, který tvoří 1 husák a 2-4 husy, může hospodyně s trochou štěstí a dobré péče vychovat k podzimu až 20, ale třeba až 80 hus. Když se hospodářský rok obzvlášť vydařil, bylo na každém statku v období podzimu spousta hus, připravených na porážku. Proto bylo vedle peněz a ošacení obvyklé sjednat si jako součást výslužky husu. Husa se dostávala buď živá, aby si jí propuštěná děvečka mohla odvést domů, a tam si jí ještě dovykrmit, nebo měl čeledín domluveno, že vedle peněz dostane husu upečenou v pekáči s chlebem jen sám pro sebe. A tak se stalo, že svátek sv. Martina se od pradávna v české pranostice pojí s vůní husí pečínky, na kterou se mohli těšit i ti nejchudší.

Husička musí být!

Biskup a patron jezdectva


Budoucí světec Martin se narodil na přelomu let 316-317 v římské provincii Panonie ve městě Sabaria (dnešní maďarský Szombathely). Jméno dostal po bohu války Martovi, protože jeho otec, římský voják, pravděpodobně vojenský tribun, si přál, aby syn kráčel v jeho stopách. Martin se tedy stal vojákem. Sloužil u římského jezdectva, což se později stalo důvodem, proč byl po smrti uctíván jako ochránce husarů, dragounů, koní a kovářů. Většinu svého života Martin prožil na území tehdejší Galie (tedy dnešní Francie). Jeho život zásadně ovlivnila následující příhoda. Jednoho chladného zimního dne přijel k bráně města Amiens. Stál u ní starý žebrák a třásl se zimou. Soucitnému Martinovi bylo ubožáka líto. Zastavil, mečem rozpůlil svůj drahocenný plášť a polovinu z něho daroval žebrákovi. Stařec se do teplé kožešiny s radostí zabalil. Uprostřed noci měl pak Martin vidění, v němž se mu zjevil Kristus zahalený onou darovanou polovinou pláště. Martina zjevení hluboce zasáhlo a stal se křesťanem. Když pak po čase opustil vojenské řemeslo, odešel jako poustevník do lesů v blízkosti města Tours. Brzy si získal u místních obyvatel pověst svatého muže, který druhým pomáhá duchovní útěchou, radou a prý i zázraky. Proto se rozhodli zvolit ho svým biskupem. Martin ze skromnosti nechtěl tuto hodnost přijmout, a když se za ním vydala skupina kněží, aby ho přesvědčili, schoval se před nimi do pasoucího se hejna hus. Husa se proto stala jedním z atributů svatého Martina, podle kterých ho lze na různých vyobrazeních snadno poznat. Nakonec se Martin přece jen nechal přemluvit a roku 371 se stal biskupem v Tours. Ve středověku patřil k nejuctívanějším světcům i u nás. K jeho poctě stojí po celém světě přes 6 000 kostelů a v den jeho svátku se konávají poutě, posvícení, obchůzky koledníků s písněmi připomínajícími světce i husí pečínku:

„I vy bratři milí, mějte na paměti

štědrotu svatého Martina rytíře

v té převeliké míře,

nechcete-li husi dáti, dejte dva peníze!“

Ve vinařských oblastech se také tradičně o svátku svatého Martina ochutnává první víno z nového ročníku, tzv. Svatomartinské.

K svatomartinskému posvícení patří i koláče

To je zlaté posvícení…


Každá obec, kde se nacházel kostel, slavívala během roku dvě místní oslavy: pouť, konávanou v den svátku světce, kterému byl místní kostel zasvěcen, a posvícení, připomínající výročí, kdy došlo k vysvěcení místního chrámu. Tyto dny bývaly příležitostí k tanečním zábavám a hostinám, které se těšily obecné oblibě. Jelikož se tyto zábavy odhrávaly v různých termínech, rozhodl se císař Josef II. roku 1787, že v rámci svých reforem zavede jednotné, takzvané císařské posvícení, jež se mělo konat vždy první neděli po svatém Havlu (16.10.). Venkovští lidé si ovšem svá starobylá posvícení nenechali vzít, a tak došlo k tomu, že se v některých obcích slavila posvícení dvě, jedno místní a druhé císařské – tzv. havelské. A aby toho nebylo dost, časová blízkost Havelského posvícení a svátku svatého Martina vedla k tomu, že oslavy obou termínů splývaly a trvaly více než dva týdny. V pondělí po svatohavelské neděli začínaly taneční zábavy. První z nich bývala tzv. pěkná nebo zlatá hodinka, zahajovaná průvodem účastníků do hospodského sálu s hořícími svícemi. Byla určena především mládeži, zatímco o den později se konala tzv. sousedská, která počítala spíše se staršími účastníky. V domácnostech bylo naklizeno, zvaly se návštěvy, pro které se pekly posvícenské koláče, sladké rohlíky i jiné typy pečiva, rozdílné podle zvyklostí jednotlivých oblastí. Tak běžel posvícenský čas až do slavnostního oběda o svátku svatého Martina. Ten zůstal živou tradicí nejdéle a ani dnes by v den tohoto svátku, nebo první neděli po něm, neměla na našem českém stole chybět tradiční husa se zelím, knedlíky a pivem. I ten, kdo úzkostlivě dbá o štíhlou linii, si tenhle prohřešek určitě může alespoň jednou v roce dovolit.

Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.


Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon