Nešetřit se

Pokud v českém muzikantském nebi existuje hospoda, točí tam pěnivý mok zcela jistě i bluesový a folkový kytarista a zpěvák Petr Kalandra. Stejně tak je jisté, že si tam hosté mohou pokuřovat dle libosti a hospodský je rozhodně nevyhání s cigaretou na mráz či horké letní slunce. A možná tam Kalandra občas zazpívá nově příchozím „Jsem hospodskej tohodle světa“, jak zní jedna ze slok jeho asi nejznámějšího počinu s názvem Hospodskej.

Petr Kalandra


Široké veřejnosti není Petr Kalandra znám tolik jako jeho generační souputníci Karel Kryl, Jaromír Nohavica či blízký kamarád Jaroslav Hutka. Jeho talent byl přesto rovněž nezměrný. Ti, kdo nedají na výjimečného představitele českého blues a folku dopustit, mají pro to spoustu zcela oprávněných důvodů. Kalandrova nezaměnitelná poetika, hluboká upřímnost, radost i smutek lze bez přehánění charakterizovat jako ryze „kalandrovské“. Totéž lze říci o vlastních textech písní. „Postavím si dům z obilí, stěny budou ze zelený papriky, uvnitř stůl z tvrdýho papíru a do oken světlo jak záclony natáhnu v krbu z hrušky pak sluncem zatopím a za čas všechno zmizí,“ zpívá například v písni Postavím si dům z obilí.


V televizi


Hudba se stala jeho předurčením již od raného dětství. Hrával na piano a chtěl „umět hrát blues“, jak zpívá na prahu puberty ve svém prvním veřejném vystoupení v Československé televizi roku 1964. Kalandrovi se jeho přání splnilo beze zbytku a fanoušci blues a folku jej poté mohli vídat na pódiích další tři desetiletí. O čtyři roky později si po boku Jaroslava Hutky zahrál na deštivém nádvoří Galerie Platýz na Národní třídě, kdy pozorným posluchačům i náhodným kolemjdoucím představili Dylanovu píseň s českým textem Slunečnice. Kdo by si chtěl připomenout atmosféru té doby, vřele doporučuji videozáznam, který je k dispozici na YouTube.


Kalandra byl ryze český písničkář, ale jeho tvorba byla jistě ovlivněna i pobytem v zahraničí s rodiči. Rodina nejprve strávila nějaký čas v Tunisu a poté také ve Spojených státech, kde si musela Kalandrova muzikantská duše užívat na nejvyšší možnou míru. Jedním z milníků jeho hudební kariéry byl rok 1971, kdy začal spolupracovat se Zuzanou Michnovou a Janem Jeřábkem. Nedlouho poté vznikla skupina Marsyas. To už bylo s novým frontmanem Oskarem Petrem. Nejšťastnější období kapely a možná českého folku vůbec zachytil Supraphon na jejich debutové desce s prostým názvem Marsyas.

Marsyas 1976: Petr Kalandra, Zuzana Michnová, Oskar Petr


Nebeská brána


Oskar Petr tehdy atmosféru doby a vzniku desky zachytil docela barvitě a plasticky: “…v době povinné ruštiny, hlav Leninů, fotek Husáka na stěnách škol a úřadů, dělnických průvodů, vonících fialek, černých taxikářů, ‘příživnictví’, bohatých zelinářů, vonících ‘stromečků’, zadních vchodů do masen… v době ‘brambor do tašky´, Tuzexu, n. p., ojedinělých turistů ‘z venku’, známostí nahoře, odpudivých televizních seriálů, pomalého, ale důsledného zakrnění vkusu národa, front na cokoli; spartakiád a v době kdy každý pátý donášel … v jedné perníkové chaloupce vznikl a později toto album natočil MARSYAS…”.


Právě z této desky také pochází píseň Postavím si dům z obilí, citovaná na začátku tohoto textu. Patří k těm, které nejlépe charakterizují celou Kalandrovu tvorbu. Trochu snivou, ale i hravou, melancholie se v ní kříží s jakýmsi neustálým utíkáním před šedou dospělostí. Ale také nenápadně lyrickou, zejména ve folkových polohách. Někdy zase hezky od podlahy. A to při hraní blues, pro něž měl Kalandra specifické nadání.


Často převáděl do češtiny písně Neila Younga, Jamese Taylora, Toma Waitse a v neposlední řadě Boba Dylana. Ty patřily ke klenotům Kalandrova repertoáru. Měl totiž unikání smysl pro věrnost originálu, aniž by to vypadalo v češtině toporně. Typicky je to znát v písni Nebeská brána (Dylanovo Knockin´ On Heaven´s Door): „Mámo sundej kytku z kabátu, za chvíli mi nebude k ničemu, můj kabát a kudlu vem pro tátu, já už stojím před bránou s klíčem: Cejtím, že zaklepu na nebeskou bránu. Jó, mámo zahrab moje pistole, ať už z nich nikdy nikdo v životě nemůže střílet, ještě se sejdem za sto let, až se vydáš na poslední výlet”

První LP deska Marsyas


Konec v Marsyas


Petr Kalandra byl na jednu stranu vždy vyčnívající samorost, ale v rámci původní skupiny Marsyas, společně se surrealisticky píšícím a myslícím Oskarem Petrem a živelnou Zuzanou Michnovou, vytvořil coby spontánní písničkář skvěle se doplňující tým. Tři rozdílné talenty si vyhověly a ve výsledku vytvořily nadčasová alba. Někteří tehdy přirovnávali českou trojici ke světoznámé superskupině ve složení Crosby, Stills, Nash and Young, což bylo kvarteto na první pohled nesourodých osobností, které fakticky vytvořily svůj vlastní žánr. A jako jedni z tehdejších průkopníků definovali hudební tvář generace Woodstocku. Jenže u nás měli muzikanti zcela jiné starosti.


Začalo přituhovat a na folkové a rockové muzikanty začaly být pořádány politické hony. Nešlo jen o proces s Plastic People, ale i rozehnání sdružení Šafrán. Někteří raději zvolili emigraci. Vedle Jaroslava Hutky, Vlastimila Třešňáka, Bohdana Mikoláška mnohých dalších zvolil odchod do exilu v roce 1979 také kolega Petra Kalandry a Zuzany Michnové Oskar Petr. Marsays pokračovala v často obměňované sestavě, ze které se z mnoha důvodu začal Kalandra postupně vytrácet. To však naštěstí nelze říci o jeho osobitém talentu a skvělé hře na harmoniku, pro něž byl často využívaným studiovým hráčem. Spolupracoval mimo jiné s Vladimírem Mišíkem, Pavlem Bobkem i Jiřím Schelingerem.


Druhá míza v ASPM


Pak přišlo další úspěšné období. Dal se dohromady s Janem Spáleným a Františkem Havlíčkem v ASPM (Amatérské sdružení profesionálních muzikantů). Stejně jako v Marsays i tady šlo o zdánlivě nesourodé trio. Ale dohromady to fungovalo skvěle a ze vzájemně obohacující spolupráce vzniklo jedno z nejlepších elpíček osmdesátých let (Asi v tom bude nějakej háček 1985, Pořádný blues 1986, Hotel Štístko blues 1989 či Vytopená dáma 1989). Po sametu společně skupina nahrála ještě Blues pro Mr. Vaňka (1992) a poté Kalandra ASPM odešel a vystupoval s vlastní kapelou Blues session.

A jak je ten svět malý, první desku tomuto Kalandrovu projektu vydal label Reflex records, napojený na týdeník Reflex, který založil, jak si jistě mnozí vzpomenou, jistý Petr Hájek. Ano, tentýž, jehož jméno čtete v tiráži našeho časopisu v kolonce šéfredaktor. A jak je ten svět malý, těsně poté, co vyšla tahle Kalandrova deska, jen pár dnů po Petru Hájkovi z Reflexu odešel i autor tohoto textu...


Čas někdy láme vaz


Kromě Kalandrových nedožitých sedmdesátých prvních narozenin (10. března 1950) si letos připomeneme ještě jedno, mnohem smutnější výročí, totiž 26 let jeho odchodu do té nebeské brány (7. 9. 1995). Kalandra nevedl zrovna zdravý životní styl. Byl dlouhá léta těžký astmatik, a pro ty představuje kouření a alkohol přímo zničující kombinaci. Své vášně si však čtyřicátník Kalandra nedokázal ani přes zhoršující se zdravotní stav odepřít. V posledních měsících života už se jeho jasný youngovský tenor proměnil téměř ve waitsovský chrapot.


Jeho patrně poslední televizní klip patří právě písni Toma Waitse (česky pod názvem Čas). Je to sugestivní a velice smutné podívání. Ta píseň jako by byla Kalandrovým pohledem do posledního zrcadla. „Je to čas, čas, čas, někdy láme vaz,“ zpívá v refrénu písně, která jako by předznamenala jeho vlastní osud. Čas mu „zlomil vaz“ velmi předčasně. Umírá v pouhých pětačtyřiceti letech. Dožil se tak ještě o dva roky méně než jeho prastrýc Záviš Kalandra, který byl popraven čtyři měsíce před jeho narozením v rámci procesu s Miladou Horákovou...


Článek vyšel v měsíčníku MY 4/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.