Neporaženi

Před osmdesáti třemi lety stála naše republika jako jeden muž ve zbrani proti německé invazi. K bojům však nedošlo, prezident i vláda před potupným mnichovským diktátem kapitulovali. Málo však scházelo, aby republice oddaní vojáci vzali věc do svých rukou a Hitlerovi se postavili. Mohlo být všechno jinak?

V září 1938 měla čsl. armáda k dispozici 950 kusů moderních protitankových kanónů


Když se řekne „mobilizace 1938“, většina z nás si vybaví zradu západních spojenců a potupné podmínky mnichovské dohody. Ve stínu hanebného politického pletichaření zůstává nedoceněn fakt, že příslušníci československé branné moci brilantně provedli největší vojenskou operaci v českých dějinách. Na jejím vrcholu bylo vyzbrojeno, vystrojeno a do skvěle vybudovaných obranných pozic přesunuto přes 1 100 000 odhodlaných mužů.


Během léta 1938 získali vojenští zpravodajci řadu indicií, že na podzim dojde k německému útoku a záminkou k němu bude „zajištění práv německé menšiny“. Armádní velení se proto snažilo v rámci svých kompetencí zvyšovat personální stavy jednotek. Když se 13. září v některých pohraničních oblastech pokusili ozbrojení občané německé národnosti převzít kontrolu nad státními úřady, byl v noci na 14. září vydán rozkaz k povolání vybraných záložníků na zvláštní cvičení v míru. Početní stav armády se tak zvýšil z 265 000 na 383 600 mužů.


Zprávy o stahování silných německých jednotek do blízkosti hranic na údajné „podzimní manévry“, přiměl 17. září náčelníka Hlavního štábu generála Krejčího požádat vládu o povolání dvou ročníků zálohy. Politici zprvu odmítli, ale pod pohrůžkou Krejčího demise povolili mobilizovat alespoň odvodní ročník 1935.

Vlády Velké Británie a Francie, které se za každou cenu chtěly vyhnout konfliktu s nacistickým Německem, přiměly 21. září tvrdým diplomatickým nátlakem pražskou vládu k souhlasu s odstoupením smíšených pohraničních oblastí Německu. Důsledkem tohoto nevídaného (a protiprávního) ústupku byly obrovské protivládní demonstrace 22. září (jen v Praze se sešlo 250 000 lidí) a následná demise Hodžovy vlády. Hitler však mezitím své územní nároky ještě zvýšil, a tak 23. září odpoledne britský vyslanec Newton oznámil československé straně, že „... jeho vláda už nemůže na sebe brát odpovědnost radit Československu nemobilizovat“. Po večerním zasedání nové vlády premiéra generála Syrového byla ve 22:30 rozhlasem vyhlášena všeobecná mobilizace.


Nadšení a disciplína


Prvním mobilizačním dnem byla neděle 25. září, ale mnoho záložníků se dostavilo do kasáren již v noci z 23. na 24. září. Typické svědectví o tom podal Jiří Sklenář, jeden ze záložních důstojníků 28. pražského pěšího pluku:


"Po ulicích spěchají temné postavy s kufříky. Před kasárnami Jana Roháče z Dubé se kupí davy nastupujících záložníků. Sotva vystoupím z auta, vrhají se ke mně čtyři lidé. Znám je od 4. roty. ,Pane nadporučíku, vemte nás s sebou, my se tam jinak nemůžeme dostat a už bychom rádi byli u roty.‘ Jeden mi béře kufřík, druhý plášť, druzí dva se tváří, jako by byli můj osobní doprovod, a tak šťastně proplouváme branou. Děkují mi, jako bych jim byl prokázal dobrodiní. Kasárenský dvůr je plný lidí. Před budovou velitelství je hlava na hlavě. Stojí i posedávají na svých kufřících. Bože, napadá mě, kdyby teď Němci udělali nálet, bude z toho strašný masakr. Až mně přešel mráz po zádech! Ale nebe je čisté a tiché. Hvězdy svítí na hluboké obloze. Je vlastně divné, že nás nechávají tak klidně mobilizovat.“

Motorizovaná pěchota byla součástí elitních tzv. rychlých divizí


Podle všech válečných pravidel měl útočník vyvinout maximální úsilí o narušení nástupu obránců – tj. mělo dojít k bombardování mobilizačních středisek, letišť a významných komunikačních uzlů. K žádným podobným opatřením však nedošlo, protože kancléř Adolf Hitler zamýšlel vyvíjet neustálý politický tlak a dostat ČSR poukazováním na údajné šikanování německé menšiny do mezinárodní izolace. To se mu na konci září opravdu podařilo, ale na druhé straně nám to umožnilo nerušeně rozvinout mobilizované síly do optimálních pozic, kde mohly velmi účinně čelit německé invazi.


Celé Čechy například protínala poledníkovým směrem opevněná ústupová příčka, opírající se převážně o přirozené překážky – lesní masivy a toky řek Vltavy a Berounky. Němečtí stratégové ji plánovali obejít útoky na Liberec a České Budějovice. Když zpravodajci vyhodnotili soustřeďování nepřátelských jednotek, snažilo se armádní velení tomuto nebezpečí čelit přesunutím 17. divize ze Slovenska na podporu obránců Liberecka a soustředěním 1. a 4. rychlé divize (elitní vysoce mobilní útvary určené k manévrovacímu způsobu boje) pro krytí případného průlomu obrany na jihu.


Formování útvarů


Hlavním velitelem mobilizovaných sil, které byly rozděleny do čtyř armád, byl ustanoven generál Ludvík Krejčí. Jeho štáb se nejprve uchýlil před očekávaným bombardováním do školy v Klánovicích. Později bylo hlavní velitelství přemístěno do utajovaných Račic, jak později vzpomínal podplukovník generálního štábu Josef Fetka:


„Do Vyškova jsem přijel se svým vozem 26. září za úplné tmy po desáté večer. Stavil jsem se na chvíli u hlavního ubytovatele, jímž byl pplk. Kazda, vyslechl kousek Hitlerovy řeči plné sprostých nadávek na naši adresu a ještě před půlnocí jsem se se svými tajnými kufry nastěhoval do místností, jež byly vyhrazeny operačnímu oddělení na zámku v Račicích. Jakmile dorazili ostatní, započali jsme s instalací především přehledné operační mapy, na kterou jsme pak zaznamenávali všechny zprávy o našich i nepřátelských vojskách tak, jak nám postupně docházely. Na krátké pracovní poradě byl stanoven stálý pracovní režim oddělení i celého velitelství tak, aby byla zajištěna nepřetržitá služba a pohotovost. V řízení práce oddělení jsme se střídali s plk. Ptákem a na večerní hodiny byly smluveny tzv. raporty všech oddělení, na nichž se podávaly přehledné situační zprávy a byla vydávána zásadní rozhodnutí. Zabráni do našich nových starostí jsme pomalu ani nevnímali den a noc.“

Českoslovenští dělostřelci při odpočinku


Mobilizace probíhala bez rušivých událostí, jisté problémy působilo jen nenastoupení většiny záložníků německé národnosti, kvůli nimž některé jednotky nedosáhly plných plánovaných stavů. Bylo paradoxní, ale vlastně pochopitelné, že z bojových útvarů se velitelé snažili všechny Němce stahovat do pracovních týlových jednotek, což ovšem narukovavší němečtí demokraté nesli samozřejmě těžce.


Formování jedné z pomocných jednotek popsal František Majer z ženijní roty 21, spadající pod manévrovací 21. divizi na moravsko-slovenském pomezí:


„Naše ženijní rota je podobná mezinárodnímu praporu. Jsou v ní Češi, Němci, Slováci a Maďaři. Převládají Slováci, za nimi následují Maďaři, Němci a naposled my, Češi. […] Z nádraží nás vedli do blízkých skladišť. Když si s vědomím pozdějších třicetikilometrových pochodů vzpomenu, jak mne mučila polní výzbroj při této čtvrthodinové chůzi, musím se tomu zasmáti. Nebyl jsem na ni zvyklý a vše mne hnětlo. Asi o druhé hodině odpoledne, po obědě, a to ucházejícím obědě, nastalo fasování výzbroje, vozů, lan, ekrazitu, hoblíků, dlát, sochorů, lopat, krumpáčů a desítek jiných věcí, nářadí a potřeb, které jsou nezbytné technickému ženijnímu útvaru. Skoro již za šera jsme se poctivě zapřáhli do těžkých vozů a svorně táhli a tlačili náklad do kopce směrem k Čachticím, které byly přecpány vojskem. Četař dostal sice seznam domovních čísel, které měl označiti počtem vojáků a číslem roty, co to však pomohlo! Ubytovatel jiné roty ho předběhl a četaři nezbylo než sednouti na mezník a uvažovati, jak na něj vyzráti. Naštěstí má hlavu na správném místě. Ve chvíli, kdy ho nikdo nepozoroval, smazal křídou označené stodoly a místo cizího čísla napsal naše.“

Na hranicích i ve vnitrozemí ČSR bylo postaveno přes devět tisíc lehkých pevnůstek


Celé pohraničí i rozsáhlé části vnitrozemí se na konci září 1938 proměnily ve frontové pásmo. V obranných pozicích bylo budováno polní opevnění a důmyslný překážkový systém. Mimo jiné využíval třeba i umělé rozvodňování menších toků pomocí hrází; rozbahněný terén se pod kulometnou palbou stával smrtící pastí pro techniku i živou sílu. Členitý terén na hlavních útočných směrech neposkytoval prostor pro masové nasazení tankových jednotek, které se staly symbolem pozdějšího „blitzkriegu“. Německé stroje měly ostatně v roce 1938 slabé pancéřování, které mohlo ohrozit i speciální průbojné střelivo čs. pěchoty (o vynikajících protitankových 3,7 milimetrových škodováckých kanónech nemluvě).


Mobilizovaná československá armáda rychle dosáhla počtu 1 128 110 mužů, z toho 199 300 mužů aktivní služby a 928 810 mužů zálohy.


Pokusy o převrat


Zatímco se v Československu formovala a k obraně připravovala jedna z nejmodernějších armád světa, byla na 29. září do Mnichova svolána konference zástupců Německa, Itálie, Anglie a Francie. O nás. Bez nás. Jejím výsledkem byl ultimativní požadavek na odstoupení čs. pohraničních krajů v daleko větším rozsahu, než jak poskytl souhlas Hodžovy vlády z 21. září. Protože se mezitím k územním požadavkům připojilo i Polsko a Maďarsko, Syrového vláda se rozhodla neriskovat válku na třech frontách a 30. září mnichovský diktát přijala.


Navždy tak do našich dějin zasadila zpětně nezodpověditelnou otázku, co by se bylo dělo, kdybychom se bránili. Jestli by vůbec došlo ke všemu, co v Evropě následovalo. Zda Hitler, Maďaři a Poláci měli dost sil na to nás porazit v tak krátkém čase, aby to nemobilizovalo světové veřejné mínění a třeba nedonutilo vlády k intervenci. To už se ale nikdy nedozvíme. Co však víme, je fakt, že přijetím diktátu velmocí – našich spojenců – byla veřejnost šokována. Zvláště těch mužů ve zbrani, odhodlaných bránit svou vlast do poslední kapky krve. Po oznámení kapitulačního rozhodnutí byli vojáci i důstojníci mobilizované armády ohromeni; z mnoha obranných úseků mužstvo odmítalo ustoupit. Bylo zaznamenáno i několik pokusů o státní převrat.

Nejohroženější směry na severní hranici chránily těžké pevnostní objekty


K prvnímu došlo večer 1. října v Sedlčanech, kde sídlilo velitelství 205. pluku, jehož úkolem bylo bránit pevnostní linii na Vltavě v úseku Slapy–Kamýk. Jeho velitel, podplukovník Metoděj Pleský, shromáždil své důstojníky a oznámil jim své rozhodnutí obsadit s plukem Prahu a svrhnout kapitulantskou vládu. Jeden z důstojníků však vše obratem „práskl“ nadřízeným a následující den byl podplukovník Pleský zatčen.


Při vyšetřování uvedl: „Když vídeňský rozhlas oznámil, že republika přistoupí na jakoukoli parcelaci, zamyslil jsem se, že jsem od táty jako Čech vychován. Promyslil jsem na veškerou minulost svého národa, a přitom ozvalo se mi mé svědomí a vědomí odpovědnosti, že takto nelze nečinně přihlížet k rozpadu republiky. Jako první povinnost rozhodl jsem se obsadit Prahu a změnit vládu, abych udělal pořádek ve státě a zachránil, co se ještě zachránit dá. Dnes se dívám na své vojenské rozhodnutí naprosto stejně, jen lituji, že se můj plán nemohl státi skutkem, jelikož národ by mně byl jistě vděčen. Jsem přesvědčen, že by to šlo zařídit bez krve, že by šel za mnou nejen můj pluk, ale celý národ.“


Při následném trestním řízení byl Pleský osvobozen; soudce konstatoval, že se obviněný sice dopustil uvedeného jednání, „... avšak podle zkoumání, provedeného na neurologicko-psychiatrickém oddělení sborové nemocnice ho nelze za ně činiti zodpovědným, ježto jednal pod vlivem silného depresivního vzrušení.“

Hlídka u improvizovaného zátarasu na komunikaci ve vnitrozemí


Ve dnech 2. a 3. října se snažila vytvořit novou vládu v čele s generálem Krejčím skupina protikapitulačně smýšlejících politiků (H. Ripka, P. Zenkl, L. Rašín, F. Richter a J. Patejdl). 3. října dokonce Ludvík Krejčí vystoupil s tímto návrhem v parlamentu, ale pro nesouhlas, zejména předsedy lidové strany monsignora Šrámka, skončil pokus nezdarem. Další, kdo plánoval provést převrat, byl velitel IV. armády generál Lev Prchala s podřízenými „moravskými“ generály (S. Ingr, A. Hasal, J. Dvořák). Plán nebyl realizován jen kvůli tomu, že hlavní organizátor byl v klíčový okamžik 4. října převelen od IV. „moravské“ armády na Slovensko, kde převzal velení III. armády.


Bilance podzimu 1938


Náladu v neporažené armádě výstižně shrnuje hlášení majora Jana Kabíčka z 22. pěšího pluku, který měl bránit hřebeny Krkonoš:


„Kapitulace otřásla pevností, odolností a morálkou pluku. Většiny se zmocnila úplná duševní deprese. Bylo třeba značného sebeovládání velitelů, aby potlačili morální depresi v sobě a zvedli ducha svých podřízených. Největším a nejúčinnějším lékem pro důstojníky byla práce a starosti, jak udržet ducha i kázeň vojska a zachránit mnohamilionový státní majetek, který v úseku pluku byl. Stálo mnoho námahy a přesvědčování, aby vojáci, kteří předtím po neschůdných horských cestách vynesli nahoru ostnatý drát, betonové bloky a kolíky, a od rozednění do setmění s do krve rozedřenýma rukama (kožených rukavic bylo málo) dělali drátěné překážky, tyto překážky a ostatní zařízení s takovou námahou zhotovená pak zase rozdělali a materiál snesli na místa, odkud se dal odvézt na nádraží. Ale díky usilovné námaze mužstva byl nakonec veškerý materiál a majetek z úseku pluku odsunut.“


V první fázi okupace československého pohraničí (od 1. do 3. října) obsazovala německá armáda takticky nevýznamné úseky (část Šumavy a severočeské výběžky), takže branný odpor byl stále reálný. Hlavní štáb proto udržoval mobilizovanou armádu ve stavu nejvyšší pohotovosti. Teprve od 3. do 7. října byla okupována území s důležitými pevnostními liniemi (západní Čechy a severomoravské výběžky). Zábor, který byl proveden od 8. do 10. října, znamenal naprostou katastrofu, protože se hranice posunuly až do blízkosti Plzně, Mělníka a Olomouce.

Mobilizovaná pěchota s hipomobilními kárami na přepravu těžkých kulometů


Od 9. října proto byla zahájena I. etapa demobilizace propuštěním osob u náhradních těles. Ve III. etapě od 17. do 19. října byly rozpuštěny jednotky manévrovacího druhého sledu. IV. etapa zahrnovala i prvosledové jednotky zajišťující hranice. Kvůli hrozbě maďarské invaze na jih Slovenska a do Podkarpatské Rusi musel být až do 15. prosince (V. etapa) ve zbrani ponechán odvodní ročník 1935; poté zůstaly aktivovány jen dva nejmladší odvodní ročníky (1936 a 1937).


Velení armády i prostí vojáci udělali v září 1938 maximum, aby mohli bránit republiku. Protože se spojenci zrazená ČSR postupně ocitla v naprosté mezinárodní izolaci, bylo třeba počítat s invazí téměř všech sousedních států. I přes tento nepříznivý poměr sil byli vojáci připraveni k obraně a nejvyšším obětem.


Politici však rozhodli jinak, a celé generace si od té doby kladou otázku, zda ze dvou zel nezvolili to horší.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.