Naučme se Bruselu říkat ne

Aktualizace: 4. pro 2020

S právníkem a vysokoškolským pedagogem Zdeňkem Koudelkou jsme hovořili o horké covidové současnosti, sociálním inženýrství nové levice a ztrátě naší suverenity v Evropské unii – prostě o tématech, které ovlivní životy současné i budoucích generací

doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.


Více než čtvrtstoletí strávil rodák z Boskovic Zdeněk Koudelka v ČSSD, v jejímž dresu zasedal v zastupitelstvu i v Poslanecké sněmovně. V loňském roce ze strany, jejímiž členy byli už jeho dědeček a pradědeček, odešel. Mimo jiné z důvodu jejího příklonu k tzv. nové levici. Dnes má Zdeněk Koudelka blízko k Trikolóře Václava Klause ml., s níž sdílí její vztah k tradicím, odkazu předků a hájení národní suverenity.


Náš rozhovor vzniká krátce po teroristických útocích ve Francii a Rakousku a současně ve dnech, kdy světovým děním – vedle covidu – hýbou americké prezidentské volby. Jaký máte z pohledu právníka názor na korespondenční hlasování?


Záporný. Jedním ze základních prvků svobodných voleb je tajnost hlasování. Nejde jen o to, aby tajnost byla zajištěna ve volební místnosti vůči volebním komisařům, ale vůči všem. Hlasování za plentou chrání slabší lidi před nátlakem. Je-li člověk ve volební místnosti za plentou sám, může rozhodnout svobodně. Bude-li však vybírat volební lístek doma, hrozí výrazné ovlivnění z okolí. Muž pod pantoflem se bude pod dohledem manželky bát volit jinou stranu, než je manželčino přání. Z roku 2010 je znám případ videa Přemluv bábu! Marthy Issové a Jiřího Mádla vyzývající k tlaku mladých na prarodiče kvůli jejich volebnímu rozhodnutí. Při zavedení korespondenčního hlasování bude část občanů vystavena tlaku a jejich volební rozhodnutí nebude svobodné. A svoboda odlišuje skutečné volby od pseudovoleb v totalitních státech.

Stávkový výbor PrF Brno: Levíček, Blažek, Koudelka, Bouček (1989)


Možná ale nejsou úmysly zastánců korespondenční hlasování jen temné, nemyslíte?


To je možné. Za propagací korespondenčního hlasování je nejspíš i snaha zvýšit volební účast občanů žijících v zahraničí. Již dnes je umožněno volit v prezidentských a poslaneckých volbách v zahraničí, ale musí se volit na našem velvyslanectví či konzulátě. O volby je tak malý zájem a zahraniční hlasy volební výsledek nezmění. Pokud však korespondenční volba zjednoduší volby zahraničním voličům, jejich počet vzroste. Je ale správné, aby o výsledku voleb rozhodovali lidé, kteří na území Čech, Moravy a Slezska nežijí a nebudou podléhat vládě stran, které volí? Volit mají přeci lidé, kteří ponesou odpovědnost za volební akt i tím, že žijí ve státě, jehož politickou reprezentaci svou volbou pomáhají vybrat!


Před více než 20 lety jste se po několikaletých zkušenostech v komunální politice stal poslancem. Sněmovnu jste opustil před 14 lety. Přijde mi, že současné celospolečenské výzvy jsou naprosto odlišné. Nebylo to před těmi 15-20 lety pro politiky i voliče srozumitelnější? Především ve smyslu jasně definované pravice a levice…


A ještě jasnější to bylo v 90. letech 20. století. Dříve byly strany názorově vyprofilované a v jejich čele stály osobnosti. Občanská demokratická strana s Václavem Klausem, sociální demokracie s Milošem Zemanem, i lidová strana s Josefem Luxem byly strany s názorem. Některé politické a mediální skupiny na politické strany útočily a podařilo se jim stranictví vykreslit jako něco špatného. Navíc odešli velcí představitelé těchto stran. Vždyť Václav Klaus odešel z čela ODS po volební porážce v roce 2002, kdy získal 24 % hlasů. Dnes je pro ODS takové procento nedostižným úspěchem. Sociální demokracie bez Miloše Zemana balancuje u brány politického hřbitova. Nepřátelům stranictví se podařilo tradiční strany oslabit, ale víme, jak skončily ty nové – Unie svobody, Věci veřejné či Strana zelených. Nyní je dominantní ANO Andreje Babiše, to je však strana bez názorového ukotvení. Má jen dobré řízení a ekonomické zázemí. Ale až v politice skončí Andrej Babiš, rozplyne se.

S manželkou Martinou a děmti Soňou a Zdeňkem (2016)


Někteří lidé dnes tvrdí, že pojmy jako pravice a levice se přežily…


Strany potřebují být názorově ukotvené a znát svůj poměr k velkým idejím. Co pro ně znamenají pojmy svoboda, spravedlnost, rovnost a jaký mezi nimi chtějí mít poměr, jak je vyvažovat. Žádný z těchto pojmů nemůže být absolutní – svoboda je omezována svobodou jiného a odpovědností. Když mám rodinu, tak má svoboda je omezena odpovědností k ní. A takové omezení je dobré. I označení osobního stavu pro neženaté – svobodný, který se sňatkem mění na ženatý či vdaná, je vyjádřením toho, že se svoboda nahrazuje vztahem s odpovědností k jinému, muži k ženě a ženy k muži, za kterého se vdala. I rovnost má tradiční rovinu jako rovnost před zákonem, ale…


není absolutní….


Přesně tak. Nejsme si rovni z pohledu různých talentů, fyzických schopností i toho, co nás baví. Lidská rozmanitost je předpokladem schopnosti lidstva přežít v různých situacích. Rovnost nemůže být nikdy ve všem. Na druhé straně je odstranění určité nerovnosti projevem sounáležitosti lidí a může tak činit i stát, což je organizace lidí na určitém území. Když někdo přijde o nohy, je správné, aby se mu přispělo na nákup invalidního vozíku. Ovšem známe doby, kdy pod záminkou dosažení sociální rovnosti vládly totalitní režimy.


Zmatek do toho všeho vnášejí i mainstreamová média, která nálepkují některé strany jako "extremistické, populistické a krajně pravicové", zatímco v případě třeba takových Pirátů o jejich příslušnosti k "nové levici" taktně mlčí…


Názory médií hlavního proudu a názory lidí se často rozcházejí. Hlavním mediím se u nás tradičně nevěří. Lidé sledují Českou televizi, ale nevěří jejím komentářům. Jako do roku 1989 nevěřila značná část lidí Československé televizi, nyní nevěří České televizi. Vytváří si názor nezávisle na médiích, a to je dobře.

S Renatou Brandnerovou, Renatou Veseckou a Milošem Zemanem


Osobně mám novou levici spojenou především s jejím nekritickým až adoračním postojem k Evropské unii. A s tím spojeným odmítáním národních států, a tedy nulovým zájmem o hájení suverenity České republiky. Lze vůbec zůstat v Evropské unii a zároveň uhájit svou suverenitu?


Podstatou Evropské unie je převod pravomocí z členských států na bruselské orgány. Dám vám příklad z našich dějin. V 19. století bylo Království české a Markrabství moravské, ale státnost neměly, tu měla habsburská říše. Těžko ale říci, kdy jejich původní státnost zanikla. Nebylo to vydáním Obnoveného zřízení zemského v Čechách 1627 a na Moravě roku 1628, kdy došlo k posílení panovníka, ale státnost existovala, ani sloučením České dvorské kanceláře s rakouskou roku 1749. Státnost zanikla řadou centralizačních kroků, byť každý sám o sobě by nebyl koncem státu. Státnost lze ztratit, aniž je zřejmé, kdy k tomu dojde.


Podobné pokoutní postupy jsou nakonec vidět i dnes…


Souhlasím. Podstatou státu je jeho právní řád, přičemž ty nejdůležitější právní normy má stát v ústavě. Je-li ústava podřízena právu jinému, není stát svrchovaný. Soud Evropské unie v Lucemburku prosazuje přednost evropského práva před právem členských států. A to základních smluv o Evropské unii přijatých všemi státy, i nařízení a směrnic unie, které lze přijmout proti vůli České republiky. Jeho soudci se rekrutují z právníků zaměřených na právo Evropské unie. Oproti tomu právníci, kteří mají k Evropské unii zdrženlivý postoj, se zpravidla o funkce v jejích orgánech neucházejí. Tvrzení o přednosti evropských směrnic před naší ústavou se rovná tvrzení, že nejsme svrchovaný stát. Ale naše ústava se před bruselskými směrnicemi sklonit nemusí a nemá.


Vedle czexitu se hovoří i o vypovězení Lisabonské smlouvy, která podle mnohých euroskeptiků zasadila zásadní ránu naší suverenitě. Můžete jako právník říci, jestli má Česká republika šanci od "Lisabonu" odstoupit?


Po Lisabonské smlouvě si bruselské ústředí uzurpuje nové oblasti, které nejsou ve smlouvách o Evropské unii zmíněny jako působnost Evropské unie. Vezměme třebas jednotnou regulaci osobních údajů. Proč se mají veřejná blahopřání starostů občanům k narozeninám řídit stejně na Moravě a v Chorvatsku? To by za starého Rakouska nenapadlo ani největšího vídeňského centralistu.

S dcerou Soňou u pramene Moravy (2018)


Rakousko-Uhersko jsme opustili, ale s Evropskou unií to bude asi obtížnější…


Z hlediska právního můžeme Evropskou unii opustit, rozhodnutí je na nás. Pokud by byl plán zrušit Lisabonskou smlouvu a vrátit se k pravidlům platným v Evropské unii před Lisabonem, tak je to o mnoho složitější.


V čem?

Musely by s tím souhlasit všechny členské státy. Tedy by to muselo chtít více členských států, a především ten nejmocnější – Německo. Bez něho se nic v Evropské unii nezmění. Je to jako s reformou sovětského bloku ve východní Evropě. Žádný pokus neměl šanci, pokud reformu nezačal sám Sovětský svaz. I změna Evropské unie záleží na nastartování těchto změn v Německu.


S Lisabonskou smlouvou, jak již před jejím schválením poukazoval prezident Václav Klaus, jsme přišli o manévrovací prostor i v rámci migrační politiky. Kdyby nebylo Lisabonu, těžko by nás patrně mohla Evropská komise nutit do uprchlických kvót a aktuální "povinné solidarity“…


Moc určit, kolik stát přijme cizinců, je jedním z prvků suverenity státu. Vstupem do Evropské unie jsme přijali závazek, že se u nás může usadit občan Evropské unie, ale ne masově lidé odjinud. Pokud naše vláda dovolí Bruselu určovat, kdo může u nás žít, přestane být vládou svrchovaného státu a bude jen správou závislého území.


Z čeho by měla rozumná azylová politika vycházet?


Jednoznačně z tradičního pojetí azylu jako ochrany jedince za politickou protistátní činnost, která se však hodila vládám jiných států pod heslem „politický nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Proto ve středověku v dobách napjatých vztahů mezi papežem a císařem na císařském dvoře pobývali odpůrci papeže a na papežském dvoře odpůrci císaře. Rozhodnutí, jaké množství cizinců stát přijme, je rozhodnutím dotýkající se existenčních základů společnosti v daném státě. Proto může být učiněno jen za souhlasu tohoto státu. Je nutno odmítnout přehlasování státu v této věci německo-francouzským hlasovacím kolosem.

S opatem brněnského augustiniánského kláštera Lukášem Martincem a Milošem Zemanem


Jenže tváří tvář Bruselu někteří čeští politici ztrácejí odvahu…


Prostě se naučme v Bruselu říkat NE, to z nás zachová to, co jsme. Samo Německo či Francie má k Bruselu dvojaký vztah. Žádný německý kancléř či francouzský prezident neměl zájem přejít do Bruselu. Posílají tam druhořadé a vysloužilé politiky. Andrej Babiš nechce sedět v Evropské komisi a posadil tam nevýznamnou Věru Jourovou, která se vyžívá v peskování Polska a Maďarska. Druhořadí politici nevymyslí prvořadá řešení.


Mocní tohoto světa často a rádi hovoří v souvislosti s covidem o nutnosti „velkého resetu“, nového začátku. Co si pod tím máme přesně představit? Zatím jen vidíme, že naše i další vlády zadlužují jednotlivé státy na generace dopředu, do popředí se dostává distanční výuka, krachují restaurace…. A to jsou jen ty viditelné dopady…


Koronavirus není nadán rozumem, aby válčil s lidstvem. Má přirozené vlastnosti živých organismů, chce se krmit a množit. Virus nezmizí a bude se vracet. Chřipkové epidemie jsou především na podzim a na jaře, v létě nás trápí průjmy. Dejme tomu, že se podaří razantními zákazy růst nemocných snížit na úroveň, se kterou bude vláda spokojena. Otevřou se školy, hospody a obchody? Pokud ano, lze očekávat, že se nákaza rozšíří. Pokud nikoli, dojde k dalším škodám.


Co nás čeká dál? Už teď se hovoří o dalších vlnách covidu…


Na jaře lze skutečně předpokládat další vlnu čínské chřipky. To opět vláda zavře školy a ekonomiku? A na podzim 2021 zas? Vládní opatření neukazují světlo na konci tunelu. Šíření viru nezabráníme, maximálně jej snad zpomalíme. Je správné se ptát, zda zásahy do práv lidí a razantní poškození hospodářství mají smysl, zda nezvolit jiný přístup, založený na ochraně nejohroženějších, a ne na plošných zákazech. Koronavir není mor, nemá jeho úmrtnost. Lépe by bylo bez něj, ale nejsme schopni jej zničit. Během několika měsíců zřejmě vir projde značnou částí populace a vláda tomu nezabrání.

S Milošem Zemanem (2008)


Jaro 2020 vláda vydávala za úspěch, ale nejsem si jistý, jestli na své straně měla větší část společnosti….


Vznikly obrovské škody díky vytvoření atmosféry strachu a razantnímu zavření ekonomiky. Výsledkem bylo přesunutí rozšíření viru z jara na podzim. Na podzim 2020 vláda postupovala opatrněji, zavřela služby, ale neomezila průmyslovou výrobu. Na jaře 2020 byly některé příkazy vlády nerozumné. Plošné nošení roušek venku, i když šel člověk po lese, nemělo vliv na virovou nákazu. Nerozumný byl příkaz, že manželé musejí mít roušku v autě, když v posteli ji nemají.


Nad některými opatřeními, a to i jako covidovému pacientovi, mi však i dnes zůstává rozum stát…


To nám všem. Například mše jsou omezeny na několik účastníků, přitom více lidí může jet autobusem nebo šalinou. Ale do olomoucké či brněnské katedrály se vleze několik šalin! Rozumné by bylo, aby vláda stanovila, že na každou osobu musí být určitá plocha a zachován odstup. Farář by pro kostel stanovil počet věřících – jiný ve velkém a jiný v malém. Tak se dá postupovat i jinde. Například je dovoleno jít do autoservisu, ale ne si koupit auto. Většina prodejen aut zajišťuje i servis, takže v téže hale lze objednat opravu, ale ne auto koupit.


Jak by měla působit opozice v časech krize, jakou je například epidemie? Zatímco na jaře opozice kritizovala opatření, na podzim zase začala kritizovat jejich "nepřijetí". Nejmenovaná pirátská poslankyně dokonce premiérovi vyčetla, že je přímo zodpovědný za umírání lidí… Suma sumarum, má otázka směřuje k jisté definici pojmu "konstruktivní opozice“.


Rozhodující nejsou řeči, ale hlasování poslanců. Vládní opatření v koronakrizi překopala politické dělení společnosti. Lidé, kteří před rokem na akcích Milionu chvilek brojili proti Babišově vládě, nyní vládu podporují. V Poslanecké sněmovně, kterou Andrej Babiš potřeboval pro prodloužení nouzového stavu v říjnu 2020, podpořili vládu a její nouzový stav poslanci ANO, sociální demokracie, Pirátů, lidovců, STAN, KSČM, ODS a TOP 09. Proti tomuto provládnímu uskupení vystupuje jen SPD Tomia Okamury a Klausova Trikolóra. Podstatou demokracie je volba z alternativ. Mají-li mít příští volby smysl, musí mít voliči možnost si vybrat mezi stávajícím přístupem k epidemii a alternativním způsobem, který vzejde z jiných přístupů. Opozice, která kolaboruje s vládou, není skutečnou opozicí.


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.


Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon