Nepohodlný

Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška (*1955) působil řadu let v odborných institucích – například v Akademii věd či v Národním muzeu. Širší veřejnosti je však znám především jako autor desítek románů s historickou tématikou a také kriminálních příběhů, jejichž děj je umístěn do časů Přemysla Otakara II. nebo do 16. století.


V posledních letech je ale také vidět a slyšet jako kritik dnešní politiky, směřující k rozvratu hodnot, počínaje migračním kataklyzmatem a zdaleka nekonče LGBT pokusy o likvidaci tradiční rodiny. Preceptory tzv. liberální demokracie je často ostouzen, protože vyslovuje nepohodlné názory, mluví přímo a natvrdo. A hlavně má pro své názory pádné argumenty. Což je přesně to, co chybí jeho kritikům.

Vlastimil Vondruška


Co odvedlo mladého a velmi dobře nakročeného historika k psaní populárních próz?


Od mládí mě bavila spousta věcí, ale nakonec jsem skončil u literatury. Nejspíš to bylo logické vyústění toho, jak se během let měnily mé životní zkušenosti a cíle. Věnoval jsem se historické vědě a publikoval odborné studie. Byl jsem spokojený s tím, co dělám. Navíc jsem pracoval v Národním muzeu, a to byla příležitost dělat víc než jen kabinetní vědu. Jenže přesto jsem si začal uvědomovat, jak malý okruh lidí člověk podobnou prací osloví. A přitom jsem toho chtěl lidem říci o historii mnohem víc. To je ve stručnosti důvod, proč se mnozí vědečtí pracovníci pouštějí do popularizace svého oboru. K tomu samozřejmě přistoupil ještě fakt, jaké poměry zavládly ve společenských vědách po roce 1989. Nicméně ani v literatuře to nebylo jednoduché. Skoro dva roky v nakladatelstvích odmítali mé rukopisy s tím, že česká historická beletrie je mrtvá, protože čtenáři chtějí hlavně překladovou americkou literaturu. Byla to zvláštní doba, ale rád na ni vzpomínám.


Uměl byste si ještě dnes, víc než třicet let po odchodu z odborného prostředí, představit, že byste se tam vrátil, a pokračoval v badatelské práci?


I kdyby mě mučili, neudělal bych to, protože vědecké prostředí dnes není to, co bývalo za mého mládí. Možná to zní divně, ale míra svobody ve vědě mi dnes připadá ještě menší, než jsme měli my. Byly jasné mantinely, jen jsme nesměli urážet komunismus. Dnes se ale nesmí „urážet“ skoro nic a nikdo a psát by se mělo jen tak, jak to odpovídá bujícím „normám“ korektnosti. Člověk aby ve vědeckých institucích našlapoval opatrně jako mezi vejci, jinak vás zlikvidují. A to prosím nepřeháním! Samozřejmě ve studiu historie pokračuji, a velice intenzivně, ale výstupem nejsou přednášky na konferencích a odborné studie. Právě jsem dokončil čtvrtý díl ságy Křišťálový klíč, která se odehrává v prostředí severočeského manufakturního podnikání v první polovině 18. století. Přípravou jsem strávil desítky, ale spíše stovky hodin. Musel jsem si oživit mnohé z odborné literatury, ale ponořil jsem se i do pramenů, jako třeba Sommerovy Topografie z první poloviny 19. století, manufakturních tabel, tereziánského katastru a rovněž do svých bohatých výpisků z dějin sklářství, jímž jsem se zabýval v mládí. Pokud bych psal vědecké pojednání, vše bych sesypal do jednoho celku, popsal fakta, která jsem nalezl, a k tomu přidal chytrý komentář. A bylo by hotovo, další vědecká studie, kterou by si přečetlo asi tak deset odborníků. V beletrii však nejprve z těchto údajů vytvoříte prostředí, do něhož zasadíte románový děj. Teprve pak začíná ta skutečná práce. Historická fakta jsou jen dekorací příběhu. To ale neznamená, že nemají význam, psát historické romány bez svědomitého studia nejde. Nicméně podstatou práce je stylizace, zjednodušení, fantazie, fabulace. Literární umění není dějepis.

Při autogramiádě své knihy


Proč jste si zvolil jako půdorys a kulisy pro své romány právě období vrcholného středověku a rodícího se baroka?


Pozdní feudalismus byl mou specializací a je to doba, kterou se snažím stále studovat. Umím si představit, jak se tehdy žilo, jaké byly procedurální postupy, jaká ideologie, prostě umím tu dobu prožít, a to je pro mou techniku psaní románu velice důležité. Já všechny příběhy prožívám spolu s hrdiny. Prostředí musí být věrné, abych sám uvěřil, že jsem mezi husity či v manufaktuře, jinak bych měl pocit, že dělám něco falešného.


Někteří vaši oponenti vám vyčítají, že si ta dějinná období příliš idealizujete a že je nelze jednoduše analogicky srovnávat s dobou dnešní. Co vy na to?


Záleží na tom, co pod pojmem srovnávat s dnešní dobou chápeme. Z filozofického hlediska však vlastenectví, zrada, štěstí či odvaha byly vždycky stejné. Je to opakující se příběh, jen v různých kulisách. A s jinými prostředky. Člověk ve středověku se radoval z drobností, to ale neznamená, že jeho pocity byly odlišné od našich. Jen s tím rozdílem, že my jsme rozmazlenější a k radosti potřebujeme více peněz a věcí. Ale esenciálně jde stále o totéž. Chápu však, že se ideologie vždycky snažila navodit v lidech pocit, že právě aktuální doba je ta nejlepší v dějinách, a to díky moudrosti vládců a elit. A už vůbec se nemá říkat, že děláme chyby, které dělali i naši předkové, a pak na to doplatili. My přece pod vlajkou Bruselu žádné chyby neděláme! Chápu tedy, proč stoupence jednotné Evropy dráždí třeba má Husitská epopej. Jenže je mi líto, ono to tak bylo!


Dokonce jsem kdesi četl na vaši adresu výčitku, že se vám stýská po habsburské monarchii, která představovala stabilizující fenomén v tehdejší Evropě. Co říkáte názoru, že ve Visegrádské čtyřce může klíčit podobný pilíř středoevropské budoucnosti – třeba s případným připojením Slovinska, Chorvatska, Srbska – a samozřejmě Rakouska?

Vždycky mne fascinuje, co někteří literární či jiní kritici a komentátoři o mně vědí. A jsem překvapen, po čem všem se mi stýská. Odpovědně mohu přiznat, že se mi stýská po jediné věci, a to je lidská moudrost a tolerance. A pokud hovoříme o středoevropské kooperaci, tak ta existovala od středověku. První velké středoevropské soustátí vytvořil Přemysl II. Otakar. Koncept habsburského soustátí je ovšem ideou císaře Zikmunda Lucemburského, který ji koncipoval jako hráz proti Turkům. Tím prosím nic nenaznačuji, aby mě zase někdo neobvinil, že si dějiny idealizuji. A tím snad odpovídám i na druhou část dotazu, zda má logiku rozšiřovat V4 směrem na Balkán.


Před pár lety jste vstoupil na horkou půdu komentování současné politiky. Konkrétně textem Špatně mě vychovali (vyšel v MF Dnes a způsobil značný poprask). Píšete tam: „Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem věřil, je prý dnes špatně. Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská Unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.“ Je to opravdu až tak zlé, že to vyburcovalo prozaika vyjít od intimity počítače a knih a riskovat veřejné pošpinění a boj proti mediální většině?


Přiznám se, že v takových souvislostech jsem nikdy nepřemýšlel. A určitě nešlo o politiku. Politika je mocenská záležitost, jenže my si už asi zvykli, že každý názor o současnosti musí být politický. Nemusí! Pokud mám pocit, že je třeba něco důležitého říct a udělat, tak to prostě udělám. Nejsem analytik, jakých jsou dnes v různých institucích, na univerzitách či v médiích stovky. Jim přenechám analýzy, já psal výhradně o svých pocitech. O pocitech obyčejného člověka, který se cítí zaskočen tím, co vše mu současná globalistická ideologie bere.


Vydal jste dvě knihy, které byly v tomto smyslu zlomové: Breviář pozitivní anarchie (2016) a Epištoly o elitách a lidu (2018). Už názvy naznačují, že jde spíše o vaše občanské credo, nikoli příběhy ze starých časů. Jaký máte na tyto knihy ohlas od čtenářů, kteří jsou přece jen u vás zvyklí na trochu jiné žánry?


Žijeme v rozděleném světě, takže mě někteří pochválili, jiní mi spílali. Pokud by někdo kritizoval věcně, asi bych o názorech odpůrců poctivě přemýšlel. Jenže většina kritiky se nesla ve stejně inteligentním duchu, jako když fotbalový fanoušek z tribuny nadává na výkon hráčů na hřišti (protože on by do toho míče kopl určitě lépe). Z opačné strany společenského spektra jsem však obdržel spoustu souhlasných komentářů, v nichž čtenáři konstatovali, že má slova plně podepisují. A o to by mělo nám autorům jít. Nejde přece uspokojit všechny, a už vůbec ne o to, aby nás chválili v České televizi, ale abychom dodávali „svým“ čtenářům optimismu a vysvětlovali složitosti naší doby. Lidé musí vědět, že nejsou sami, pokud se jim mnohé věci nelíbí. Jak jsem řekl, žijeme v rozdělené společnosti, a je legitimní, že někteří píší pro „kavárnu“ a jiní pro ty ostatní. Ostatně právě tomuto tématu chci věnovat knihu O svobodě myšlení, která vyjde na podzim. Pokud jste tedy zmínil předešlé tituly, pak do třetice všeho zlého i dobrého.

Věříte v mediální narativ o boji pravdy a lásky se lží a nenávistí, a teď to nevztahuji jen na autora těch slov Václava Havla, ale mluvím především o těch hlasitých jedincích, kteří si jej věší na zástavy?


Jako historik vím, že tahle teze patřila vždycky na praporce chiliastů a naivních reformátorů. Ve jménu Boží pravdy se nechávali ukřižovat první křesťané, na hranicích umírali pro stejné přesvědčení kacíři, s bojovnou písní na rtech končili u popravčích zdí revolucionáři. Nechci proto ideovou sílu této představy snižovat, a už vůbec ne znevažovat ty, kdo v ni uvěřili. Leč svět ovládá v první řadě pragmatismus. A kdo si tohle nechce uvědomit, obvykle spláče nad výdělkem.


Souhlasíte s často slýchaným názorem, že dnešní doba připomíná 50. léta minulého století – třídní boj, hledání vnitřního nepřítele, sestavování seznamů nepohodlných, jejich ostrakizace – a kdoví, kam až to může vést?


Dějiny se vždycky opakují a lidé jednají ve stejných situacích podobně. Pokud se naskytne příležitost, vždycky se objeví fanatičtí inkvizitoři, ctižádostiví patolízalové a aktivističtí svazáci. To není názor, ale historická realita. Poctivě je však třeba přiznat, že to po roce 1948 bylo určitě horší než dnes, protože spolu s ideologickou totalitou nastoupila tehdy i ekonomická. A poté co vznikla státní bezpečnost, začaly praktiky, ke kterým máme zatím naštěstí daleko. Ne že by své odpůrce ti „spravedliví“ nechtěli někdy ukřižovat, ale přece jen je jiná doba. A navzdory všem si nemyslím, že by se šrouby ještě víc utahovaly, neboť klíče drží v rukou Brusel. Takže prognózovat je asi zbytečné, protože mluvením se toho moc nesvede. Mluvením nedostanete z jalového telete ani vakcínu, natož korektnost.


Bojíte se budoucnosti?


Z hlediska lidstva nikoli, protože věřím v rozum. I když náš živočišný druh někdy zabloudí, nejsme přece tak hloupí, abychom se zničili definitivně. Jistě, může to trvat pár let, možná i několik generací, ale každý nepovedený experiment nakonec prokáže svou nefunkčnost a lidé zkorigují své omyly. Pokud bych měl ale hovořit za sebe jako smrtelného jedince v závěru životní poutě, pak se trochu bojím. Ne o sebe, ale nikomu není příjemné vidět, jak se hroutí jeho svět a vše, v co věřil. I když víte, že se to někdy v budoucnu vrátí do správných kolejí, není to uklidňující pocit. Hřeje mne však fakt, že se věci přece jen pomalu mění k dobrému. Pokud srovnám ideové klima v době, kdy vyšel můj článek Špatně mě vychovali s dneškem, pak už to rozhodně není ojedinělé volání zbloudilého na poušti.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.