Nejrychlejší hasič

Čtyřiatřicetiletý Pavel Krpec, rodák z vesnice Kozlovice na Moravě, je povoláním hasič v Ostravě. Nejezdí však jen požárech, úspěšně objíždí i soutěže, a to daleko za hranicemi báňské metropole. Diváci i konkurenti mu zatleskali 3. září 2021 v kazachstánské Karagandě, když na zdejším mistrovství světa v požárním sportu zvítězil v běhu na 100m překážek.


Hladkou stovku zaběhnou nejlepší světoví atleti v čase těsně pod hranici 10s, v hasičské stovce toho musí závodník udělat o hodně navíc: skáče přes dvoumetrovou bariéru, následně s dvěma hadicemi běží přes 8m dlouhou kladinu, hadice spojuje, zapojuje na rozdělovač a proudnici a teprve potom běží do cíle. Pavlův vítězný finálový běh měl hodnotu 14,90s. Fantastické!

Pavel Krpec bojuje o zlato


Kde a kdy začala tvá cesta k požárnímu sportu?


Bylo mi pět let, když mě moji rodiče, dobrovolní hasiči, vzali v Kozlovicích na první dětský hasičský trénink. Byla tam i moje o rok starší sestra. Procházel jsem žákovskými kategoriemi, ale nebyl to můj hlavní sport, tím byl fotbal. V deváté třídě jsem hrál první žákovskou ligu, za dorost druhou fotbalovou ligu. Požární sport jsem začal pořádně trénovat až v sedmnácti letech, v roce 2004, zvláště se mi zalíbil běh na 100m překážek. V roce 2005 se v Ostravě konalo mistrovství Evropy a tam jsem na tribuně, při fandění českým reprezentantům, zatoužil být jedním z nich.


Kdo tě na této sportovní dráze nejvíc ovlivnil?


Jednou k nám do Kozlovic přijel na dovolenou tehdejší reprezentant Radek Vyvial a vzal si mě na dva tréninky. Vše mi podrobně předvedl a ukázal, následně mi poslal tréninkové plány a já podle nich začal trénovat. Po mistrovství v Ostravě jsem získal nějaké DVD s nahrávkami nejlepších závodníků a zkoušel je napodobovat. Osobního trenéra jsem neměl, celou kariéru se vlastně trénuji sám. Zpočátku jsem trénoval v dost skromných podmínkách, žádný tartan. Ostatně stejně na tom byla i legenda českého požárního sportu minulých dekád Josef Pěnča z Hoštic u Volyně.


Co požární sport a tvoje rodina?


Rodiče mě od počátku podporovali, prostřednictvím požárního sportu jsem se seznámil i s mojí manželkou. Znali jsme se ze závodů, radil jsem jí v trénincích výstupu na věž, trénovali jsme spolu. Začali jsme spolu chodit a nakonec se vzali. Pár minut po doběhu finále v Karagandě mi telefonovala a oba jsme si štěstím zabrečeli. Moc dobře ví, co všechno sportu dávám a co pro něj obětuju, fandí mi a plně mě podporuje.

Mistr světa s kazašskými hosteskami


Kdo je tvým největším sportovním vzorem?


Asi již zmíněný Radek Vyvial. Když jsem byl malý, on už byl několikanásobný mistr republiky. Chtěl jsem se mu vyrovnat a jeho výkony pokořit. Za příklad dávám i svého vrstevníka Martina Roháče, líbilo se mi, jak na sobě makal a velkou dřinou dokázal nahradit menší míru talentu. Martin je důkazem, že dřinou a odhodláním se dá dokázat opravdu hodně. Ze zahraničních závodníků na mne asi nejvíc zapůsobil Bělorus Alexandr Makarčuk.


Jak se z kluka z malé moravské vesnice stane mistr světa, navíc v supertěžké konkurenci profesionálních závodníků z postsovětských zemí?


Je to o tréninku, o ničem jiném to není. A musíš mít v sobě vášeň. Pokud dáváš do všech tréninků sto procent, hledáš a odstraňuješ své chyby, postupně vše vypipláš k dokonalosti. I když pro mě to dosud ještě nikdy nebyl opravdu dokonalý běh, dokonalý závod. Vždy najdu něco, co jsem mohl udělat lépe. Vášeň, dřina a odhodlání, to je to, co je třeba k vítězství nad kýmkoli, tedy i nad profesionálními sportovci.


Sportovní znalci říkají, že požární sport a jeho disciplíny, zvláště výstup na věž, jsou takovým specifickým desetibojem…


Úplně desetiboj to asi není, ale sedmiboj určitě ano. Požární sport má čtyři náročné disciplíny a jejich skloubení je opravdový oříšek. Chce to strašně hodně nácviků a tréninků, než to všechno sladíš dohromady. V požárním sportu je pořád co zlepšovat.


V roce 2010 ses stal poprvé mistrem České republiky a zároveň poprvé reprezentoval naši vlast na mistrovství světa v požárním sportu, tehdy v ukrajinském Doněcku. Jak bys zhodnotil těchto svých deset sportovních let?


Myslím, že to pro mě byla, až na jednu nevydařenou sezónu, úspěšná léta. Každý rok jsem zaběhl nějaký špičkový čas, ať již na mistrovství republiky či na mistrovství světa. Takhle dlouho se držet ve formě je hodně náročné, tak jsem za těch dese úspěšných let opravdu vděčný.

Na věži při MS 2011 v Německu


Popiš našim čtenářům své pocity před startem a po doběhu finále v Karagandě. Ležel jsi na tartanu, obličej v dlaních, obrovské emoce?


Byl to vůbec nejrychlejší finálový rozběh v historii mistrovsví světa. Před startem finále jsem byl hodně uvolněný, užíval jsem si, že jsem se do finálového běhu, po druhé v životě a znovu po sedmi letech, probojoval. Věřil jsem si, věděl jsem, že jsem ve formě a tak jsem směle doufal ve vítězství. Bylo to poprvé v životě, co jsem to takto prožíval. Před finále jsem měl za sebou tři rozběhy a ve všech jsem se cítil výborně. Po startovním výstřelu, přeskočení bariéry, přeběhu kladiny s rozhozením hadic jsem zapojil hadici na rozdělovač a vyrazil k cíli. Měl jsem náskok asi jeden metr před soupeři a to už jsem si byl skoro jistý, že vyhraju. Najednou mi ale ztěžkly nohy, asi kombinace euforie a křeče, bylo to úplně jiné, než na co jsem při běhu zvyklý. Po vítězném protnutí časomíry mě zalila vlna nadšení a za všechny ty tisíce hodin těžkých tréninků a za vše, co jsem tomu obětoval, přišel nával obrovského zadostiučinění.


Z reakcí i zahraničních závodníků bylo vidět, že ti tvé vítězství hodně přejí…


Na mistrovství světa jezdím už deset let a se spoustou závodníků se tak osobně znám. Za tu dobu víme kdo je kdo, bavíme se spolu, jsou mezi námi kamarádské vztahy. A tak se na každé mistrovství, pokud jsem nominován, moc těším. Na Sidorenka z Ruska, na kluky z Běloruska, se všemi mám velmi dobré vztahy.


Co považuješ za svůj největší úspěch v požárním sportu, samozřejmě kromě letošního titulu?


Je to naše vítězství na MS 2018 na Slovensku. Když vyhraje celý tým, užíváš si to víc, než když zvítězíš sám. Mrzí mě, že v týmu už tehdy nebyl Kamil Bezruč, který by si to zasloužil, ale byli tam Karel Ryl a Jakub Pěkný, závodníci, kteří na takový úspěch strašně dlouho čekali. Být mistrem světa sám je taky úžasné, ale pro vítězství v týmové soutěži musíte společně obstát ve všech čtyřech disciplínách požárního sportu.


Jsi známý svým neuvěřitelně tvrdým přístupem k tréninku. Jsou dnešní mladí adepti požárního sportu připraveni na sobě tak tvrdě pracovat? Předáváš jim své zkušenosti?

Se soupeři z finále u výsledkové tabule


Všem, kdo za mnou přijdou, se snažím poradit. Bylo by velké sobectví, nechávat si své zkušenosti jen pro sebe. Myslím, že už není tolik zájemců, co by to dělali s takovým nadšením, jako to bylo dříve. Spousta adeptů po pár trénincích zjistí jaká je to dřina a odpadne. Dnes už začíná být nedostatek závodníků ve věku kolem dvaceti let. Málokdo má chuť a vůli trénovat s takovou intenzitou, jak to bylo běžné třeba před deseti lety. Bohužel…


Co požárnímu sportu u nás nejvíce chybí?


Je toho víc. Z hlediska technického nám chybí kryté haly. V České republice není ani jediná a vzhledem k tomu, že je u nás přes polovinu roku zima a deštivo, je to obrovská brzda rozvoje požárního sportu ve všech věkových kategoriích.


Pohled na reprezentanta, odhazujícího v lednu u cvičné věže sníh, aby si v teplotě pod bodem mrazu mohl odtrénovat, je opravdu smutný. Dále chybí propagace požárního sportu jak v televizi, tak časopisech. Jsem rád, že MY činí výjimku.


Jsi hasič, zaměstnan