Nekorunovaný král

Někteří spisovatelé jsou natolik spjatí se svým krajem, že se stali jeho symbolem. Platí to pro Šumavu Karla Klostermanna, Krkonoše Marie Kubátové či Jizerské hory Miloslava Nevrlého. Symbolem Chodska je dodnes nepochybně Jindřich Šimon Baar.

Jindřich Šimon Baar

Kdo má rád kvalitní knížky, asi mi dá zapravdu, že když vás autor chytí první větou prvního odstavce, není co řešit. Že to může být i spisovatel, který zemřel téměř před 100 lety? Pokud byste se mě takto zeptali před deseti lety, asi bych váhala. Když se dnes dívám na polici ve své knihovně, kde je v řadě srovnáno teď už třicet svazků od J. Š. Baara, už to tak nevidím… Ale začalo to úplně nevinně.


Hrnčená bába


V lednu 2011 jsem ležela čtrnáct dnů s chřipkou. Protože jsem ležet opravdu musela a všechny časopisy jsem už měla přečtené, sáhla jsem po chvíli váhání po útlé knížce, kterou mi poslala jedna má stařičká příbuzná – název zněl J. Š. Baar: Hrnčená bába a jiné povídky. S trochou počáteční nedůvěry jsem knížku otevřela.


Před očima se mi začal odvíjet podivuhodný „film“. Povídky jsem doslova zhltla. Sto let staré, ale napsané tak pěkně, že jsou skoro moderní – jako dobrá literatura vždycky. Třeba povídka o partě zedníků, kteří se vracejí z práce v Německu. Jeden z nich se chce předvést před svou dívkou, a tak si koupí za vydělané peníze před odjezdem nové moderní oblečení. Po cestě se ve vlaku se chce převléct, staré oblečení vyhodí z okna, ale neví, že v obchodním domě došlo při nákupu k záměně za zboží ženské zákaznice…


Nezůstalo proto jen u Hrnčené báby. Následovala Hanýžka a Martínek a poté ještě celá Chodská trilogie, protože to byly knížky, které jsem našla doma. Druhý díl trilogie jsem si ale musela rychle sehnat přes antikvariát, protože doma nebyl, a „film” by se mi tím pádem přetrhl. Byla to láska na první čtení – a trvá dodnes. Z třiceti šesti knih mám přečteno dvaatřicet, ať už povídky nebo romány. Fascinuje mě na nich, že se člověk nejen dozvídá o životě tehdejších lidí, ale především že jsou naprosto nadčasové.

Baarova cesta ke spisovatelství


Proč o tom povídám? Letos 7. února uplynulo přesně 150 let od narození tohoto skvělého faráře, spisovatele a věrného syna svého kraje (7. 2. 1869 – 24. 10. 1925). Na svět přišel v selské rodině na Chodsku, v městysi Klenčí pod Čerchovem. Od mládí byl bystrý a sotva se naučil číst, ležel v knížkách. V Klenčí vychodil obecnou školu s tak dobrým prospěchem, že ho pan učitel ještě s dalšími čtyřmi žáky doporučil na gymnázium v Domažlicích. Perličkou je, že jeho spolužáci tehdy zkoušky zvládli napoprvé, jen Jindřich musel opakovat češtinu…


Na gymnáziu se mu zpočátku nevedlo. Zlákalo ho město a přestal se učit. Za pomoci staršího spolužáka ale nakonec dostudoval a maturoval s vyznamenáním.


Těsně před maturitou ho zasáhla tragédie. Sestra, která se vdala za místního mlynáře, v necelých dvaceti letech zemřela při porodu. Za půl roku ji následoval i její malý synek. Baarův otec se z neštěstí zhroutil a už se nikdy nevzpamatoval. Přišel o dceru i jediného vnuka a nástupce. Baarovi rodiče si proto nemohli dovolit poslat syna na filozofii a historii, jak si přál. A tak byl Baar nucen studovat na kněze – jediné studium, které se v té době neplatilo.


Rozhodl se tedy, že se bude kromě povinností faráře věnovat psaní, se kterým začal už na gymnáziu pod pseudonymem Jan Psohlavý (sbírka Rodnému kraji).

Pomník J. Š. Baara ve Výhledech


Této práci se věnoval opravdu poctivě. Zabýval se venkovskou prózou, poezií i katolickou modernou. Za svůj život napsal a vydal na třicet knih – několik románů, nespočet povídek a fejetonů. Sbíral i pohádky a pověsti, zvláště z rodného Chodska. Další knihy vyšly až po jeho smrti. Za všechny jmenujme alespoň Chodskou trilogii (národní obrození na Chodsku), Jana Cimburu, Poslední soud, Poslední z rodu Sedmerova, Chodské pověsti a pohádky, Klenčí, městečko pod Čerchovem či Chodskou čítanku. Vždy se opíral o reálné příběhy – většinou obyčejných lidí. Informace si ověřoval v archivech. Měnil pouze jména hrdinů. Všechna místa jsou dodnes ověřitelná i na současných mapách.


Ještě za jeho života byly mnohé knihy přeloženy do němčiny, holandštiny i angličtiny – a měly v cizině velký ohlas a úspěch. Některé tituly byly po jeho smrti i zfilmovány (třeba Jan Cimbura v roce 1941).

Nejen spisovatel


Věnoval se takto poctivě všemu, co dělal. Duchovní povolání vykonával deset let v Klobukách, kde nechal postavit novou faru a opravit kostel, a dvanáct let v Ořechu u Prahy, kde se také snažil zvelebit, co se dalo. Krom tohoto ještě učil po přidělených vesnicích ve škole náboženství a český jazyk. Zahradničil, pěstoval květiny, včelařil a fotografoval. Hodně cestoval po Čechách, po Slovensku i po Evropě. Z cest napsal soubor povídek Chvíle oddechu.

Hrob Jindřicha Šimona Baara na hřbitově v Klenčí pod Čerchovem

Ze světa odešel 24. října 1925 ráno. Ve věku 56 let zemřel na mozkovou mrtvici. V jeho domě později vzniklo Baarovo muzeum, které je tam dodnes. Najdete tam nejen jeho literární dílo, ale i chodskou keramiku, ukázky lidové tvorby na Chodsku, výšivky, osobní věci, umělcův nábytek atd. Muzeum spolu s kostelem je ozdobou Klenčí. Opravdový klenot.


Měl dobrou, spravedlivou povahu. Pro druhé by se rozdal, ale dokázal i kritizovat. Vrtá mi hlavou, jak toho mohl tolik stihnout? Chodil třeba vůbec spát? Vždyť den i tehdy měl jen dvacet čtyři hodin a nebyly technologické vymoženosti, jaké máme dnes. Možná právě proto... Dnes bychom o něm řekli, že byl workoholik. Tvrdil, že musí stihnout všechno sepsat, tradice a zvyky, aby je zachoval příštím generacím.


I proto je dodnes na svém rodném Chodsku nekorunovaným králem. V duchu se den co den klaním a smekám pomyslný klobouk. Pane Jindřichu Šimone, děkuji Vám mnohokrát za Vaše dílo. Určitě nejsem sama!


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.