Nezlomená armáda

Pouhých dvacet let byla Podkarpatská Rus součástí Československa. Za tuto relativně krátkou dobu stačila drsná horská krajina s charakteristickými poloninami inspirovat řadu českých spisovatelů – Ivana Olbrachta, Jaromíra Tomečka, Jaroslava Zatloukala či Karla Čapka. Po zradě našich spojenců a Mnichovském diktátu se však tato pozoruhodná epizoda rychle přiblížila ke svému konci.

V březnu 1939 dozněly pod karpatskými poloninami poslední výstřely vleklé pohraniční války. Začala v září 1938 a postupně se přesouvala ze západu na východ republiky. Ačkoliv Čechoslováci tehdy na Podkarpatsku bojovali jménem již neexistujícího státu, uchovali si vysokou morálku. Dokázali se nakonec bez větších ztrát evakuovat z odříznuté části ČSR.

Po okupaci našich pohraničních oblastí Německem v říjnu 1938 došlo 2. listopadu ve Vídni za účasti Německa, Itálie, Maďarska a ČSR k arbitrážnímu jednání o dalších územních ústupcích všemi opuštěného Československa. Maďarsko získalo 10 307 km² slovenského území a 1523 km² podkarpatoruského území; zábor byl proveden od 5. do 10. listopadu.


Územní zisky na Podkarpatské Rusi však Maďarům stále nestačily. Cílem regenta Miklóse Horthyho, který stál v čele země od roku 1920, se stala okupace celého Podkarpatska a dosažení společné hranice s Polskem. Z tohoto důvodu podnikli Maďaři řadu diverzních akcí, které měly destabilizovat nejvýchodnější část ČSR a připravit podmínky pro její okupaci na konci listopadu 1938. K plánované invazi ale nedošlo, protože Německo vyvinulo značný diplomatický nátlak, aby ji zastavilo. Podle Hitlerových plánů mělo totiž dojít k rozbití celého Československa až v březnu 1939, kdy byla československá armáda oslabena střídáním odvodních ročníků prezenčního mužstva.


Klíčovým dnem se stal 14. březen 1939. Jozef Tiso vyhlásil samostatný Slovenský štát a Hitler současně vydal příkaz k obsazení Moravské Ostravy Wehrmachtem, aby při dělení kořisti nepadla do rukou Polákům. V Místku přitom došlo ke střetu s kulometnou rotou 8. pěšího pluku, během něhož padlo několik německých vojáků. Po tvrdém nátlaku na prezidenta Háchu německé vojsko obsadilo následující den bez odporu zbytek historických zemí a ČSR přestala existovat.

Družstvo Stráže obrany státu v obci Olešník nedaleko Sevluše, prosinec 1938


Maďarská invaze


Pro likvidaci odříznutého Podkarpatska Hitler konečně „dal zelenou“ Horthymu, který okamžitě nařídil svým jednotkám překročit demarkační čáru. Ze tří útočných směrů byl pro Maďary nejdůležitější směr střední, vedoucí ze zabraného Mukačeva na Podhořany, kde zaútočili 14. března již v pět hodin ráno. Za cenu velkých ztrát zde vytlačili československé obránce a postupovali údolím Latorice na Svaljavu, jejímž dobytím mohli rozdělit Podkarpatskou Rus na dvě části. U Činaďova ovšem zastavil postup Maďarů rozhodný odpor I. praporu 36. pěšího pluku. Po několika dalších neúspěšných útocích byl odpoledne 15. března dojednán klid zbraní s tím, že Čechoslováci vyklidí Svaljavu téhož dne do 22. hodiny.


V průběhu bojů odjelo několik československých evakuačních vlaků přes Užocký a Skotarský průsmyk na sever do Polska. Jeden takový transport popsal četnický strážmistr Chvátal: „U továrny na zápalky na západním okraji Činaďova jsem se zúčastnil stavění barikád proti postupujícím tankům. Vzhledem k tomu, že ze strany Stráže obrany státu (SOS) již nebylo organizované velení, pokračoval jsem v ústupu na vlastní pěst po úpatí kopců na pravém břehu Latorice přes Suskovo směrem na Svaljavu. Ve Svaljavě jsem se zúčastnil zabavení železničního dopravního parku, jakož i naložení českého úřednictva, učitelstva, jejich rodin a školní mládeže do vagónů. Tímto evakuačním vlakem jsem odjel přes Volovec a Skotarský do železniční stanice Beskid v Polsku. V pohraniční stanici nás polští vojáci odzbrojili. Následovala prohlídka a ošetření zraněných a nemocných a přibližně po čtyřhodinovém zdržení jsme pokračovali v jízdě přes Přemyšl do Krakova. Tam se nám všem dostalo po dohodě s čs. konzulátem od Poláků občerstvení, načež náš transport pokračoval přes Bohumín na území bývalé ČSR.“

Příslušníci jedné z evakuačních autokolon 17. března 1939 před ústupem na Slovensko


„Rozchod domů!“


Na západě Podkarpatska zaútočili Maďaři 14. března večer ze zabraného Užhorodu směrem na Perečín. Pod prudkou dělostřeleckou palbou a přesilou pěchoty se slabé zajišťovací hlídky SOS musely stáhnout. Družstvo u klíčového domaninského mostu však zadržovalo maďarský postup téměř celou noc; obránci dokázali průbojným střelivem umlčet nepřátelské kulomety a zneškodnit útočící tančík.


Policejní strážmistr Otto Vlk z roty SOS Domanince k tomu uvedl: „Všichni příslušníci naší jednotky, ač dobře věděli, že situace je po 14. březnu beznadějná a že nám odnikud už nemůže přijít pomoc, setrvali na svých místech až do konce. Přitom se vyznamenal každý jednotlivec svou chrabrostí a neohrožeností. Pozice jsme opustili až tehdy, když k tomu byl dán rozkaz a nepříteli byly způsobeny co největší ztráty.“


Ráno 15. března zastavil postup Maďarů v úzkém údolí u Kamenice nad Uhem III. prapor 36. pluku. Jeho vojáci pak po dva dny odráželi veškeré útoky nepřítele, zatímco přes nedaleký Perečín ustupovaly československé jednotky střední obranné skupiny ze Svaljavy a okolí. Některé z jednotek užhorodského 36. pěšího pluku a 45. chustského pěšího pluku byly složeny ze „záklaďáků“ Rusínů, kteří se neúčastnili evakuace. Jejich osud vylíčil ve vzpomínkách poručík Ladislav Vláčil:


„V Perečíně jsme zažili obraz pro vojáka nejsmutnější – rozpad plně vyzbrojené a bojeschopné vojenské jednotky. Připochodoval tam jeden prapor 36. pěšího pluku i s plukovní hudbou, který byl složen ponejvíce z Podkarpatorusů. Když velitel jednotku zastavil, zazněl povel: ‚V kozly zbraň, výstroj odložit a doprava vystoupit!ʻ Jednotka ukázněně provedla povely a potom důstojník zavelel: ‚Do domovů – rozchod!ʻ Vojáci se začali rozcházet; na silnici zůstaly opuštěné kozly z pušek a odložené torby s výstrojí a náboji.“

Maďarský voják se zdraví s polským u čs. hraničního sloupu v Užockém průsmyku


Dramatický ústup přes močál


Aby oslabili československé pozice, zorganizovali Němci 14. března v Chustu povstání ukrajinských nacionalistů z polovojenské organizace Karpatská Sič, které však československé bezpečnostní složky v zárodku potlačily. Nepřehlednou situaci v regionu 15. března dále zkomplikoval předseda autonomní vlády Podkarpatské Rusi Augustin Vološin, který vyhlásil samostatný stát Karpatská Ukrajina pod ochranou Německa. Hitler však neměl na vzniku podobného satelitu nejmenší zájem, takže nový státeček trval jediný den.


Na třetím východním útočném směru z Výloku na Sevluš a Chust zaútočili Maďaři až 15. března v jednu hodinu po půlnoci. Napadená družstva SOS Fančíkovo a Vrbovec ustoupila po čtyřhodinovém boji k Sevluši, kde zaujala obranu společně s vojáky II. praporu 45. pluku. Ústup z Vrbovce popsal četnický strážmistr Fojtík:


„Pohybovali jsme se přískoky dům od domu, neboť ze dvorů po nás stříleli s místními teroristy již i maďarští vojáci. Pálili na nás odevšad. Za vesnicí jsme se shromáždili a kryjíce se ustupovali v nepřátelské palbě přes otevřené pole. Naši ústupovou cestu již mělo obsazenou maďarské vojsko. Ustupovali jsme proto vpravo přes zamrzlý močál. Led se však pod prvními dvěma muži prolomil a museli jsme je vytáhnout na břeh. Přešli jsme potom po mělčině a stále ustupovali pod maďarskou palbou. Vrchní strážmistr Přibyl a dozorce Kratochvíl byli celí promočení a již nám nestačili. Abych jim ulehčil, vzal jsem jim brašny s náboji a granáty. Když byli úplně vyčerpáni, vzal jsem i jejich pušky. Nesl jsem tak tři plné brašny a tři pušky. Jejich jsem měl přes záda a ze své jsem za přískoků opětoval palbu. Takto jsme ustupovali asi 18 kilometrů až k Sevluši. Jen zázrakem nebyl nikdo vážně zraněn neb usmrcen.“

Maďarský voják u zničeného tanku u Fančíkova


Do Rumunska!


V 8 hodin ráno podnikli Čechoslováci za podpory obrněných vozů a jednoho tanku protiútok na Fančíkovo, ale Maďaři jej odrazili a tank zničili. Okolo druhé odpolední se obránci začali stahovat ze Sevluše do Chustu, který byl posledními československými jednotkami opuštěn následujícího dne odpoledne. Protože cesta přes Svaljavu byla v tu dobu již odříznuta, ustupovaly evakuační kolony východní skupiny přes Ťačovo a Marmarošský Sighet do Rumunska. Atmosféru ústupu popsal velitel roty SOS Sevluš inspektor finanční stráže Jan Svoboda:


„Na ulici v Chustu potkáváme bandu sičoviků. Každému kouká z očí několik let kriminálu; s napřaženými puškami nás zastavují a žádají zbraně. Vysvětluji, že pušky jsme již předali Siči u Kopaně. Nedbají, strhují mně revolver, prohledají kapsy a hledí ukrást, co se dá. K tomu přihlíží z chodníku místní. Takováto zastavení byla v krátké době tři za sebou. Kradou a loupí. Dozorci Kovandovi, který byl na léčení v nemocnici v Krivé, svlékli kožich, který si oblékl jeden ze sičoviků. I na ulici v Budapešti bych byl bezpečnější než toho času v Chustu. Konečně jsme na posádkovém velitelství, které skýtá obraz, jakých bylo hodně v časopisech, vyobrazujících útěk ve Španělsku.“

Příslušníci SOS na hlavní komunikaci Výlok–Sevluš u Fančíkova


Na ústupové trase z Chustu do Ťačova došlo k několika přestřelkám se sičoviky, kteří se snažili zmocnit zbraní i drobného majetku ustupujících. Zahynuli při tom strážmistr Fořt a vrchní respicient Kocourek, kteří byli později pohřbeni v rumunském městě Seini. Evakuační kolony ustoupily přes hranice během 16. března, ale jednotlivci a hloučky ze vzdálenějších obcí přecházeli do Rumunska ještě v ranních hodinách následujícího dne.


Bilance nerovných bojů


Březnové boje na Podkarpatské Rusi probíhaly na přibližně sto kilometrů dlouhé frontě od zabraného Užhorodu až po rumunské hranice u Králova nad Tisou. Čechoslováci dokázali po čtyři dny odolávat až desetinásobně silnějšímu protivníkovi, kterému způsobili značné ztráty. Přestože na Podkarpatsko samozřejmě pronikly zprávy o tragickém zániku republiky, obránci si udrželi vysokou morálku a umožnili organizovanou evakuaci civilistů i značné části státního majetku přes území Slovenska, Polska a Rumunska. Odříznuté skupinky obránců se zásadně odmítaly vzdát nepříteli a odpoutávaly se od něj přesunem přes těžko prostupný terén často na hranici svých fyzických možností. Ústup komplikovaly špatné cesty, obtížný terén a množství sněhu.


Boje na Podkarpatsku skončily 17. března odpoledne, kdy překročili slovenskou hranici poslední vojáci I. praporu 36. praporu. Na naší straně padlo 40 mužů (někteří zahynuli v boji s ukrajinskými teroristy). Celkové maďarské ztráty odhadovali zahraniční korespondenti na 200 padlých.


Článek vyšel v měsíčníku MY 3/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.