Od socialismu k socialismu?

Je to právě třicet let, kdy jsme opět vstoupili do brettonwoodských institucí. Takže plnohodnotný návrat ke kapitalismu? Omyl. Zakladatel těchto institucí Harry Dexter White hluboce věřil, že socialistická cesta plánování je nejen možná, ale i pro společnost přínosná.

Hana Lipovská


V prvních červencových týdnech roku 1944 se delegace 44 států z celého světa sjely do amerických Bílých hor k Měnové a finanční konferenci Spojených národů. Takzvaná Bretton-woodská konference byla považována za nejvýznamnější mezinárodní jednání od Pařížské mírové konference v roce 1919.

Hlavním oficiálním cílem bylo vytvoření institucí pro zajištění mezinárodní měnové stability. Pro americkou veřejnost byl oficiální cíl přeložen do jednoduchého hesla: „Vytvořit základy pro trvající mír!“


Otázku nového měnového systému řešili paralelně ekonomičtí teoretici i praktici již od pádu zlatého standardu. Tak jako přírodovědce po staletí přitahovaly chemické a fyzikální vlastnosti zlatého kovu, jsou (alespoň v ryze teoretické rovině) unikátní i monetární vlastnosti zlatého standardu. Zlatý standard měl zajišťovat automatické vyrovnávání platební bilance, minimalizovat kurzové riziko a omezovat expanzivní proinflační politiku. Zlatý standard však také, jako relikt doznívajícího merkantilismu, umožňoval zúčastněným zemím deklarovat ekonomickou a politickou moc i sílu. „Velká válka“ donutila bojující země odpojit své měny od zlata. Krátce po jejím konci však začali ministři financí hledat cestu k obnovení měnového systému, který evokoval vzpomínky na růst, blahobyt a svobodu viktoriánské éry. Důsledky nadhodnocené libry a podhodnoceného franku jsou dnes dobře známé. Právě v těchto nerovnováhách však můžeme spatřovat latentní spoušť devalvační spirály, jejímuž novému roztočení chtěl nový měnový řád zabránit.

První světová válka však nepředeslala pouze konec zlatého standardu, ale především změnila uspořádání geopolitické šachovnice. Velkou Británii začaly na pozici světové mocnosti číslo jedna nahrazovat Spojené státy americké. Tuto výměnu jen potvrdily události druhé světové války, kdy se Spojené státy staly největším světovým věřitelem. A právě zde, nikoli v čítankové „snaze o vytvoření stabilního měnového systému“, je třeba hledat příčinu svolání Bretton-woodské konference.


Bretton-woodský systém, stejně jako zlatý nebo bimetalový standard, je dnes minulostí. Stiglitzovy či Sorosovy snahy o jeho vzkříšení naráží na nezájem mocných hráčů současnosti. Konference v Bílých horách však přesto jistým způsobem změnila světovou ekonomiku: protože britská delegace nedokázala obhájit Londýn jako sídlo alespoň jedné ze dvou bretton-woodských institucí, staly se Spojené státy skutečnou (a korunovanou) velmocí. Bretton-woodské instituce také pravidelně intervenují v dobách recesí a vyvolávají tak znovu a znovu neutuchající diskuse o tom, zda Mezinárodní měnový fond přispívá k řešení nebo naopak prohloubení ekonomických krizí.


V srpnu roku 1971 zavřel prezident Nixon zlaté okno a bretton-woodský systém se zhroutil. Jako odkaz zůstaly dvě zbytnělé bretton-woodské instituce – Mezinárodní měnový fond a Skupina světové banky. Strážkyně socialisticko-kapitalistického hybridu, v jehož managementu mohou zasedat technokraté bez ohledu na to, k jaké ideologii se formálně hlásí.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon