Noční tajemství Loretánského náměstí

Při procházkách (nejen starou Prahou) pokud možno vypněme mobil a rozhlédněme se pořádně kolem sebe. Vstoupíme do toku času ukazujícího k věčnosti.

Noční Loreta


Bývalo pohřebištěm, později tu stával jeden z prvních křesťanských kostelíků zasvěcený sv. Matoušovi, před nímž se kněžna Drahomíra propadla do pekel. A v místech, kde se prý nachází jedna z dvanácti pražských bran pekelných, míval svůj dům mladý Petr Parléř, stavitel chrámu sv. Víta. Dnes náměstí vévodí monumentální Černínský palác, vrcholné dílo pražského baroka, jemuž na protilehlé straně svou subtilnější krásou konkuruje Loreta s barokní fasádou, štíhlou zvonicí, zvonkohrou a Svatou Chýší. Ale nebyli bychom ve staré Praze, kdyby se zde za hlubokých nocí neproháněla strašidla.


Osudný útěk kněžny Drahomíry


K nejnápadnějším a nejhlasitějším zdejším přízrakům patří ohnivé spřežení, jež se zde za bouřlivých nocí vždy od půlnoci do jedné hodiny ranní prohání už více než tisíc let. Sedí v něm kněžna Drahomíra a hlasitě volá: „Zle bude, zle!“ Proč je matka světce a patrona českých zemí knížete Václava odsouzena k tak strašlivému trestu?


Narodila se někdy kolem roku 890 v panovnické rodině západoslovanského kmene Havolanů (Stodoranů). V roce 906 se provdala za Vratislava, následníka českého knížecího trůnu. O rok později se mladičké, velmi temperamentní a vznětlivé Drahomíře narodil syn Václav, v roce 915 pak jeho bratr Boleslav.


Možná měla Drahomíra s tchyní Ludmilou neshody už dříve, naplno však propukly až po Vratislavově smrti v roce 921. Tehdy shromáždění předních českých mužů rozhodlo, že za třináctiletého Václava do doby jeho dospělosti povládne Drahomíra, avšak budoucí kníže a jeho bratr Boleslav budou svěřeni do výchovy Ludmile. Spory mezi oběma ženami pak Drahomíra vyřešila tím, že 15. září 921 dala Ludmilu na Tetíně zavraždit najatými vrahy. Podle přesvědčení historiků nešlo o konflikt primárně náboženský, ale politický. Drahomíra velmi pravděpodobně také přijala křesťanskou víru, byť možná jen na oko, jinak by se těžko mohla stát českou kněžnou.

Drahomíra dala Ludmilu na Tetíně zavraždit najatými vrahy


V roce 922 se Václav ujal vlády a matku vykázal ode dvora do domácího vězení na Budči. Později jí však odpustil a ona pak pobývala střídavě u něho i u mladšího syna ve Staré Boleslavi, kde se buď v roce 929, či spíše až v roce 935 stala svědkem Václavovy vraždy. Mrtvé tělo svého syna tajně odnesla nejprve do světnice kněze Krastěje a odtud do chrámu. A následně, ze strachu před bratrovrahem Boleslavem, uprchla. V té chvíli se její stopa ztrácí…


Na rozdíl od načrtnutých historických událostí (mnohdy bohužel založených jen na dohadech) je pověst ohledně doby a místa Drahomířiny smrti konkrétní. O život prý přišla, když prchala z Pražského hradu do své pohanské vlasti, protože i druhý syn Boleslav se přiklonil ke křesťanství. A kde že zahynula? Právě před kostelíkem sv. Matouše, jenž stával na dnešním Loretánském náměstí. Když kolem svatostánku projížděla, začali tam zvonit k pozdvihování. Vozkovi, jenž byl tajným křesťanem, to nedalo, zastavil kočár, odhodil bič, poklekl před kostelními vraty a mumlal vroucí modlitby. Prchlivá kněžna začala hlasitě na všechny křesťany svolávat pohanské kletby a nepřestávala, až nakonec se pod ní země otevřela a ona se uprostřed plamenů a dýmu propadla do pekel. Přestože se země v tu chvíli zase zavřela, na vozovce zbyla prohlubeň, ze které za temných nocí šlehaly plameny a ozývalo se děsivé kvílení. Lidem se propadlinu nedařilo zasypat, proto ji ohradili plotem a později na jejím místě nechali vztyčit kamenný sloup, zakrátko nazvaný Drahomířin.

Karel Škréta: Smrt kněžny Drahomíry


Sloup stržený v roce 1788 propůjčil své jméno i původně renesanční, později barokně a klasicistně přestavěné budově, před níž stával. Dům U Drahomířina sloupu (čp. 108) v letech 1672 až 1718 vlastnili Černínové, pak Šlikové, na počátku 20. století zde sídlilo policejní komisařství a od roku 1948 do roku 1974 tu v reprezentativním bytě o rozloze 450 metrů čtverečních s nádherným výhledem na Prahu, s komornou a hospodyní, pobývala paní Hana, vdova po prezidentu Edvardu Benešovi. O tom, zda agenti StB, kteří se na náměstí tehdy doslova rojili, Drahomířino ohnivé spřežení viděli, nám není nic známo. Třeba, až se jednou doopravdy odtajní spisy…


Zpívající zvonky


K okouzlující atmosféře Prahy patří zvony. Líbezná zvonkohra, zakoupená pro poutní místo Loretu kupcem Eberhardem z Glauchova v Holandsku z vděčnosti za uzdravení milované dcery zní nad městem od roku 1695. Loreta však získala proslulost nejen svými zvony, ale také skvostnou architekturou, o což se mimo jiné zasloužili významní tvůrci pražského baroka Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferovi. K jejímu věhlasu přispívá i pohádkový poklad skrývající se v jejím nitru. Například zlatem vyšívaná mitra kardinála Harracha, mešní kalichy posázené drahými kameny, misály i překrásné monstrance ozdobené diamanty.


Nádherný poutní areál je součástí mariánského kultu, který se v Čechách začal šířit po vítězství Habsburků na Bílé hoře v roce 1620. Výstavba započala v roce 1626 na podnět paní Benigny Kateřiny z Lobkovic a trvala přes sto let. Srdcem a duchovním centrem Lorety se stala Svatá chýše postavená v letech 1626 až 1631 vlašskými staviteli Giovannem Battistou Orsim a Andreem Aliou. Je kopií svatostánku v italském Loretu, kde komplex skvostných staveb ukrývá domek, v němž anděl zvěstoval Panně Marii, že se stane Matkou Boží.


Hradčanská Svatá chýše vás z venku ohromí překrásnými štukovými reliéfy zobrazujícími scény ze života Panny Marie. Uvnitř se nachází socha Panny Marie Loretánské, tzv. Černá Madona, vyřezaná z lipového dřeva a zasazená do stříbrného rámu z vytepaných okřídlených hlaviček andílků. Celková váha stříbrných ozdob Svaté chýše činí kolem 50 kilogramů!

Socha svaté Starosty, jež se nachází v loretánské kapli Panny Marie Bolestné


Neobvyklá role svaté Starosty


V ambitu (krytém ochozu lemujícím chýši) se vám v jedné z kaplí naskytne poněkud neuvěřitelný pohled. Na kříži tam uvidíte viset vousatou a kníratou mladou ženu. Pod jejíma nohama si můžete přečíst nápis: „Svatá Starosto, pros za nás!“ A jak nebohá světice k plnovousu a trýznivému osudu přišla? Sama si ho na Bohu vyprosila. Otec, portugalský král, k ní prý zahořel hříšnou láskou. Ona se úpěnlivě modlila a prosila o záchranu. Bůh jí vyhověl a přes noc ji obdařil bujným porostem tváří. Rozčarovaný krvesmilník dal ovšem dceru ukřižovat. V jiné verzi příběhu si nechtěla vzít sicilského krále, vymodlila si vous, nápadník zděšeně uprchl a krutý otec ji odsoudil k mučednické smrti.


Ať to bylo tak či onak, v našich krajích se stala patronkou všech, kdo k ní přicházejí obtíženi starostmi. Kdysi ji prý poprosila o pomoc chudá dívka, která neměla věno a nemohla se tedy provdat. Starosta jí tehdy hodila zlatý střevíček. Děvče bylo vzápětí obviněno z krádeže, světice ji však hbitě zachránila a před zraky přihlížejících po ní mrštila druhý střevíc. O něco svéráznější poslání má Starosta v Anglii, kde jí říkají Uncumber. Zbavuje tam nešťastné ženy nepohodlných mužů! Nicméně požádat ji o to určitě můžete i v Praze…


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.