Nekorektní kazatel

Při jeho kázáních přistavovali lidé k oknům kostelů žebříky, protože uvnitř už pro ně nebylo místo. Přicházeli zdaleka, jen aby si poslechli burcující slova jednoho z nejvěhlasnějších barokních kazatelů – P. Bohumíra Hynka Bilovského.

Posledním místem působení Bohumíra Josefa Hynka Bilovského byly Slatenice


Nazíráno dnešní optikou bude možná leckomu Bilovského jazyk připadat jako přinejmenším neadekvátní. Nicméně to, co se dnes jeví jako poněkud expresivnější výrazivo, bylo v době baroka typickým způsobem vyjadřování a běžnou jazykovou výbavou všech vrstev společnosti.


Narodil se v roce 1659 v Hlučíně, přesné datum ale není známo. Zato je známo, že v roce 1677 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a o dvanáct let později – již jako magistr pražského konviktu sv. Bartoloměje – přijal kněžské svěcení. To už měl za sebou i dva roky učitelování na gymnáziu v pražském Novém Městě a přednášení z pozice profesora poetiky na Karlo-Ferdinandově univerzitě.


Zdálo se, že jezuitům v něm do budoucna roste velká osobnost, P. Bilovský však rok po vysvěcení řád opustil a vydal se cestou diecézního kněžství. Zlí jazykové jej sice zejména později osočovali z toho, že musel odejít kvůli pohoršlivému životu a prudké roztržce, realita ovšem byla jiná. P. Bohumír Hynek pozoroval zoufalý nedostatek duchovních v pražské arcidiecézi. Jeden kněz měl na starost i osm farností, což v době, kdy se mohl přepravovat maximálně po svých, představovalo nemalý problém. Rozhodl se tedy vypomoci. Nebyl sám, kdo učinil podobný krok, roli možná sehrálo i přátelství s pomocným pražským biskupem Janem Ignácem Dlouhoveským. Počínaje rokem 1691, farářoval rodák z Hlučína zhruba tři roční cykly v Choustníku, než byl v roce 1694 jmenován děkanem v Písku.


Neústupnost


Na tomto postu vydržel P. Bohumír Hynek šest let, než jej musel – teď už skutečně nuceně – opustit. Za jeho odchodem stály spory s čelními představiteli města a dost možná i s částí místního duchovenstva. Na jednu stranu zde byly ve hře některé stránky jeho letory, konkrétně vznětlivost a neústupnost, ty by však píseckým radním a vlivným občanům tolik nevadily, kdyby jim šel P. Bilovský, jako řada jeho předchůdců, na ruku a byl vděčný za to, že mu udělili obročí. A to on nedělal, servilnost se v jeho kazatelském manuálu nenacházela.


Ach, můj Pane, můj Bože, ach, můj Ignati, ach, kýž všichni kazatelové, všichni zpovědlníci, všichni řeholníci, všichni duchovní správcové sou tak pravdomluvní anjelové! Ach, což by bylo lépe za dnův našich, ach, což by bylo více lkajících Petrů, horlivých Majdalen, pobožných Ninivitův, než že mnozí kazatelové se bojí, aby polívky nevylili, nahou pravdu kolikráte pochlebenstvím zakrývají; že zpovědlníci bojí se, aby své interesse neztratili, volný uši mají k slyšení, než nemají jazyku k mluvení,“ nechal se slyšet.

Některá Bilovského kázání vyšla i v roce 1933 ve Staré Říši


Bilovský se zkrátka nebál ztráty „interesse“ a „vylité polívky“, šlo mu o podstatu věci, o „horlivé Majdaleny“ a „pobožné Ninivity“. Proto ani ve svých homiliích neváhal kolikrát i adresně, bez známky dobové „politické korektnosti“ a s patřičnou útočností a ironií útočit na vyšší vrstvy. Nenechával je usínat na vavřínech jejich přesvědčení o vlastní skvělosti a vyžadoval od nich zachovávání pravého křesťanského života, z něhož nejsou díky svému postavení vyloučeni. „Mnozí boháčové mají plné truhly stříbra a zlata, v hlavě zatím více nežli v blatných městech mají hlouposti bláta,“ hřímal.


Sílu jeho slovům dodávala skutečnost, že byl vpravdě vynikajícím kazatelem. Záznamy z té doby hovoří o kostelech zaplněných do posledního místečka.


Blízko lidu


Přitahoval davy věřících, kteří přicházeli i z velké dálky. Mluvil jejich jazykem, což se však nerovnalo laciné podbízivosti, ale schopnosti oslovit, schopnosti vetknout do slov skutečnosti, které neznal jen z doslechu, nýbrž z vlastního života. Lidé cítili, že nejde o odtažitého pátera, ale o otce, jemuž na nich záleží. Navíc neslyšeli duchamorné proslovy bez života, Bilovský do svých promluv dokázal vpravit život způsobem nenapodobitelným, dokázal své posluchače i rozesmát, na druhou stranu přimět k poctivému přemýšlení o sobě samých.


„Adame, Františku, Václave, Barboro, medle pověz, kolik je let života tvého…“ neváhal Bilovský volat své posluchače jmenovitě, čímž je učinil spoluherci duchovního dramatu.


„Než ejhle! Když já hlasy vaše s dnešním muzikantem sjednocuji; ach jak líbeznou! Ach jak příjemnou! Ach roztomilou a právě královskou muziku slyším! silentium, mlčte. Nic vy neslyšíte! Já slyším, a co více: Očima mysli mé vidím sem vstupujícího mládence překrásné tváře, která toho neznámého muzikanta rod vysoký a snad královský stav prozrazuje…“


K obyčejným lidem měl blízko, patrně k nelibosti vyšších vrstev, které si představovaly, že někdo jako děkan bude mít blíže k městské smetánce. Nepřidal mu ani fakt, že ve svých homiliích hájil jezuity proti ostatním řeholníkům a diecéznímu kléru. Čelil proto nařčení, že přes odchod z řádu nepřestal být jezuitou.


Byl si zároveň vědom úskalí, jaká čekají na kazatele pojednávajícího o tom kterém hříchu:


„Kaž jen, kazateli, kaž ostřeji proti hříchu, a bude o tobě pověst: Ten kněz musí býti Ptáček, že o tom hříchu káže, znám já ptáka po peří; větší jest on hříšník než já. A kážeš-li o pekle, budeš slouti Pekelníček. Budeš-li kázati o kříži, uslyšíš Křížek, budeš-li mluviti o svěcení svátkův, dostaneš příjmení Svátek, a tak dále.“

Úvodní stránka původního vydání „Cantator cygnus ... to jest Hlas duchovní labutě“


Šelma závisti


Už za života P. Bohumíra Hynka Bilovského vycházely jeho sbírky kázání neboli postily (z latinského post illa verba, čili po těchto slovech) tiskem, například Kázání na neděle a svátky adventní nebo dva cykly postních kázání vydané v Opavě. V roce 1720 pak bylo v Olomouci na počest Jana Sarkandra u příležitosti 100. výročí jeho mučednické smrti vydáno Bilovského dílo Cygnea cantio neboli Hlas duchovní labutě. Tato významná sbírka má 521 stran a obsahuje krom jiných i kázání coby poděkování Bohu za odvrácení moru na Moravě.


Bilovský používá – a umně – tolik oblíbené dobové homiletické figury, jako slovní hříčky, nevšední metafory či exempla, tj. krátké příběhy starší literární tradice, jejichž úkolem nebylo jen posluchače poučit, ale vštípit jim vyřčené do paměti.


Tak jako v homilii určené novomanželům, v níž vychází z evangelní pasáže o svatbě v Káni, kdy je pro něj víno „láskou a svorností“: „… laskavé víno, příjemné víno, a častokráte tak silné víno, že mnozí pro toto víno zblázniti se můžete, jak pravím, při začátku manželství libé lásky víno spolu píti začínáte, tak a tím způsobem dobré víno lásky a svornosti až do smrti pro sebe zanechali.“ Nebo: „Jak prý z vinnýho hroznu je jedno víno, a z jednoho vína jedna krev Kristová, tak z upřímných a z jednocenných myslí je jedna mysl a jedno svorné srdce, unum corpus, una anima. Jedno tělo, jedna krev, jedna duše, jeden člověk.“


Ondřej František de Waldt, jiný proslulý barokní kazatel a písecký rodák, později napsal, že P. Bohumír Hynek Bilovský byl „vzácný básník, neporovnatelný řečník a kazatel, úžasný komik, dvořan a politik, ve styku s lidmi velmi oblíbený, muž konečně zcela výjimečný, jehož Písek vůbec neměl.“ A dodal: „Toho však, když asi sedm let zdobil chrám mé vlasti, šelma nejhorší, závist některých domácích a cizích kněží, pozřela. A po mnohých ,koupelích‘ a bulách křížových, jež vytrpěl v Písku, Hložek, cenzor, nepřítel kléru, uvrhl ho do vyhnanství.“


Z města na řece Otavě putoval tento neohrožený kazatel v roce 1701 do moravských Vrahovic a rok poté do Letovic. Léta Páně 1708 pak přesídlil do Velkých Slatěnic u Olomouce, kde 7. prosince 1725 dovršil počet svých pozemských dní.


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.