Obrana jazyka českého včera a dnes

Před několika lety jsem u nás v Dobrušce chtě nechtě vyslechl v restauraci rozhovor tří mužů, z nichž jeden s gustem, hlasitě a neobyčejně vulgárně poplival svou rodnou řeč. Dodnes mě mrzí, že jsem nevstal a nevrazil mu pár facek. Byl to patrně jeden z čerstvých produktů globalizace, která malým národům a jazykům zvoní umíráčkem.

Autor PhDr. Aleš Valenta je politickým analytikem a odborníkem na německou politiku


Ale i kdyby všechny globalizační zvony burácely nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně, nezmohou nic, pokud žijící generace národa nepřetnou své vazby k minulosti, tradici a národní kultuře. Nevím, kolik mezi námi žije těch, kteří se stydí za svůj národ. Kolik je mezi námi odnárodněných manažerů nadnárodních korporací a bruselských úředníků českého původu, kteří jsou povinně nejprve „Evropany“ a potom – možná – teprve Čechy. Podle některých průzkumů se ale před pár lety údajně i většina Pražanů cítila nejprve Evropany, a až potom Čechy. Jsem nicméně přesvědčen, že naprostá většina obyvatel této země pociťuje svou národní identitu jako něco nezpochybnitelného a samozřejmého, něco, co jim spolu s místem, kde žijí, zajišťuje pocit domova a bezpečí. Zatím proto není potřeba psát „obrany jazyka českého“, ale proč si jednu z již existujících, tu nejznámější, nepřipomenout?


Nejtěžší krizí národní identity prošla česká společnost po Bílé hoře, kdy musely z českých zemí odejít tisíce převážně českých šlechtických a měšťanských rodin, které se nechtěly vzdát své nekatolické víry. Místo nich se v Čechách a na Moravě usadily šlechtické a v menším počtu i měšťanské rodiny z poloviny Evropy (nejvíce z Německa), které během několika desetiletí přivodily poněmčení měst, patrimoniální, státní i církevní správy. Podstatným nakročením k fatálnímu oslabení českého živlu a českého jazyka se stalo Obnovené zřízení zemské z roku 1627, které zrovnoprávnilo němčinu s češtinou, což ale v praxi vedlo rychle k převaze němčiny.

Vyobrazení mapy českých zemí v podobě růže (Bohemiae Rosa), které bylo použito v Balbínově díle Epitome historica Rerum Bohemicarum („Výtah z dějin Království českého“)


Půl roku po bitvě na Bílé Hoře se v Hradci Králové v rodině drobné měšťanské šlechty narodil Bohuslav Balbín z Vorličné. Dětská léta strávil v Častolovicích, kde si na loveckých toulkách se zámeckým pánem Otou z Oppersdorfu zamiloval přírodu. Po vstupu do jezuitského noviciátu studoval na kolejích v Jičíně, Praze a Olomouci. K jeho rozsáhlým zeměpisným znalostem přispěla role průvodce španělského filozofa Rodriga Arriagy, který se chtěl lépe seznámit se zemí, kde krátce působil. Všude po cestě projevoval mladý příslušník řádu Tovaryšstva Ježíšova neobyčejný historický zájem: navštěvoval kostely, poznamenával si pamětihodnosti, opisoval staré nápisy. Ve sběru historických dat pokračoval po celý život, zajížděje často o dnech volna do archivů, např. do Třeboně, studovat staré listiny a rukopisy.


Po roce 1648 byl krátce činný jako misionář, převážně ve východních Čechách, na Rychnovsku, v okolí Kunvaldu a jinde. Své životní poslání našel však v působení učitelském a badatelském. Svou učitelskou pouť započal a skončil v Klatovech, mezitím vyučoval na kolejích v Praze, Brně, Jindřichově Hradci a Jičíně. Veškeré volné chvíle využil k historickým studiím a cestách po Čechách, jejichž výsledky zpracoval v monumentálním díle Rozmanitosti království českého. O jeho velmi nedobovém smyslu pro dobrodružství svědčí tato pasáž o cestě po dolním toku Labe: „Když jsem se tamtudy naposledy plavil, myslel jsem, že to bude má smrt.“

Bohuslav Balbín, jezuita, vlastenec, obhájce českého jazyka a literát


Balbín byl ve své době nejspíše nejlepším znalcem českých geograficko-historických reálií. Z neúnavného putování po vlastech českých vyrostla jeho láska k zemi, k národu a jazyku, která se promítla do všech jeho děl včetně hagiografických, ale nejvýrazněji do Obrany jazyka slovanského, zvláště pak českého, jejímž hlavním motivem bylo rozhořčení nad sílícím poněmčováním země. Kniha byla napsána latinsky „do šuplíku“, protože ve své době nemohla vyjít. Poprvé ji pod uvedeným názvem vydal teprve František Martin Pelcl v r. 1775, přičemž v češtině se s ní čtenáři mohli seznámit až o dalších padesát let později. Je to vášnivá obrana národa, jazyka, země, a zároveň nelítostná obžaloba všech, kteří přispívají k nynějšímu „přežalostnému stavu království Českého“ – některých cizinců, odnárodněné původem české šlechty, němčících měšťanů.


Úvodem Balbín píše: ... žádný jazyk neobviňuji, všechny miluji; je mi lhostejno, který panuje nebo je jazykem panujících – to jediné hájím; že je nelidský a vpravdě barbarský zločin nenáviděti jazyk, kterým po tolik století mluvila vlast, chtíti jeho zánik a k němu pracovati... Připomíná, že před padesáti lety, tedy před Bílou horou, v Čechách česky mluvila téměř všecka města, městečka i vesnice, nehledě ke šlechtě, která se starého jazyka nejvytrvaleji držela... a zákony směly být lidu dávány jen českým jazykem“, což je narážka na jazykový zákon z r. 1615, který na stránkách tohoto časopisu nedávno připomněl Jaroslav Bašta. Balbín zdůrazňuje pohostinnost Čech, která ale nesmí přerůst v nerozvážné přijímání cizinců a přistěhovalců do vlasti.

Devátá kniha Balbínovy encyklopedie nesla název Bohemia docta (Učené Čechy)


Právě to však po r. 1621 nastalo, i když Balbín samozřejmě věděl, že český národ, resp. český zemský sněm jako jeho reprezentant, už tehdy o osudech své země nerozhodoval. Rozhodovalo se jinde – tehdy ve Vídni. Nejenom do Čech se tehdy hrnuli Němci, a to v takovém počtu, že celá stálá města z Germánů povstávají v Čechách, Uhrách a Polsku...“ Poněmčování českých zemí vyvrcholilo za Josefa II., ale to se již na základě starších jazykových obran rodilo první národní obrození.


Je fascinující, že český barokní vlastenec Bohuslav Balbín dokázal v 17. století přesně postihnout vazbu mezi svobodou a samosprávou, resp. sebesprávou, kterou dnes tak mnozí intelektuálové nejsou schopni pochopit. Jinak řečeno: pokud národu vládnou cizinci, lhostejno jací, lhostejno jakými záměry se maskující, je to vždy na úkor svobody domácí populace. Že si přitom Balbín pomohl citátem z římského klasika Tacita, nesnižuje jeho moudrost ani v nejmenším: patří ke svobodě od svých býti spravován.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon