Opravdu nás v Mnichově zradil hrdý Albion?

„Zvoní, zvoní zrady zvon. Čí ruce ho rozhoupaly? Francie sladká, hrdý Albion. A my jsme je milovali...“


Báseň Františka Halase z osudného podzimu 1938 po ostudném podpisu mnichovského diktátu zná ještě dnes skoro každý, kdo chodil do škol, když se to ještě učilo. Z nich dodnes také téměř nikdo nepochybuje, že podpis čtyř západních velmocí, z nichž dvě byly našimi spojenci, hanebnou zradou skutečně byl. Vždyť umožnily Hitlerovi beztrestně ukrást naše pohraničí – a fakticky vydaly celé Československo do nacistických spárů. Ale byla to skutečně jen odporná zrada Velké Británie a Francie, co mladou republiku poprvé srazilo na kolena?

Boření československého hraničního sloupu po Mnichovské smlouvě


Odpověď kupodivu není tak jednoznačná, jak se už celých osmdesát let traduje. Chceme-li porozumět temným zákrutům a tajnostem historie naší stoleté republiky, musíme se k hledání pravdivé odpovědi na „mnichovskou zradu“ vrátit o dvacet let nazpátek. Vlastně již do prvních dnů, měsíců a let po skončení první světové války...


Armáda bez státu a stát bez armády


Do Pařížské mírové konference v letech 1919 až 1920 vstupovalo Československo na straně vítězů s významnými plusovými body: Byli jsme národ, který měl vlastní armádu, dokonce o několik let dříve než vlastní stát, vládu a parlament. Tato armáda, přestože měla zpočátku jen velmi málo důstojníků a žádné zkušené generály ani žádné vojáky na vlastním území, ovládala dvaapůlkrát větší prostor, než jaká měla být rozloha budoucího Československa.

S několika desítkami tisíc nedostatečně vybavených dobrovolníků, zbraněmi a zásobami, které si sama musela zabezpečit na cizím území, dokázala zadržet a nepustit více než rok a půl na osm set tisíc (!) německých, rakouských a maďarských válečných zajatců ze sibiřských táborů. Tím jim účinně zabránila, aby se dostali na francouzskou frontu a pomohli změnit válečné štěstí zemí Dohody ve vítězství Německa. Další dva roky po ukončení války souhlasili naši představitelé, aby tato armáda, tentokrát však pod velením francouzských a italských generálů (tedy jinak řečeno jako kanónenfutr pro Dohodu), zadržovala na celé Sibiři vítězící stranu ruské občanské války. Přestože věděli, že byla mnohem více potřebná doma – k uhájení našich vlastních státních hranic a zajištění pořádku v novém státě.

Versailleská mírová smlouva z roku 1919 ponechala některé otázky nedořešené


V osmnácti napěchovaných vagonech vozila s sebou po Sibiři carský poklad zlatých ingotů, prutů, mincí a drahokamů, patřící ruskému Ústavodárnému shromáždění, aby se nedostal Rudým do spárů. Ten pak, na dohled od posledního parníku, do pětníku odevzdala mezinárodní komisi pro nové pány, aby jí dovolili se ctí a spořádaně Rusko opustit. Mimochodem: Za odvoz svých tisíců legionářů „domů kolem světa“ navíc musel náš nový stát do poslední koruny krvavě zaplatit! Mezitím se ovšem v Paříži rozhodovalo o poválečném uspořádání...


Tajné memorandum


A jak to v té Paříži tenkrát probíhalo? Dohodové vítězné mocnosti rozhodly, že s každým státem Ústředních mocností bude podepsána zvláštní smlouva ve formě diktátu, k němuž poražení jen připojí své podpisy. Němci byli přikázáni do Versailles, Rakousko do Saint – Germain, Maďarsko do Trianonu. O velkou část území přišli všichni, pochopitelně ve prospěch vítězů. Ti byli ovšem dvojího druhu: takzvané mocnosti se všeobecnými zájmy (Francie, Británie, USA, Italie a Japonsko) a ostatní vítězové se zájmy „omezenými“, kteří dostali jen to, co mocní rozhodli. Mezi ně mimo jiné patřila i Československá republika. Naši delegaci vedl Karel Kramář a později Edvard Beneš. Důležitou informací však je, že všechny podklady z naší strany připravil a podával jako návrhy vždy právě Edvard Beneš.

Jak se později ukázalo, váha Locarnských dohod nebyla v praxi příliš veliká


Bylo to samozřejmě všechno nesmírně složité. Konference narýsovala podobu nové Evropy. Vítězové určovali hranice, aniž jejich experti často vůbec co věděli o územích, kde jejich pastelky řádily na mapách. Pokud jde o nás, pak jako spravedlivé vyrovnání jsme požadovali jen to, co Zemím koruny české prošustrovalo Rakousko v dřívějších prohraných válkách a co připadlo Prusku – tedy obě Lužice, Kladsko, Těšínsko a historickou část Slezska. 8.února 1919 přednesl Beneš v perfektní francouzštině Radě deseti (spolek deseti „nejrovnějších“ vítězů) vše pěkně zabaleno do jedenácti memorand, z nichž nejdůležitější, územní, jsou ve druhém – Němci, ve třetím – Maďaři a čtvrté se jmenuje Le probleme de la Silesie de Teschen, tedy problémy Těšínského Slezska. K tomu jsme byli ochotni vzdát se Ašského a Frýdlantského výběžku.


Radu deseti to vyděsilo, a tak rozhodla, že československé problémy bude řešit ve speciálním výboru. Zde je třeba poznamenat, že toto memorandum u nás nebylo nikdy zveřejněno. Světlo světa spatřilo až v roce 1992 na historické konferenci o presidentu Benešovi! A tak „velcí“ opět rozhodli o nás bez nás. Územní nároky obsažené v memorandu samozřejmě odmítli. O Slezsku, Lužici a Kladsku, kde se dodnes ještě místy mluví česky, jsme si mohli napříště nechat jenom zdát. Jako kompenzaci nám bylo přiřknuto Hlučínsko plus vzdálená Podkarpatská Rus, o které drtivá většina národa nikdy neslyšela a která bývala vždy součástí


Uher. A Těšínsko? To zůstalo nedořešeno. Odloženo jako česko-polský spor.

A protože, jak výše řečeno, vycvičenou, boji zocelenou armádu jsme v době rozhodování měli na daleké Sibiři, museli jsme jen sklapnout podpatky a držet ústa.

Jednání v Locarnu na dobové karikatuře vlámského časopisu Pallieter


Vítězové rovní a rovnější


A nyní to nejdůležitější – náš požadavek na potvrzení státních hranic velmocemi byl stanoven pouze na principu „sebeurčení národů“. Dostali jsme místo celého jen menší polovinu Těšínska, Oravu a Spiš s německými osadníky. Zato na jižní straně Slovenska byla připojena čtvrtina území s čistě maďarskými občany bez jakýchkoliv odkazů na minulost. A toto území nám navíc musela uhájit rumunská vojska, neboť ve chvíli maďarského útoku se naše armáda ještě nestačila ze sibiřských plání vrátit.


A nyní pozor: Naše hranice s Německem byla uznána Versaillskou smlouvou již 28.6.1919, ale pouze jako „nezávislost ČSR“, kdežto hranice s Rakouskem jako „nezávislost a územní nedotknutelnost ČSR včetně zřeknutí se územních nároků vůči ČSR“. U Polska to bylo ještě horší, o hranici s Polskem rozhodla jen Rada vyslanců 28.7.1920. Přitom nakonec celá naše hranice byla zadokumentována Sévreskou smlouvou, která ovšem nikdy nebyla ratifikována... Všichni vítězové si holt - jako vždycky - byli rovni, jen my jsme bohužel nepatřili mezi ty rovnější.


To ale ještě není všechno. Podle dohody ze Sévres byla znovu upřesňována hranice s Polskem a Rumunskem – ale opět jen na konferenci velvyslanců. A trvalo jim to od roku 1920 do roku 1924. A opět to nikdo neratifikoval.

Mnichovská smlouva v podání sovětských karikaturistů


A nakonec ta největší bomba: Vítězné Dohodové mocnosti (samozřejmě jen ty rovnější) uzavřely s poraženými v roce 1925 Rýnský garanční pakt o vzájemných zárukách. Tedy Francie, Británie, Itálie a přibrali i Belgii. A pak si dali s Německem vzájemné záruky, které se ale výslovně nevztahovaly na východní hranice Německa! Poraženému Německu bylo těmito vítězi první kategorie benevolentně dovoleno uzavřít s ČSR a Polskem v roce 1925 pouze Locarnskou smlouvu jako dohodu o smírčím vyřizování sporů, samozřejmě i hraničních. A jakou váhu asi mělo toto ujednání o „smírčím vyřizování hraničních sporů“? To nejlépe charakterizuje fakt, že tento dokument nikdy ani nebyl v zákonných orgánech států řádně ratifikován.


Kdy vlastně „zvonil zrady zvon“?


Přeloženo do jazyka českého to znamená, že když budou mít naši Němci někdy v budoucnu ve smyslu schváleného práva sebeurčení „pochybnosti o hranicích“, tak se mohou obrátit na smírčí orgán, a ten rozhodne. Jak prosté! Takže když se to v létě 1938 v Sudetech pěkně rozvařilo, poslala Británie jako smírčí orgán ke zpracování návrhu pokusu o vyrovnání s německou menšinou ctěného lorda Runcimana. Toho si osedlali sudetští pohlaváři na svých zámcích při honech a pitkách – a bylo vymalováno!


Pokud je známo, na české straně se o žádnou dohodu nikdo moc nesnažil. Byli jsme přece v právu, ne? Zbývá tedy jen zopakovat, že Runcimanův návrh na odstoupení pohraničí s převahou německého národa byl v souladu s dokumenty, proti nimž jsme neprotestovali v době, kdy je ti nejrovnější tvořili – a kdy jsme jako vítězové s mohutnou a důležitou armádou na Sibiři protestovat důrazně mohli. Kdy vlastně „zvonil zrady zvon“?

Mírotvorci v Mnichově


Po celá desetiletí se u nás mlčí o tom, že v důsledku toho bylo i v roce 1938 po právní stránce v pořádku, když onen anglický myslivec předložil britské vládě návrh o odevzdání třetiny československého území Německu – a že si při tom „vyrovnání“ utrhly také kousek Polsko a Maďarsko. Nelze než konstatovat (stačí si k tomu přečíst pár dokumentů v Národním archivu), že českým národem prokletý britský ministerský předseda jednal v Mnichově v souladu se smlouvou. Že jsme měli s Francouzi jinou smlouvu? To mu bylo šumafuk. Vždyť jsme ostatně měli v čele státu presidenta, který o významu všech těch pochybných smluv a dohod velmi dobře věděl. Vždyť byl u jejich tvorby od samého počátku…


Tak co jsme vlastně chtěli, když arbitr rozhodl podle práva? A jak nás Albion mohl zradit, když jsme s ním ani žádnou spojeneckou smlouvu tenkrát neměli? Jen veřejnost to nevěděla. A neměla vědět.


Stačilo, že henleinovci pod deštníkem Adolfa Hitlera přehlušili svým vyhrožováním válkou všechny rozumné argumenty. A premiér Velké Británie byl najednou takhle maličký. S pštrosí hlavou v písku nenaslouchal dokonce ani informacím svých tajných služeb, že se němečtí generálové války ve skutečnosti bojí a hledají cestu, jak svého šíleného diktátora odstavit.

Britský premiér Neville Chamberlain s podepsanou Mnichovskou smlouvou


Chamberlain viděl jen sám sebe jako světového mírotvůrce a byl ochoten jít na jakékoliv další ústupky Německu, jen aby zachránil svou prestiž. A tak vzpurné Čechy s radostí zadupal do země. Nejprve se proletěl aeroplánem a pak přinutil francouzského premiéra Daladiera, aby spolu s ním – bez ohledu na Francií jednoznačně potvrzené spojenecké garance Československu – souhlasil s konferencí v Mnichově o uloupení třetiny naší republiky. Ostatně Francii pak Hitler také obsadil - na tancích, které získal zcela zdarma a bez jediného výstřelu od naší odzbrojené armády.


Stejně ale musel být ten obchodník a politik pan Neville Chamberlain na neústupný český národ pozoruhodně vysazen, když jeho zástupce ponížil natolik, že je v Mnichovském paláci při porcování republiky s Hitlerem, Mussolinim a Daladierem ani nepustil ke stolu, nechal je po podpisu dohody na výsledky čekat, a likvidační ortel jim jen vzkázal do předpokoje. Právně bylo přece všechno v pořádku!


Zrady zvon? Jako tichý umíráček se ozval již v okamžicích, kdy politické elity vznikající republiky založily bezpečnost státu na fikci záruk velkých spojenců. A že je to jen iluze, to veřejnosti utajily.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.