Naučme se Bruselu říkat ne

Aktualizováno: 4. pro 2020

S právníkem a vysokoškolským pedagogem Zdeňkem Koudelkou jsme hovořili o horké covidové současnosti, sociálním inženýrství nové levice a ztrátě naší suverenity v Evropské unii – prostě o tématech, které ovlivní životy současné i budoucích generací

doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.


Více než čtvrtstoletí strávil rodák z Boskovic Zdeněk Koudelka v ČSSD, v jejímž dresu zasedal v zastupitelstvu i v Poslanecké sněmovně. V loňském roce ze strany, jejímiž členy byli už jeho dědeček a pradědeček, odešel. Mimo jiné z důvodu jejího příklonu k tzv. nové levici. Dnes má Zdeněk Koudelka blízko k Trikolóře Václava Klause ml., s níž sdílí její vztah k tradicím, odkazu předků a hájení národní suverenity.


Náš rozhovor vzniká krátce po teroristických útocích ve Francii a Rakousku a současně ve dnech, kdy světovým děním – vedle covidu – hýbou americké prezidentské volby. Jaký máte z pohledu právníka názor na korespondenční hlasování?


Záporný. Jedním ze základních prvků svobodných voleb je tajnost hlasování. Nejde jen o to, aby tajnost byla zajištěna ve volební místnosti vůči volebním komisařům, ale vůči všem. Hlasování za plentou chrání slabší lidi před nátlakem. Je-li člověk ve volební místnosti za plentou sám, může rozhodnout svobodně. Bude-li však vybírat volební lístek doma, hrozí výrazné ovlivnění z okolí. Muž pod pantoflem se bude pod dohledem manželky bát volit jinou stranu, než je manželčino přání. Z roku 2010 je znám případ videa Přemluv bábu! Marthy Issové a Jiřího Mádla vyzývající k tlaku mladých na prarodiče kvůli jejich volebnímu rozhodnutí. Při zavedení korespondenčního hlasování bude část občanů vystavena tlaku a jejich volební rozhodnutí nebude svobodné. A svoboda odlišuje skutečné volby od pseudovoleb v totalitních státech.

Stávkový výbor PrF Brno: Levíček, Blažek, Koudelka, Bouček (1989)


Možná ale nejsou úmysly zastánců korespondenční hlasování jen temné, nemyslíte?


To je možné. Za propagací korespondenčního hlasování je nejspíš i snaha zvýšit volební účast občanů žijících v zahraničí. Již dnes je umožněno volit v prezidentských a poslaneckých volbách v zahraničí, ale musí se volit na našem velvyslanectví či konzulátě. O volby je tak malý zájem a zahraniční hlasy volební výsledek nezmění. Pokud však korespondenční volba zjednoduší volby zahraničním voličům, jejich počet vzroste. Je ale správné, aby o výsledku voleb rozhodovali lidé, kteří na území Čech, Moravy a Slezska nežijí a nebudou podléhat vládě stran, které volí? Volit mají přeci lidé, kteří ponesou odpovědnost za volební akt i tím, že žijí ve státě, jehož politickou reprezentaci svou volbou pomáhají vybrat!


Před více než 20 lety jste se po několikaletých zkušenostech v komunální politice stal poslancem. Sněmovnu jste opustil před 14 lety. Přijde mi, že současné celospolečenské výzvy jsou naprosto odlišné. Nebylo to před těmi 15-20 lety pro politiky i voliče srozumitelnější? Především ve smyslu jasně definované pravice a levice…


A ještě jasnější to bylo v 90. letech 20. století. Dříve byly strany názorově vyprofilované a v jejich čele stály osobnosti. Občanská demokratická strana s Václavem Klausem, sociální demokracie s Milošem Zemanem, i lidová strana s Josefem Luxem byly strany s názorem. Některé politické a mediální skupiny na politické strany útočily a podařilo se jim stranictví vykreslit jako něco špatného. Navíc odešli velcí představitelé těchto stran. Vždyť Václav Klaus odešel z čela ODS po volební porážce v roce 2002, kdy získal 24 % hlasů. Dnes je pro ODS takové procento nedostižným úspěchem. Sociální demokracie bez Miloše Zemana balancuje u brány politického hřbitova. Nepřátelům stranictví se podařilo tradiční strany oslabit, ale víme, jak skončily ty nové – Unie svobody, Věci veřejné či Strana zelených. Nyní je dominantní ANO Andreje Babiše, to je však strana bez názorového ukotvení. Má jen dobré řízení a ekonomické zázemí. Ale až v politice skončí Andrej Babiš, rozplyne se.

S manželkou Martinou a děmti Soňou a Zdeňkem (2016)


Někteří lidé dnes tvrdí, že pojmy jako pravice a levice se přežily…


Strany potřebují být názorově ukotvené a znát svůj poměr k velkým idejím. Co pro ně znamenají pojmy svoboda, spravedlnost, rovnost a jaký mezi nimi chtějí mít poměr, jak je vyvažovat. Žádný z těchto pojmů nemůže být absolutní – svoboda je omezována svobodou jiného a odpovědností. Když mám rodinu, tak má svoboda je omezena odpovědností k ní. A takové omezení je dobré. I označení osobního stavu pro neženaté – svobodný, který se sňatkem mění na ženatý či vdaná, je vyjádřením toho, že se svoboda nahrazuje vztahem s odpovědností k jinému, muži k ženě a ženy k muži, za kterého se vdala. I rovnost má tradiční rovinu jako rovnost před zákonem, ale…


není absolutní….


Přesně tak. Nejsme si rovni z pohledu různých talentů, fyzických schopností i toho, co nás baví. Lidská rozmanitost je předpokladem schopnosti lidstva přežít v různých situacích. Rovnost nemůže být nikdy ve všem. Na druhé straně je odstranění určité nerovnosti projevem sounáležitosti lidí a může tak činit i stát, což je organizace lidí na určitém území. Když někdo přijde o nohy, je správné, aby se mu přispělo na nákup invalidního vozíku. Ovšem známe doby, kdy pod záminkou dosažení sociální rovnosti vládly totalitní režimy.


Zmatek do toho všeho vnášejí i mainstreamová média, která nálepkují některé strany jako "extremistické, populistické a krajně pravicové", zatímco v případě třeba takových Pirátů o jejich příslušnosti k "nové levici" taktně mlčí…


Názory médií hlavního proudu a názory lidí se často rozcházejí. Hlavním mediím se u nás tradičně nevěří. Lidé sledují Českou televizi, ale nevěří jejím komentářům. Jako do roku 1989 nevěřila značná část lidí Československé televizi, nyní nevěří České televizi. Vytváří si názor nezávisle na médiích, a to je dobře.