Nejmenší český hrad


Jak souvisí hrádek Jenčov s králem Přemyslem Otakarem II.? A co se za jeho zdmi nejspíš odehrávalo? Nejmenší český hrad, dodnes skrytý v hlubokých křivoklátských lesích stojí severně od Nižboru.

Zavátou krajinou, přes bělavé pole i pod zasněženými korunami stromů, uhání nevelká družina. Hned zrána opustili jezdci Prahu a na oběd chtějí být u cíle své cesty. V čele povzbuzuje koně nevysoký, štíhlý mladý muž atletické postavy, jehož kabátec zdobí vyšívaný emblém českého lva. Od koňských kopyt odletuje sníh, pod nevysokou skalkou rozstříknou jezdci ledovou vodu dosud nezamrzlého potoka a již stojí nepočetná kavalkáda před brankou v kamenné zdi hrádku.

„Hej, lenoši, nevidíte, že přijel váš král?!“ ozve se mladíkův zvučný hlas. A již ruka v rukavici z jemné jelenice hází otěže uklánějícímu se pacholkovi. „Pojď, má milá…“ přistupuje král ke kobylce, stojící vedle jeho hřebce a dvorně pomáhá ze sedla drobné dívce, jejíž kožešinová čepice kryje chlapecký účes. „Vítej na Jenčově!“

Ve vytopené síňce rychle spláchnou ohřátou pečeni několika poháry vína a již pospíchají do světnice ve věži, kde na ně čeká lůžko, vystlané medvědími kožešinami, na němž se mohou oddávat lásce. Král uspokojí svou touhu a znaven usíná. Vždyť zítra čeká hon – okolní lesy jsou plné jelení a srnčí zvěře, kdy by si vzpomněl, že na Pražském hradě se souží bezmála o tři desetiletí starší královna. A dívka vedle krále možná tuší, že pod jejím srdcem se právě počal nový život.

Ano, takhle nějak to mohlo být. Král Přemysl II. Otakar a jeho milenka, královnina dvorní dáma Anežka z Kuenringu, zde dali život pozdějšímu vévodovi Mikuláši Opavskému, zatímco královna Markéta trpně přihlížela milostným eskapádám svého chotě s mladičkou holčinou z jejího fraucimoru…


Přemyslovský lovecký hvozd


Výše popsaná romantická schůzka nejmocnějšího přemyslovského krále s milenkou Anežkou, jakkoli je autorovou fikcí, se odehrála v samém srdci zalesněné oblasti, kterou dodnes nazýváme Přemyslovským (či Královským) loveckým hvozdem. Rozkládá se na západ a jihozápad od Prahy, podél toku střední Berounky, který tvoří její přirozenou osu. Již v dobách knížecích šlo o lovecký revír, náležející výhradně pražskému panovnickému stolci. Jeho správním centrem byl původně knížecí dvorec ve Zbečně (kde mimo jiné rukou zákeřného vraha vyhasl o Vánocích roku 1100 život schopného knížete Břetislava II.) Později, poté, co první králové zde počali stavět nezvykle hustou síť hradů a hrádků, se staly centrem postupně hrady Hlavačov, Týřov a konečně velkolepý Křivoklát, po němž bývá celá oblast také někdy nazývána. Královské hrady Přemyslovského hvozdu jsou nesmírně zajímavou hradní skupinou, které byla a dosud je našimi kastelology (v čele se zesnulým profesorem Durdíkem) věnována zasloužená pozornost. Patří k ní samostatně existující hrady Tetín, Džbán (podle některých i nedaleká Pravda) a Hlavačov, a také zajímavé hradní dvojice, přičemž ke „hlavnímu“ hradu bývá přičleněn hrad „vedlejší“, tedy méně významný a výstavný. Takovými dvojice byly Týřov a Angerbach nedaleko Kožlan, Nižbor a Jenčov, a nejspíše i Křivoklát a Jivno nad současnou přehradou Klíčava. Zajímavé je, a pozdějším badatelům to nemálo komplikovalo život, že historické zprávy se vždy týkaly pouze hradů „mateřských“, a nikoli těch menších, závislých. U malých objektů, jakými byly Angerbach nebo „náš“ Jenčov to nepřekvapí, v případě mohutného a výstavného Jivna je to poněkud divné.

Král Přemysl a Anežka


Vraťme se však ke králi Přemyslovi II., druhé jméno Otakar přijal až po prvním sňatku. Narodil se okolo roku 1233 a jako mladík se „proslavil“ ambiciózní (a neúspěšnou) vzpourou proti otci Václavu I., po níž byl krátce vězněn na Týřově, jak již bylo popsáno v článku tomuto hradu věnovanému. Roku 1253 se Přemysl dočkal – stal se českým králem. V době nástupu na trůn byl již rok ženat s o generaci starší Markétou Babenberskou, zlé jazyky však tvrdily, že se spíše oženil s Rakouskem a Štýrskem. Pro rozhojnění přemyslovských statků byl sňatek zřejmě výhodný, mělo to však jeden háček: těžko se dalo předpokládat, že padesátiletá nevěsta dá Přemyslovi dědice, nehledě na to, že pohledný dvacetiletý mladík mohl těžko ke své manželce, která mohla být spíše jeho matkou, zahořet nějakou spalující vášní. Cožpak o to, temperamentní kralevic si v tomto směru jistě uměl poradit, nepochybně se mu se stejnou radostí oddala pohledná služtička, jako měšťanská dcerka či dvorní dámička, horší ovšem byla ta věc dynastická. Přemyslovou „oficiální“ láskou se stala (dost možná s Markétiným požehnáním, nebo alespoň s tichým souhlasem) půvabná, dnes bychom řekli emancipovaná členka královnina doprovodu. Kronikář František Pražský o tom píše o půlstoletí později následovně:

„Ačkoliv řečená Markéta byla neplodná, připisovala hanbu neplodnosti králi, tvrdíc, že je neplodný proto, že se narodil na den svatého Petra. Král však řekl: „Dej mi jednu ze svých dívek a do roka s ní zplodím chlapce,“ s čímž královna souhlasila. Král si pak vybral… jednu… a zplodil s ní v prvním roce syna jménem Mikuláše a potom několik dcer.“

Údajně temperamentní zrzka Anežka, zvaná pro svůj chlapecký pážecí účes Palcéřík, zřejmě doprovázela Přemysla i při různých příležitostech, kde nahrazovala z pochopitelných důvodů méně reprezentativní královnu. Přemysl Otakar usiloval o to, aby jeho a Anežčin syn Mikuláš byl uznán papežem za právoplatného následníka českého trůnu. Podařilo se mu sice dosáhnout legitimity svých potomků, ale o tom, že by měl Mikuláš nárok na český trůn, nechtěl papež Alexander IV. ani slyšet. Přemysl jednal pragmaticky: prohlásil manželství s Markétou za neplatné, královna v říjnu 1261 opustila Prahu a nový papež Urban, ačkoli kurie rozluce nepožehnala, už s tím nebyl schopen nic udělat. S královnou Markétou ovšem opustila Čechy i Anežka. Přemysl se tak „jedním vrzem“ zbavil manželky i milenky, takže nic nestálo v cestě jeho novému sňatku s ohnivou kráskou Kunhutou Uherskou, budoucí matkou následníka Václava II.

Lovecká chata


Jak tedy souvisí hrádek Jenčov (někdy zvaný i Jinčov) s králem Přemyslem Otakarem II.? Především tak, že Přemysl je pokládán za jeho nejpravděpodobnějšího zakladatele. V intimním zákoutí hlubokých lesů, na skalce, obtékané potokem Vůznicí, vyrostl hrádek, nejspíše nejmenší v Čechách, a zcela jistě nejmenší z hradů královských. Pokud byl zakladatelem skutečně Přemysl (není ale vyloučeno, že stavebníkem byl již jeho otec a vášnivý lovec Václav I.), bezpochyby se sem rád uchyloval k odpočinku a oddechu, snad jen s družinou nejvěrnějších lovčích, snad – jak bylo naznačeno na začátku – v touze strávit klidné, láskyplné chvíle se svou Anežkou. Oddechu bylo králi nesporně třeba – ruku v ruce s jeho ambicemi totiž šlo i o to, jak dosažené mety udržet. Mnohdy se totiž stalo, že si ukousl příliš velký krajíc a vždy se našlo dost těch, kteří usilovali o to, aby se mu vzpříčil v hrdle. Přemysl byl nucen „hasit požáry“ hned tu, hned zas tamhle, jeho povaha mu pozici na domácím i zahraničním jevišti komplikovala. Nepoužíval kouzla jemné diplomacie, byl často podrážděný, cholerický a arogantní, z dnešního pohledu krutý. Pravda, středověk takový byl, poražený sok nemohl příliš očekávat slitování, ale bývalo mu dovoleno sejít ze světa způsobem, který odpovídal jeho postavení. Přemysl si ovšem s nějakým kodexem rytířskosti hlavu nedělal. Příkladem budiž osud starého Siegfrýda z Mahrenbergu, rakouského odbojníka, jehož Přemysl zajal a dovlekl do Prahy. Stařec byl nejprve několik dní mučen, pak – přivázán ke koňskému ohonu – vláčen pražskými ulicemi, poté visel dva dny na šibenici, svázaný do kozelce, až nakonec jeho trápení ukončil jeden z českých županů ranou palicí. Po takovém divadle se určitě nedalo čekat, že by šlechtický stav králi provolával nadšené ovace. Není tedy divu, že vzácné chvíle bez vladařských starostí chtěl trávit v tichu lesů, obklopen hrstkou nejbližších.


Jenčov nebyl hradem, který by počítal s tím, že by měl odolávat nějakým nepřátelským nájezdům. Velikostí menší než kdejaká zemanská tvrz, sestával pouze z dvouprostorového paláce a k němu přisedlé, o málo vyšší hranolové věže. Miniaturní staveniště hradu neumožňovalo stavbu opevnění, ani hloubení příkopů. Je tedy zcela zřejmé, že účelem Jenčova byl skutečně pouze králův odpočinek, možná zde mohla být vedena nějaká méně významná jednání. Trochu vulgárně řečeno, šlo o něco podobného, jako když papaláši zvali své hosty „na daču“, aby si střelili svého medvěda…


Protože název hradu evokuje křestní jméno Jan, připouštějí někteří hradologové možnost, že zakladatelem Jenčova mohl být až Jan Lucemburský. Já sám (jakkoli nejsem formálně vzdělán v historii architektury) se k tomu moc nepřikláním. Janovy hrady byly vzácné, a pokud už nějaký prokazatelně založil (například Preitenštejn u Nečtin na Manětínsku), šlo o přísně vojenský objekt, jakási opevněná kasárna.

Co uvidíme dnes


Ruiny Jenčova korunují strmou skalku, obtékanou ze tří stran meandrem potoka Vůznice. Odlehlost místa zapříčinila, že se místním nevyplatilo ze zpustlého hrádku (byl opuštěn nejspíše v 15. nebo 16. století) odvážet stavební kámen. Proto i dnes spatří návštěvník zbytky zdí paláce i věže, místy dochovaných do výše 2 až 3 metrů. Zříceniny hradu, přístupné po příjemné, červeně značené turistické cestě, vedoucí až pod hrad od hájoven Kouty u Bělče nebo Skalka, lákají již po dlouhá desetiletí milovníky hradních zřícenin, na nichž se netísní davy návštěvníků. O hrad se stará Spolek hradu Jenčov z Berouna, který, jak mu to čas a finance dovolí, provádí drobné opravy, zajištění zdiva a čistí hrad od nepořádku po neukázněných příchozích. Na svých stránkách má motto, s nímž se nelze než ztotožnit:


Historické památky se mají zachovat, opravovat!

Ne ničit. Je to jediná krása z minulosti, která si zaslouží doživotní úžas.“


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.