Než to prasklo...

Na počátku 80. let už bylo cítit určité uvolnění. První předzvěstí byl i koncert legendy americké country Johnnyho Cashe v pražské Sportovní hale v roce 1978. To všechno se samozřejmě promítlo i v trampské a country muzice.

Dana Hackerová s K.T.O. v osmdesátých letech, vedle ní František Hacker


Tony Linhart a jeho Pacifik natočili v roce 1980 svou první velkou LP desku. Místo šestičlenného trampského souboru Červánek v témže roce začali vystupovat Pepík Kníže „Fífák“ a Jirka Veřtat „Gibson“ už jako duo. A nadělali v tom duu spoustu parády. Jejich spoluúčinkujícím byl výborný harmonikář Josef Bonny Konšal - také autor několika písní. Jinak hráli výhradně tradiční trampský repertoár. Dlouhou dobu plnili Strašnickou Barču, ale už před lety je k sobě povolal Velký Manitou.


Někdy kolem roku 1980 začal dělat své písně Vojta Kiďák Tomáško a kluci z Hop tropu Samson Lenk a Huberťák. V roce 1982 odešel z Karabiny Roman Horký a s Bůčkem se stali předchůdci Kamelotu. Bratři Nedvědové ze skupiny Toronto (později přejmenované na Brontosaury) začali už od poloviny sedmdesátých let hrát společně se Spirituál kvintetem, odkud Honza Nedvěd odešel v roce 1987 a jeho bratr o dalších pět let později. Svou mnohaletou kariéru ukončila v osmdesátých letech slavná skupina Settleři, jež se za svého působení stala legendou.

Původní sestava skupiny Kamelot, uprostřed s kytarou Roman Horký


Boom osmdesátých


Trampský život se ale neodehrával jen na pódiích, ale také na osadách. Od roku 1982 jsem se stal členem osady Ztracenka, a ve svých pětačtyřiceti letech i majitelem své první malé chaty. Přesto všechno jsem ale rád vyrazil i pod širák třeba s bezvadnou partou Bandoleros. Dodnes se tak trochu cítím jejich členem, a samozřejmě nesměli chybět jak na potlachu na Ztracence, tak i v Pikovicích, kde se minulý rok slavilo sto let trampingu.


Je to velká parta, a tak je někdy z legrace nazýváme trampskými Alexandrovci. V těch letech neměla na Portě na růžích ustláno ani tradiční trampská píseň, ani bluegrassové skupiny, které se navzdory tomu rodily jak houby po dešti. A jsem přesvědčen, že právě v tomto žánru jsme po USA největší velmocí, a to jak množstvím, tak i kvalitou. Není prostor na to vyjmenovat všechny skupiny, které na počátku osmdesátých let obohatily naši trampskou scénu, ale zavzpomínám alespoň na některé, se kterými jsem měl možnost hrát při společných akcích.


V Třebsíně v krásném kraji Posázaví se v sále U Novotných objevila bluegrassová skupina Anonym. Těm to opravdu pěkně šlapalo i zpívalo. Sólovou zpěvačkou byla Dana od Hadí řeky (Kocáby), která se později stala mou ženou a přijala jméno Hackerová. Byla pak střídavě zpěvačkou skupiny Nevyjou a Nových schovanek, obě na tu dobu hrály velice moderní country.

Právě v country se toho v tu dobu dělo mnoho. Kromě tradičních skupin, které patřily ke stálicím tohoto žánru po mnoho let, přestoupil do této scény i Pavel Bobek a písně v jeho podání si postupně klestily cestu do povědomí příznivců.


Kde jsou Waldovy peníze?


My jsme společně s Waldou Matuškou natočili album nových písniček, do kterého chtěl pan Zmožek zařadit tři písně, jichž byl autorem. Waldemarovi se ale nelíbily, tak jsme je na desku nenatočili. Jenže pan Zmožek řekl, že bez jeho písní ta deska nevyjde, a tak se také stalo. Album mělo název Jsem svým pánem, a nakonec přece jen vyšlo - ale až po převratu. Před Matuškovou emigrací v roce 1986 byla tahle „stopka“ asi jedním z posledních důvodů, proč Walda zůstal v USA.


Posledního srpna 1986 večer mi volala Olina Matušková, že se rozhodli zůstat v Americe. Volal jsem hned její mamince, a ta mi řekla, že se to taky právě dozvěděla. Hned jsem k ní zajel a odvezl část aparatury, kterou jsme tam měli. Byla už tma, a když jsem se vracel, tak přede mnou mává policejní baterka. Musel jsem otevřít i kufr auta, pak jsem teprve mohl odjet. Prý někoho hledali. K výslechům na StB ovšem museli všichni z K.T.O.

Walda s Olgou a K.T.O. na koncertě v osmdesátých letech


Mě jako kapelníka si tam nechali několik hodin. Zajímalo je hlavně, kde jsou Matuškovy peníze. Na závěr mi řekli, že ode mě nechtějí žádné udávání, ale že jsem společenský člověk a je zajímají hlavně nálady ve společnosti. Trochu žoviálně jsem jim řekl: „Podívejte, odtud z Bartolomějské se stavím U Jelínků, tam si dám pár piv, všechno vykecám, a protože se rád chlubím, tak to ještě trochu přikreslím.“ A oni na to: „Tak nic, to byla jenom taková nabídka.“ A tak jsem šel k Jelínkům, a nestal jsem se spolupracovníkem.


Ve frontě s Boby Bearem


Od naší účasti na country festivalu v USA v roce 1975 jsme si předsevzali, že jednou by měl být takový festival i u nás. Konečně jazzové festivaly u nás už měly letitou tradici. Jako členové CMA (americká country asociace) jsme měli kontakty na celou řadu zahraničních country kapel. Měli jsme také v Sušici kamaráda, jmenoval se Spěváček a byl velice čilý dopisovatel hlavně do Ameriky. Mimo jiné Michalovi Tučnému sehnal Anču Chřestýše (Annie Ratllesnake).


Trvalo to řadu let a byly za tím stovky hodin práce. Samozřejmě že nejtěžší bylo přesvědčit vrchnost. Po deseti letech přišla zpráva, že se festival bude konat. Bylo domluveno, že K.T.O. budou doprovázet zahraniční zpěváky a zpěvačky. Petr Třebický psal řadu měsíců aranže a najednou bum! Nejenže jsme tam nehráli, ale bylo nám doporučeno, abychom se tam raději ani neukazovali.

Legenda americké country Bobby Bear si zahrál v osmdesátých letech i na festivalu v Praze


My jsme ale neuposlechli. Když jsme v místním bistru seděli u kávy, moje žena Dana, která se stala zpěvačkou Countrybeatu, stála ve frontě a k nám si odskočila s otázkou, jestli chce někdo pivo. Když se do té fronty chtěla vrátit, zjistila, že na jejím místě stojí vousáč v kovbojském klobouku. Tak si před něj stoupla a říká mu: Tys mně předběhl! Vousáč s udiveným a pobaveným výrazem v obličeji se marně snažil vyslovit to slovo pržetbechl? Nojo, byl to totiž slavný americký zpěvák Boby Bear. Po světě známý písní Detroit City, kterou u nás zpíval Karel Hála v české verzi jako Ten nebeskej chrám.


Někdo věděl víc – a všechno při starém


Z Kanady přijel „George“ Fallada a chtěl se podívat na Portu. Sice jsem mu to rozmlouval, že to svazáci dělají pod dohledem KSČ, ale nerozmluvil. Přijeli jsme do velkého plzeňského amfiteátru, a na zadní stěně hlediště byl asi metrový nápis: „Reagane stůj! Svět není tvůj!“ A my jsme pár metrů před tím nápisem seděli. Děvče před námi se najednou zvedlo, a chtělo si nás vyfotit.


Fallada se okamžitě položil pod lavici. Vysvětlil jsem jí, že před tím heslem to nepůjde, ale že se klidně vyfotíme třeba i s ní někde stranou. Protože když byl Reagan zvolen americkým prezidentem, tak mu Fallada poslal do Bílého domu ódu a z prezidentské kanceláře dostal krásnou děkovnou plaketu.

V roce 1988 jsem dostal za úkol abych pro K.T.O. sehnal jinou agenturu. To byl docela velký problém, protože bez takovéhoto zřizovatele nesměla žádná skupina hrát. A to už nás pár let nesměli hrát ani v rádiu a ani v televizi, a nikde ani čárka v jakýchkoli novinách nebo časopise. A nic nezmohli ani přátelé, kteří v některých z těchto institucí pracovali a mnohdy na čelných místech.


Tak jsem to zkoušel i u různých mimopražských krajských agentur, až to začalo vypadat, že by to mohlo vyjít v Ostravě. Jenomže někdy na jaře 1988 mi kamarád Karel zavolal, ať už nikde nic nehledám, a řekl mi: „Kluci, vy tady budete déle než my“. Jak je vidno měli už na mnoha místech daleko lepší informace, aby se mohli na vše připravit.


Pak přišel listopad a prosinec 1989 a K.T.O. smělo na „Kavkách“ v ČT zpívat hymnu. Ale jak se brzy ukázalo – tak to zase bylo všechno...


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.