O rodinných zvycích a zlozvycích v zemích českých - svatba

V minulé kapitole jsme mluvili o námluvách, vyznání, lásce a zásnubách i o zvycích, které se k tomuto období života váží. Tedy o čase hledání a zrání, době zmatků a nejistoty, dospívání k mužnosti a k ženství. Když už se ten zázrak života člověku najednou stane, a člověk najde pravou lásku, tak ho vlastně až trochu zaskočí, že to, za čím se tak naléhavě hnal, je opravdu zde, a najednou je všechno jinak, ale úplně jinak…A začne se řešit svatba.

Mé vypravování o lidových zvycích počítá se světem v jeho přirozené normálnosti, tedy předně s faktem, že z lásky muže a ženy se může narodit nový člověk. Protože vstoupí na svět bezmocný, potřebuje domov, péči, lásku a bezpečí, a to po dlouhou řadu let, než se stane schopným osamostatnit se a založit novou (vlastní) rodinu. Dítě je dar, který je třeba přijmout a postarat se o něj, a nejlépe je mu v rodině, kde máma „mele maso“ a usměvavý táta „počítá traktory“. (Že není vždycky všechno jako v Sekorově Ferdově slabikáři je sice realita, s níž je nutno se smířit, ale na druhou stranu kvůli tomu není potřeba nijak korigovat ideální představu o člověku a jeho normálním, koncepčně uspořádaném světě). Uzavření manželství je skutečností neviditelnou, probíhající v nejintimnější rovině mezi mužem a ženou, kteří se sobě navzájem zasnoubili. Svatební slavnost, a všechno, co k ní patří, je pak viditelným znamením, oslavou, oznámením světu a završením této skryté skutečnosti. Opuštění domu rodičů a založení vlastní rodiny je nejpodstatnějším životním rozhodnutím a přelomem, kolem něhož se ve všech kulturách světa vytvořily náležité oslavy a ustálené rituály. Svatební obřady bývají nejbohatší z lidových zvyků. Nejinak tomu bylo i u starých Slovanů, předků našich předků, jejichž pohanské svatební obyčeje se spolu s křesťanskými zvyklostmi a pořádky, které k nám v 9. století přinesla cyrilometodějská misie, podílely na vzniku typicky českých svatebních obřadů, jež se ještě donedávna zdály nevykořenitelné. I socialistická kultura, která neváhala poručit větru, dešti, převzala alespoň vnější, formální prvky tradiční české svatby do svých občanských sňatků (šaty, oltář, prsteny, polibek a Wágnerův či Mendellsohnův svatební pochod) protože přece každý ví, jak má vypadat svatba…


Tradiční česká svatba


Moje babička byla nejmladší ze třinácti sourozenců, a tak moje maminka byla ve svém dětství tou hlavní, protože nejmenší družičkou na nespočetném množství svateb všech svých starších bratranců a sestřenic. O tom, jak taková správná svatba má vypadat, tedy věděla všechno, a když pak přišla i má hvězdná chvíle, tak nepřipustila o představě svatby žádnou diskusi a mě a mému nastávajícímu nakonec nezbylo než se jejímu diktátu podvolit. Nelituji toho a bylo mi dopřáno mnoho přitom pochopit.


Všechny dnešní představy o svatbě stejně tak či onak vycházejí z této v naší kultuře sdílené představy o svatbě nebo na ni reagují. Nebudu se proto ve vypravování nechat odvádět odbočkami k tradicím a zvykům jiných kultur, které mnozí považují za inspirativní, ale budu bez okolků hovořit o tradiční české (tedy křesťanské) svatbě a zvyklostech, které k ní patří.


Ti dva budou jedno tělo


Kniha knih – Bible, z níž naši předkové čerpali odpovědi na důležité otázky života, vidí ve vtahu muže a ženy posvátnou záležitost. V první knize Starého zákona, zvané Genesis (Počátek) se píše:


„Bůh stvořil člověka,

aby byl jeho obrazem,

stvořil ho, aby byl obrazem Božím,

jako muže a ženu je stvořil.“

(Bible, kniha Genesis 1,27)


A v Novém zákoně, v listu Efesanům, se pak můžeme dočíst, že: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo´. Je to velké tajemství…“


Posvátnou úctu z tak významného kroku cítí snad každý, i když nevyrostl v žádné uvědomělé víře. Možná také proto se jí tak trochu někteří bojí a nechtějí o ní slyšet, což nevylučuje, že po ní ve skrytu duše netouží. Když si jedna moje neteř procházela manželskou krizí, shrnula vše do jediné emotivní věty: „Vždyť jsme se přece brali v kostele!“ Svatba prostě není jen něco pozemského, je něčím, čím se člověk spojuje s podstatou života a s ostatními lidmi. O to smutnější pak je, když to nevyjde. Ale nepředbíhejme…

Přípravy


Bezprostředně před svatbou je třeba vyhotovit svatební oznámení, vybrat a koupit prsteny a nechat do nich vyrýt jména snoubenců a datum svatby, nechají se ušít (nebo se vypůjčí) svatební šaty. V týdnu před svatbou je třeba se rozloučit se svobodou, ženich s kamarády, nevěsta s přítelkyněmi, pokud mají oba společnou partu přátel, tak si mohou uspořádat takovou společnou předsvatební rozlučku s přáteli, říkalo se jí, nevím proč, svíca. Nezbytné a nejdůležitější však je, připravit nový domov, kde spolu nově vznikající rodina začne po svatbě bydlet. Je též potřeba připravit hostinu, napéct svatební koláčky a připravit košíčky s výslužkou pro sousedy, příbuzné a přátele. Koláčky peče maminka nevěsty se svými kamarádkami, ženich kupuje a platí nápoje, pivo a víno.


Královna


Hlavní a nejdůležitější postavou svatby je nevěsta. Kolem ní se všechno točí, je to její den, den, kdy se má cítit jako královna a kdy jejím jediným úkolem je připravit se pro svého ženicha. Rozhodně nemá nic organizovat! Nevěsta je od slova nevie (neznámá, skrytá, tajemná). Svatební šaty mají zakrývat celé tělo, i když jen symbolicky (do krajek a síťoviny), od hlavy k patě. Symbolem tajemnosti (a moci) nevěsty je pak především závoj a vlečka (nebo věnec, když je nevěsta oblečena do lidového kroje). Otec nevěsty je pak hlavní osobou odpovědnou za svatbu, on vede dceru k oltáři a tam ji před Boží tváří předává ženichovi. Otec nevěsty je garantem svatby a vyplácí ženichovi věno.


Svatební den


Svatba se ráno začíná v domě nevěsty, kde se sejdou obě rodiny. Zde ženich poprvé uvidí nevěstu ve svatebních šatech, předá jí květinu a oba dostanou rodičovské požehnání. Po něm se vydá průvod svatebčanů vozy do farního kostela v místě, odkud pochází nevěsta. Vozy a svatebčané jsou ozdobeni bílými stuhami a snítkou myrty, nejkrásněji ozdobené auto je pak auto, jež veze nevěstu. Nevěsta a ženich jedou ještě každý zvlášť se svou rodinou. Po cestě se dělá rámus – troubí se, vlečou se plechovky, aby se odehnal zlý duch a aby všichni věděli, že se děje něco mimořádného. Každá svatba potřebuje, aby ji někdo organizoval. Takovému člověku se říká družba a měl by být určen nevěstiným otcem, obvykle to bývá někdo z nevěstiny rodiny nebo z místní farnosti. Družba organizuje příchod svatebního průvodu, v němž jde první nevěsta s otcem a za nimi ženich s matkou. Pak dva svědkové (svědek ženicha a svědek nevěsty) a družičky, přidržující nevěstě závoj. Ostatní svatebčané jsou již v kostele a čekají na průvod nevěsty. Nevěsta s ženichem mají přednostní místo k sezení, kněz je přivítá a zahájí obřad několika dotazy:


- Rozhodli jste se uzavřít manželství, je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?"

- Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?

- Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem, přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?"


Obřad může a nemusí být spojen s bohoslužbou. Hlavní částí svatebního obřadu je ale manželský slib, který v současné době zní takto:


Já YYY, odevzdávám se Tobě XXX a přijímám Tě za manželku (manžela)

Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím

a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh, Amen.

Kněz pak požehná snubní prsteny a oba si je navzájem nasadí. Ženich políbí nevěstu. Kněz novému manželství požehná a potvrdí jeho platnost slovy:


„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“


Na závěr obřadu ženich, nevěsta a svědkové podepíší svatební listiny. Hned po obřadu, ještě v kostele, začne gratulování, případně i předávání svatebních darů.


A znovu se vytvoří průvod, tentokrát již jdou v čele ženich s nevěstou. Před kostelem je čeká špalír, novomanželé jsou zasypáni květy nebo rýží. Přátelé jim připraví různé legrácky, jako jsou chomout či pouta. Následuje fotografování a odjezd na hostinu. Ženich s nevěstou již odjíždějí společně a po zbytek dne se již od sebe neodloučí.


Před a v průběhu hostiny je čas na pronášení proslovů a přípitků, poděkování ženicha i nevěsty rodičům za vychování a podporu, duchaplný proslov svědka ženicha, otce nevěsty, pana faráře, případně jiných významných hostů. Před hostinou a na hostině je místo pro další svatební zvyky, jako je rozbití talíře a úklid střepů znamenajících štěstí, společný talíř polévky, společný bryndák a rozkrojení svatebního dortu nevěstou. Společné je i čestné zahájení tance: nevěsta s ženichem uprostřed, všichni kolem nich v kruhu. A také jeden zlozvyk, totiž únos nevěsty, který, pokud se nepovede a ženich nevěstu nenajde včas a nevěstu přitom opijí, tak může docela dobře zkazit celou svatbu. A to úplně všem.


Svatební noc


Ženich s nevěstou se nemají na své svatbě opít, protože je čeká dosti důležitá část jejich svatby, totiž první manželská noc v novém společném domově. Ženich s nevěstou proto opustí svatební veselí dříve než ostatní a odjedou do svého nového domova už sami. Manžel pak přenese manželku přes práh a … Ano, teprve naplnění první manželské noci bývalo ve starých kulturách považováno za definitivní uzavření sňatku.


Příště dopovím, jaké zvyky pomáhají udržet manželskou lásku a které zlozvyky naopak mohou manželství skoro jistě zničit.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).