• Michal Semín

Nepřemožená

O pražském Mariánském sloupu, jeho stržení i obnovení, se dodnes vede vzrušená debata. Rozpálené hlavy na obou stranách sporu by mohla zchladit obsahově i obrazově cenná publikace, uvedená na knižní trh jen pár dní před vysvěcením kopie Mariánského sloupu kardinálem Dominikem Dukou.

Už bylo na čase. Po několika propagačních publikacích rozmanité úrovně vychází péčí Muzea Karlova mostu takřka pětisetstránková historicko-umělecká monografie, věnovaná zbořenému a dnes obnovenému Mariánskému sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Jejími autory jsou historik Petr Blažek a předseda Svatojánského spolku Vojtěch Pokorný. Využili pro svou záslužnou práci archivní materiály, které doposud nikdo nepublikoval. K dispozici měli i archiv Kanceláře presidenta republiky, čerpali též z pozůstalosti po zemřelém architektovi Pavlu Naumanovi, zakladateli a prvním předsedovi Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu. Významný zdroj informací pro knihu byl také dobový tisk.


Knihu uvádějí na trh jen pár dní před oficiálním svěcením Mariánského sloupu kardinálem Dominikem Dukou. Publikace si zaslouží pozornost každého zájemce o toto téma, ať už je jeho postoj k opětovné instalaci sloupu jakýkoli. Proč? Autoři píší zasvěceně, nikoli však angažovaně. Z povahy jejich psaní totiž okázale nečouhá, do které z názorově protilehlých skupin patří. Další plus? Autoři nás čtivým způsobem seznamují s velkým množstvím ozdrojovaných fakt, mezi nimiž se čtenář díky jejich organické provázanosti neztrácí. A do třetice všeho dobrého – mnohé z nich jsou doslova objevné. Navíc platí, že čím více ověřených faktů, tím menší prostor vzniká pro mýty a dezinterpretace. A že jich je kolem Mariánského sloupu požehnaně. A dluží se dodat – na obou stranách sporu.

První část knihy je ohraničena roky 1650 až 1782. Jak je dnes snad již všeobecně známo, sloup byl postaven na poděkování Panně Marii za uchránění pravého vltavského břehu před Švédy, neměl tedy s porážkou stavovských vojsk na Bílé hoře, jak občas ještě někdy zaslechneme, nic společného. Z pramenů také jasně vysvítá, že Staré a Nové Město nebránilo císařské vojsko, ale pražský lid – měšťané, příslušníci cechů a studentská legie o síle 745 mužů pod velením hejtmana Jana Jiřího Kaufera a podněcovaná příkladem bojovného vlastenecky smýšlejícího jezuity P. Jiřího Plachého. Tedy Češi proti cizí armádě. Co na tom může některým vlastencům vadit? V knize se však dočteme – a to je pro autora této recenze novinkou – že se do boje proti Švédům organizovaně zapojili i pražští Židé, za což byli císařem následně odměněni. Jejich účast na obraně Prahy popsal v roce 1650 tajemník pražského vrchního rabína Jehuda Leib ben Jošua Porit v díle Milchama be-šalom (Válka v míru).

Staroměstské náměstí jako šperk na hrudi Evropy královny (1592,rytina)


Mezi mýty tradované odpůrci Mariánského sloupu patří naivní představa, že švédská invaze měla povahu boje za náboženskou a národní svobodu. Tak trochu to připomíná naivitu (?) dnešních liberálních a neokonzervativních intervencionistů, uvrhujících svět do chaosu svým pověstným vývozem „liberální demokracie“. Po pravdě řečeno, Švédům byla představa svobodných českých zemí, navíc nábožensky tolerantních, podobně vzdálená, jako tehdejším Habsburkům. Jak píší Pokorný s Blažkem: „V českých zemích ostatně téměř nikdo neviděl ve Švédech bojovníky za pravou víru, neboť zprávy o jejich drancování, které docházely například z obsazené Olomouce, jež padla švédským jednotkám do rukou v roce 1642, byly úděsné. O mnohém vypovídá obrovský rozsah uloupeného majetku včetně mnoha cenných uměleckých památek, který útočníci odvezli z dobytých měst do Švédska. Jen při pražském obléhání v roce 1648 naloupili Švédové majetek za šest až sedm milionů zlatých a vzali do zajetí pro získání výkupného nejméně 260 význačných osobností, přičemž výkupné za ně se pohybovalo kolem deseti až třiceti tisíc říšských tolarů za hlavu…Cenné rudolfinské sbírky generál Königsmarck sice ochránil před pleněním, prohlásil je však za státní kořist a nechal je odvést do Stockholmu… Představy českých exulantů v čele s biskupem Jednoty bratrské Janem Amosem Komenským o vítání švédských vojsk jako osvoboditelů se z těchto důvodů ukázaly iluzorní.“ Je nekatolická část vlastenecky smýšlejících Čechů ochotna představit si míru germanizace, kdyby se české země vydaly cestou protestantismu, tedy vládnoucí konfese v tradičně expanzivním německém živlu?

Druhá část knihy se věnuje době, kdy narůstající sekularizací roste i konflikt mezi katolickou obcí, spjatou s Vídní, a liberálním proudem národního obrození. Právě v této době začíná být Mariánský sloup mystifikačně spojován s porážkou českých stavů v roce 1620, což vytváří živnou půdu pro jeho pozdější stržení. Nemálo stran je zde věnováno i dobovým dokumentům a polemikám ohledně Šalounova pomníku Jana Husa, instalovaného jen pár desítek metrů od Mariánského sloupu v roce 1915.


Třetí část knihy zachycuje období od roku 1918 až do současnosti. Největší pozornost v ní autoři věnují – jak jinak – samotnému aktu stržení sloupu a dobovým reakcím, a to jak domácím, tak zahraničním. Předmětem kritiky jsou zde dva jiné mýty, dodnes přežívající tentokrát v katolickém prostředí. První se týká tvrzení, že tím, kdo měl uvázat onu osudovou smyčku kolem krku Panny Marie, byla Milada Horáková. Druhý mýtus je pak z hlediska víry povzbudivý, leč na základě dostupných faktů nepřesvědčivý příběh o kajícím se Frantovi Sauerovi, hlavním to zosnovateli vandalského činu, umírajícím v náruči Církve, kterou celý život tak nenáviděl. Jedna z kapitol se věnuje obrazoborecké vlně po roce 1918, během níž bylo zničeno velké množství sakrálních památek. Pozornost je tu věnována i snaze o potrestání viníků stržení sloupu, k němuž však z politických důvodů nikdy nedošlo, jakož i snahám o jeho opětovné zhotovení a navrácení na původní místo.

V závěrečné části knihy se Vojtěch Pokorný věnuje Mariánskému sloupu z hlediska uměleckého, zvláště pak jeho bohaté symbolice. Mariánský sloup Jana Jiřího Bendla nebyl žádnou kopií soch předchozích, nýbrž je zcela svébytným dílem mimořádné umělecké hodnoty.


Na rozdíl od celé řady soch avantgardně-dekadentního stylu, „zdobících“ centrum naší stověžaté matičky dnes.

Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon