Nechal "naše" Rukopisy zhotovit všemocný Putin?

Spor o pravost Rukopisu zelenohorského a Královédvorského není dodnes uspokojivě vyřešen. Co však sporné není, je jejich význam pro utváření naší novodobé národní identity. Svědčí o tom i průběh Královédvorských oslav z roku 1867.

V historii české literatury zřejmě nenajdeme tajuplnější téma. Při zmínce o Rukopise královédvorském či Zelenohorském si většina z nás vybaví líté spory o jejich pravost. Zaměstnávají historiky, publicisty, knihovníky i kriminalisty již dlouhá dvě století. Dodnes. Ať už je to s jejich pravostí jakkoli, je zcela nesporné, že významně přispěly k utváření naší moderní národní identity.


Literární historik, překladatel, jazykovědec a muž mnoha dalších profesí Václav Hanka byl při návštěvě Dvora Králové 16. září 1817 pozván děkanem kostela sv. Jana Křtitele na oběd. Při této příležitosti navštívil se svými přáteli kobku kostelní věže, aby si prohlédli husitské šípy z 15. století. Jejich zájem se však stočil zcela jiným směrem, když na skříni mezi starými kancionály nalezli staročeštinou popsané pergamenové listy se 14 lyrickými a epickými písněmi z období středověku.


Objev vyvolal značný ohlas nejen v české společnosti, ale i v ostatních evropských zemích, zejména slovanských. Nález měl velký vliv na probouzející se sebevědomí českého národa. Potvrzoval starobylost češtiny, popisoval boj našich předků za vlast, jejich lásku k rodné zemi a ke svobodě. A byl též svědectvím příslušnosti k ostatním slovanským národům a dokladem jejich společného původu.

Část originálu rukopisu Královédvorského


Lynčovaný Hanka


Historický i vlastenecký význam Rukopisu královédvorského poznali samozřejmě i ti, kdo nebyli české svébytnosti nakloněni. V roce 1858 vyšel v německy psaných novinách Tagesbote aus Böhmen článek anonymního autora (až před smrtí v roce 1913 se k němu přiznal bývalý ředitel Univerzitní knihovny a agent c. k. policie Anton Zeidler), který autorství rukopisu připsal Václavu Hankovi. Dlouhá desetiletí pak rukopis rozděloval představitele našeho kulturního i veřejného života na dva tábory. Podezření z padělání a podvodu podlomilo Hankovo zdraví do té míry, že necelé tři roky po proti němu uspořádaném mediálním lynči zemřel. Jeho pohřeb, jehož se účastnilo přes 20 000 lidí, se stal velikou národní manifestací. Za rakví nesl na podušce s vavřínovým věncem Rukopis královédvorský sám hrabě Kounic. A již v den úmrtí byl sestaven sbor pro postavení Hankova divadla (dnes Hankův dům ve Dvoře Králové).


Jsme malí, protože klečíme


Václav Hanka se sice nedožil padesátého výročí objevení rukopisu, ale jeho památku při velkolepé královédvorské slavnosti, která se při této příležitosti konala poslední zářijový víkend v roce 1867, uctily tisíce lidí.


Již v pátek v podvečer začaly přijíždět do vyzdobeného města davy lidí ze všech koutů naší vlasti. Vítala je vojenská kapela a slavnostní výbor sídlící v místní škole je ubytovával v hostincích i místních rodinách. Na nádraží lidé bouřlivě zdravili přijíždějící pěvecké a divadelní spolky, sokoly s jejich prapory, z okolních obcí se na vyzdobených žebřiňácích sjížděli rolníci. Večer dorazili František Palacký a František Ladislav Rieger.

Pomník Václava Hanky od Antonína Wagnera


Pro nápor hostů nešlo některými ulicemi ani projít. Příchozí obdivovali vyzdobené domy, slavnostní věnce a stovky praporů v národních i všeslovanských barvách (v celém městě byly vyprodané červenobílé látky), četli transparenty na domech: „Nedáme se bratři ke zdi tlačit, dokud bude naše síla stačit! Sláva mužům nízkých rodů, bojovníkům za svobodu! Spojené jen síly k žádoucímu vedou cíli! Proti své krvi bojuje, kdo svůj národ nemiluje! Jsme malí, protože klečíme. Vstaňme!“ Jak vidno, výstižné a vtipné slogany mají u nás dlouholetou tradici.


Sobotní slavnost začala průvodem napříč městem, končícím u kostela sv. Jana Křtitele. Zde po odsloužení mše pronesl za velkých ovací svůj slavnostní projev charismatický řečník, novinář a politik Karel Sladkovský: „...Země tato je dědičnou vlastí naší, je dědičnou vlastí národa českého! Jazyk otců našich, jazyk český musí ve vlasti naší první zaujímati místo! My, synové slavného národa českého, jsme zároveň synové velkého a mocného národa slovanského, jehož budoucnost a moc jest také budoucností a mocí naší!“


Bohatý program pokračoval odhalením busty Václava Hanky od sochaře Antonína Wagnera, slavnostní hostinou pro 150 významných hostů s projevy Františka Ladislava Riegra, Františka Palackého a Karla Sladkovského, následovala akademie pěveckých spolků a vojenské kapely a recitace básní z Rukopisu královédvorského. Přestávky mezi produkcemi vyplňovalo předčítání pozdravných telegramů účastníkům slavnosti, jež docházely nejen ze všech koutů vlasti, ale i z Berlína, Vídně, Záhřebu, Krakova, Moskvy a dalších evropských měst. Slunečný den zakončila zábava v místních hostincích, hlavně U sokola, kde byli ubytovaní sokolové v čele s náčelníkem Sokola pražského Miroslavem Tyršem.

Na slavnosti se prodávala kniha o dějinách města Dvůr Králové


Za vším hledej Rusa


Tato národní a opravdu všelidová slavnost samozřejmě neušla pozornosti rakouských policejních a politických orgánů, kterým bylo trnem v oku proklamované češství a zdůrazňovaná slovanská příslušnost. Dohlížet na politickou korektnost akce byli vysláni královohradecký hejtman Smolarz a okresní úředník Köszl. Ti bedlivě sledovali průběh víkendových oslav a pravidelně zasílali depeše rakouským úřadům, podle Národních listů pilně sepisovali své zprávy ze soboty na neděli až do ranních hodin.


Jejich výsledkem byla i pozdější písemná stížnost starostovi Sokola pražského na „rusomilovnou demonstraci voláním urá“, které se dopustili členové Sokola. Bouřlivé ovace s „rusomilovným voláním urá“ vyvolal u účastníků oslav Sladkovského proslov, zakončený slovy „Sláva ruské hymně!“ Po projevu zasáhl hejtman Smolarz s tím, že toto provolání je protizákonné a zakázal další zmínky o ruské hymně. Úsměvně dnes působí odpověď Sladkovského, kterou Smolarze uklidnil, totiž že mluvil o spřízněnosti duchovní, nikoli politické. Zdůrazněme, že mluvíme roce 1867, nikoli 2019.


Hlavním nedělním programem bylo soudní zaprotokolování výpovědi kostelníka Jana Šafra, který byl – tehdy jako čtrnáctiletý – u nalezení Rukopisu královédvorského. Opis protokolu si odnesl František Palacký a knihovník pražského muzea Antonín Jaroslav Vrťatko (Rukopis královédvorský byl v této době již uložen – a dodnes je – v knihovně Národního muzea). Při této příležitosti předal Šafr Palackému dopisy Albrechta z Valdštejna, jež byly v kobce věže kostela sv. Jana Křtitele rovněž nalezeny.


V neděli navštívilo kobku devět vážených hostů v čele s Františkem Palackým. Na památné místo s ním přišli Karel Sladkovský, František Ladislav Rieger, stařičký Jan Evangelista Purkyně, novinář a básník Josef Barák, básník a jak se později ukázalo – také udavač Karel Sabina, hudební skladatelé Karel Bendl a Josef Förster a kunsthistorik Miroslav Tyrš. Večer se konal veliký ples a taneční zábava v místních sálech. Slavnost zakončilo pondělní ranní rekviem za Václava Hanku, při kterém kolem katafalku stáli čestnou stráž s rozsvícenými svícemi sokolové. Dámy se dostavily ve smutečním oděvu...


Otázka pravosti rukopisu již možná není tak živá, jako tomu bylo jako v minulém a předminulém století. I tak snad můžeme doufat, že se rozřešení této záhady někdy dočkáme. Pokud je autorem případného podvrhu Václav Hanka, musel být falzifikátorem vskutku geniálním – jak si jinak vysvětlit, že ani po dvou stoletích a s využitím všem moderních metod bádání se tento problém dosud nepodařilo definitivně vyřešit? Pokud však jsou Rukopisy pravé, jejich zpochybnění a nenalezení definitivní odpovědi, jež by pro náš národ i dnes mohla mít nezanedbatelný význam, zase takovou „záhadou“ není…


Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.