O rodinných zvycích a zlozvycích v zemích českých - manželství

V minulém díle vyprávění o českých zvycích jsem stručně shrnula svatební zvyky a slíbila jsem, že v následující kapitole dopovím, jaké zvyky pomáhají manželskou lásku udržet a které zlozvyky mohou manželství s jistotou zničit.

Slovo manželství pochází z praslovanského singulárního malъžena, malženstvo, které je chápáno jako složenina slov „muž a žena“ ve významu manželského páru.


Podle současné právní úpravy je manželství v České republice dobrovolným, celoživotním společenstvím muže a ženy, založené zákonem stanoveným způsobem, tj. sňatkem. Jeho hlavním účelem je „založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“. Manželé se stávají příbuznými na nepokrevním základě a každý z nich získává sňatkem další příbuzné, patřící původně k partnerově rodině. Požadavek trvalosti je k tomu všemu vnímán jako žádoucí ideální stav. Manželství mohou v tradiční české kultuře uzavřít jen jeden svobodný muž s jednou svobodnou ženou, kteří jsou zdraví a svéprávní, starší osmnácti let. Z možnosti uzavřít manželství jsou vyloučeni blízcí příbuzní. Změníme-li význam slova manželství, abychom postihli všechny možné typy soužití, tak ničemu a nikomu nepomůžeme.


Manželé se musejí dohodnout na společném příjmení svém a svých dětí. Společné příjmení vyjadřuje skutečnost, že žena, která bylo dosud součástí rodiny svého otce, se stává součástí nové rodiny, jejíž hlavou je její muž, a která proto ponese jeho rodové jméno. Tzv. přechylování ženských jmen máme doložené i v těch nejstarších českých památkách. Být Nováková je něco jiného, než Novákova, patřit k někomu, k nějaké rodině je pro člověka, tedy i pro ženu a její děti dobré, žádoucí. Společné jméno rodiny a koncovka „ová“ toto spolupatření (nikoli přivlastnění) vyjadřuje. Společné jméno, které muž dává své rodině, je pro muže závazkem. Staří Římané měli rodinu za posvátnou a uctívali své předky jako bohy. Měli krásné přísloví: „Poslušností muži vládne žena počestná!“


Začepení nevěsty


Pro staré pohanské Slovany byla hlavním svatebním obřadem první společná noc. Teprve po dokončeném manželského aktu bylo možno oba snoubence prohlásit za manžele. S tím souvisel zvláštní zvyk, který je často mylně vykládán jako údajná kontrola toho, že byla nevěsta pannou, tedy kontrola ložního prádla, zda na něm zanechala stopy z protržené panenské blány. U jižních Slovanů se dokonce ještě dodnes dodržuje zvyk, že se takové prostěradlo ukazuje, popřípadě se s ním projede vsí, na důkaz, že sňatek byl naplněn. Jde již jen o ryze formální vyhlášení, součást folkloru, na prostěradle je obvykle krev drůbeží…

U našich předků bylo naplnění sňatku stvrzováno důstojnějším obřadem, zvaným čepení nevěsty. Po manželském aktu, časně z rána, vstoupily do ložnice novomanželů starší a již vdané ženy z obou rodin (na rozdíl od svobodných družiček, které nevěstu přiváděly k ženichovi) a po ujištění, že se stalo, co se mělo stát, zahájily čepení nevěsty: ženy zpívaly bez doprovodu muziky ustálený text písně, kde se podle konkrétních novomanželů obměňovalo jméno nevěsty a rodiny ženicha. Přitom novomanželku učesaly a nasadily jí čepec – symbol provdaných žen. Pak ji ustrojenou jako mladou paní doprovodili ven z ložnice, čímž potvrdily vznik manželského pouta. Nevěsta s ženichem se teprve poté se svými věcmi a svatebními dary odebrali vozem z domu nevěsty do svého nového domova.


S příchodem křesťanství se dávná společnost musela vyrovnat se zvyky z dob pohanských. Pokud to bylo možné, byla snaha začlenit staré zvyklosti do obřadů křesťanských, na druhé straně se však Církev bránila pověrám, magickým praktikám a přílišnému zájmu o sexualitu. To se týkalo i zvyků spjatých se svatbou a manželstvím. Proto se například v Církvi dlouho řešil problém, jestli manželství vzniká smlouvou, či na loži. Nakonec bylo rozhodnuto, že vzniká smlouvou, respektive svátostným slibem mezi snoubenci, na loži je pouze dovršeno. A je jedno, kdy k tomu dovršení dojde, čímž manželé získali určitý čas, aby nebyli pod stresem. Nikdo už neměl právo tuto věc obřadně kontrolovat. Pokud ale k manželskému spojení z nějakých příčin vůbec nedošlo, mohlo být manželství prohlášeno za nenaplněné, tedy od počátku neplatné. Teprve tento právní akt, zbavující manžele vzájemného slibu, vyžadoval důkaz, například potvrzení lékařem, že k manželskému aktu skutečně nedošlo. (Mimochodem, tato možnost anulace jinak nezrušitelného manželského svazku existuje v římskokatolickém církevním právu dodnes).


Výše zmíněný obřad čepení nevěsty, ačkoli má kořeny v pohanských časech, přešel v některých našich krajích i do svatebních zvyků křesťanských. Podstatná změna spočívá v tom, že čepení nevěsty bylo přesunuto z doby následující po svatební noci naopak před ni, jako závěrečný obřad svatební hostiny. Uprostřed hodovní místnosti v noci postaví židle a ženy za zpěvu tradičních písní sundají nevěstě z hlavy věnec či závoj, rozvážou pentle, rozčešou vlasy, pak je zase učešou a nasadí čepec. Celá scéna se stává alegorií manželského aktu, ženich však přichází o možnost připravit nevěstu o její věnec sám.

Šátek vdaných žen


Zvyk rozlišování oděvů svobodných a vdaných žen dnes ztrácí na aktuálnosti, měl však, a do jisté míry stále má, své psychologické opodstatnění. Vstupem do manželství a slibem věrnosti se muž i žena stejným dílem vzdávají všech jiných mužů a žen. Setkání s druhým pohlavím najednou vyžaduje určitou sebeovládající se asexuálnost, kterou mladý a nezadaný člověk do té doby neměl potřebu si vštípit. Šátek na hlavě ženy měl muži, ale i ženě, v symbolické rovině beze slov připomínat: „ta je zadaná“, to znamená: neflirtovat, nedívat se příliš zblízka, dodržet zdvořilý odstup! Možná to dnes někomu přijde příliš sexistické, ale uvědomme si, že na světě existují kultury, které tuto záležitost řešily (a řeší) uzavřením ženy v domě a vypouštěním ven pouze za doprovodu mužské osoby či zahalením od hlavy až k patě. Šátek ženu neponižuje, ani neobtěžuje.


Rozhodnutí o trvalé věrnosti je ostatně věc, kterou řeší novomanželé všech dob. Jde o rozhodnutí srdce, a zadaný člověk musí (pokud chce) změnit určitým způsobem své chování a dosavadní zvyky. Vdaný muž či žena již prostě s nikým cizím nekoketuje, netančí, nezůstává bez důvodu o samotě. Zadaný dospělý člověk, spokojený se svým manželstvím, má přirozenou potřebu naučit se takto chovat, a to zcela upřímně, bez kontroly okolí. A to i bez šátku…


Věno


Má babička byla ze dvanácti dětí – šesti synů a šesti dcer. Pradědeček byl kovář a prababička kovářka, obstarávala děti, vařila pro celou rodinu a všechny zaměstnance. Vládla přirozenou autoritou v celém svém domě. Mou babičku měla až v padesáti letech. Nejstaršímu synovi tehdy bylo už třicet, právě se vrátil z první světové války. Když našel maminku v posteli s miminem, trochu ho to prý rozhodilo. Všichni synové prababičky a pradědečka dostali do života vyučení a 10 000 korun, všechny dcery věnem 40 000. Můj děda, vyučený mechanik, byl naopak nemanželský syn a úplně bez peněz. Za těch 40 000 babiččina věna si spolu koupili pozemek ve Vinoři u Prahy a postavili svépomocí malou vilku, hmotný základ jejich šťastného života… Otázka věna byla zkrátka důležitá! Byla to hotovost, kterou dostali mladí manželé k dispozici pro život, pro založení své budoucnosti. Dnes jsme tak chudí duchem, že myslíme na všechno možné, ale na to opravdu podstatné se nám někdy rozumu nedostává.


Ta moje prababička byla na své bohatství tak trochu pyšná, neměla ráda chudé příbuzné a nechtěla dovolit své dceři nemajetného ženicha… Byla dobrá hospodyně, ale měla tři nedělní slabosti, které si dopřávala: před obědem se ráda dívala na své děti, jak hezky ustrojené a čisté odcházely na hlavní mši do kostela, po obědě, když bylo vše sklizeno, si dala stoličku ke sporáku, opřela se zády o vychládající kamna, a tak hodinku si četla knížku. A pak, odpoledne, chodila s manželem, který byl městským radním, do restaurace „V pivovaře“ popovídat si ve společnosti významných rodin. Říkala tomu chodit na jedno malé pivíčko. A těšilo ji pomyšlení, jaké dobré partie budou její dcery, když dostanou tak pěkné věno.

Novomanželé


Nerozlučitelnost manželství, tedy slib, že se nerozejdeme, nutí manžele řešit problémy ve správnou chvíli, tedy hned v prvním roce manželství, když ještě nejsou zakořeněné, kdy je fyzická láska ještě stále velkou silou, dávající vztahu křídla. Kdo jde do manželství s tím, že když to nebude fungovat, tak může dezertovat, ten případné křivdy jen štosuje a problémy přehlíží. Říká si: ještě se to dá snést, zatím jsem raději s ním než bez něho, uvidíme, jestli tohle udělá znova, tak…. Ale brzy žádný prostor, kam bezbolestně odejít, není: Čekají dítě, mají hypotéku, staví se dům. V prvním roce manželství, aniž si to plně uvědomují, si oba stanovují program svého budoucího života. Všechno, co a jak bude: svátky, dovolené, neděle, všední dny, kamarádi, sport, vycházky, výlety, kultura, způsob řešení konfliktů, smiřování.


Dělba rolí


Viděla jsem jednou na ČT bruselský dokument o tom, jak takoví příkladní evropští manželé – on Ital, ona Vlámka, dělají vše spolu a jsou při tom šťastní. Spolu nakupovali, spolu vařili, oba dávali na talíře jídlo, on rýži, ona omáčku. Musela jsem se tomu smát a v duchu jsem viděla scénu, jak se hádají o to, kam se mají dávat utěrky, jak se uchovává chléb, aby neokoral, a kdo dnes vstává k brečícímu dítěti. Spravedlivé rozdělení rolí není v tom, aby oba dělali všechno napůl, ale v tom, že oba dělají pro společné dobro maximum, a když jeden nestíhá, tak mu druhý pomůže. Tradiční rozdělení role ženy, která pečuje o malé děti, pořádek, prádlo, drobné zvířectvo, jídlo a květiny, a muže, který má na starost opravy a údržbu domu, aut, technických zařízení, sekání trávníku, vydělávání peněz, řešení sporů se sousedy a vztah k vnějšímu světu, je věky vyzkoušený funkční model, který není třeba měnit. Vždy se vědělo, že žena může obstarat i mužské práce a naopak, a vždy bylo dost příležitostí si to vyzkoušet a prokázat. Když byli muži ve válce, musely ženy vládnout, stavět silnice a opravovat domy, když je žena v porodnici, musí muž umět ohřát párek a dát nádobí do myčky. Ale i když jsou novomanželé dohodnuti rámcově, že souhlasí s klasickým rozdělením rolí, i tak chvíli trvá, než se obě ega naučí spolupracovat. Každý z manželů potřebuje mít ve svém domě svůj prostor, své věci, které má na starosti, a zároveň musí vědět, že spolu oba, a všichni společně, pracují na jednom cíli ze všech svých sil. Model, kdy jeden tlačí a druhý se veze, je špatný. Kdo takové „rozdělení rolí“ akceptuje, je hlupák a neobstojí. Dělba rolí se předává výchovou v rodině, ale i ve škole a veřejném prostoru. Vše, co člověk potřebuje, se nejdřív musí naučit. I takové věšení a skládání prádla nebo čištění odpadu. Nemůže každý umět všechno. Být připraven na manželství mimo jiné pro ženu znamená, že dovede vařit, a pro muže, že již něco umí a že vydělá dost peněz na založení rodiny.

Zvyky utužující


V prvé řadě to je pravidelný sexuální život, bez nějž se manželství stane suchopárem. Jsou však situace, kdy je třeba se tohoto dobra na čas vzdát, například v době nemoci či pracovních cest. V druhé řadě to jsou oslavy narozenin a svátků členů rodiny, náboženských a státních svátků, silvestra, návštěvy příbuzných a přátel či společná dovolená. Dále to jsou drobné zvyky každodenního provozu, jako je po probuzení „dobré ráno“, polibek při každém vítání, loučení a přání dobré noci. Společné jídlo, jak je to jen možné. Kupování drobných dárků nebo drobností, co nás cvrnknou přes den do nosu (hruška, růže, větvička se šípky). Společné jídlo po příchodu domů. Večerní vycházka. Nedělní partie šachů nebo kanasty. Společná modlitba věřících manželů. A…vytváření vlastních rodinných rituálů! Jedni naši kamarádi mívají velkou společnou snídani pravidelně v sobotu ráno, se spoustou lahůdek, sýrů a salámů. Snídají skoro hodinu a je to hlavní setkání rodiny v týdnu. Jiní měli zase takové setkání každodenně, ve čtyři hodiny odpoledne, s uzeným a okurkami. Jiní přátelé chodili všichni společně v neděli do cukrárny. Nedělní blbnutí v posteli a polštářová bitva s malými dětmi je snad tím nejhezčím rituálem tohoto druhu, co znám – my jsme tomu říkali „Bahníci se mají rádi“. Takové věci jdou zkrátka manželství k duhu.


Zlozvyky ničící


Teď ještě několik, bohužel dosti „osvědčených“, zlozvyků, které manželství škodí:


- Odkládání manželství a rodičovství na dobu až…

- Řešení „antikoncepce“ formou oddělených ložnic

- Stavění druhého před hotovou věc a vznášení ultimát

- Slabost a neschopnost obětí a plnění svých povinností

- Nevěra, a to myšlením, slovy i skutky (sms, internet)


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).