Opustíš-li mne


Jan Werich se narodil 6. února 1905 v Praze na Smíchově, takže v roce, kdy vzniklo Československo, byl třináctiletý kluk. Letos by mu tedy bylo 116 let. To už je docela slušný věk na nějakou tu moudrost. Ostatně měl pro moudrost přímo ideální jméno: Jan Křtitel František Serafínský Werich. On toho však stihl do pětasedmdesáti (zemřel v roce 1980) tolik moudrého předat, jako jiní nezvládnou, kdyby žili dvě stě roků. Dost přesně to sám jednou definoval:


„Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký anebo dlouhý život ? Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvě stě padesát let, protože pořád měl co říct. ... Zatímco v této chvíli po celém glóbusu je roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.“

Jan Werich


Werichovy osudy se prolínají s osudy státu, do něhož jako třináctiletý bez vlastní vůle vstoupil, a který na celý život miloval. Přesto z něho utekl. Poprvé před Hitlerovou okupací – spolu s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem. Podruhé se ocitl ve Spojených státech při podobné příležitosti.


Werich, Mucha a MY


V srpnu před padesáti třemi lety se Československo opět stalo okupovanou zemí. Mnoho lidí tehdy řešilo základní otázku: Co dál, jak žít a kde? Kritické události mne zastihly v Radě bezpečnosti v OSN.


Jan Werich, významný umělec, ale i politická osobnost té doby, byl v ony kritické dny shodou okolností rovněž v Americe. Postihly ho do jisté míry dvě velké osobní tragédie současně: Dramatický zvrat normálního života ve vlasti a zákeřná nemoc, která ho upoutala na lůžko v New York City Hospital, kde mu operovali rakovinu. Zničehonic byl úplně sám.

Jiří Voskovec a Jan Werich se vítají po Voskovcově příjezdu z Ameriky v roce 1946


Politické situaci se totiž začali zvláště pracovníci zahraniční služby velmi rychle přizpůsobovat, chcete-li „normalizovat se“. Slavný a respektovaný herec byl pro ně najednou persona non grata. Začal vadit. I jeho zdravotní problémy se staly pro zaměstnance zastupitelského úřadu politicky nebezpečné. Nejraději by o něm nevěděli.


Jenže zase prohlásit národního umělce za soukromou osobu nebylo dost dobře možné. Navíc jeho pobyt v nemocnici byl medializován. Ale až po akcích krajanů, kteří pro Jana Wericha zorganizovali sbírku na úhradu léčebných nákladů, přece jenom někteří zbylí srdnatější úředníci prosadili, že tyto náklady za národního umělce musí uhradit československý stát. Celá záležitost byla dosti trapná, ale byly i podstatnější věci.

Nešlo jenom o peníze, ale i o vztah k člověku. Jednomu je těžko být sám, i když jsou stěny jeho pokoje osazeny různými přístroji či televizí. Rozhodl jsem se proto jít ho soukromě navštívit se svou ženou, v té tobě pedagožkou na Kolumbijské universitě i Harvardu.

Jaroslav Ježek, Jan Werich a Jiří Voskovec po svém příjezdu do USA


Vedli jsme dlouhý rozhovor o Americe. Oceňoval její přednosti, ale byl si naprosto vědom i jejích nedostatků, kterých rovněž není málo. A pokud má člověk k nějaké zemi upřímný vztah, tak mu dost vadí, protože mu připadá, že nejsou nutné.


Zralost moudrého muže nepřekvapila. On neměl jen názor na Spojené státy. On měl Ameriku zažitou. Bylo to do jisté míry překvapivé, protože se k němu ani k jeho příteli Voskovcovi nezachovala vždy dobře. Myslím ale, že přesto ji také pokládal za svoji zem. To není vztah reálného chápání předností a nedostatků, ale vnitřního vnímání a pocitové vazby. Pouze kdo Ameriku zná a nějaký čas v ní žil, je schopen jejím složitostem trochu lépe porozumět.

Jan Werich byl proti mně a mé manželce nejen daleko starší, ale pochopitelně i hloubavější a zkušenější. Náš dlouhý hovor měl zcela otevřený politický podtón. Překvapivě jsme se shodli. Situace bývají složité, ale člověk má být někde svým naturelem ukotven. Musí někam patřit.

Spousta věcí se však tehdy ze dne na den změnila a mnoho lidí hledalo po invazi jiné ukotvení. Možná, že proto delší čas rozhovoru přivedl pana Wericha na závěr k pro mě trochu překvapivé radě:


„Jste mladí, nadějní lidé. Situace doma je nejistá a čas ubíhá rychle. Nevracejte se. Já se ale vrátím. Mají mne za národního umělce, tak věřím, že mne nechají v klidu dožít. A na hony snad také budu občas smět.“ (Nevěděl jsem, že střílel.)

Jan Werich jako lovec

Byly to vzácné hodiny porozumění dvou generací. Porozumění hostitelské zemi i vlasti. Často jsem o tom rozhovoru v newyorské nemocnici přemýšlel a nechával si jej pro sebe. Už proto, že jsme na jeho doporučení nedali a ani o něm nikdy nehovořili.


Museli jsme se vrátit, právě tak jako on, který se k tomu snažil najít jakési rozumné argumenty. Chápal jsem ho. Je totiž obtížné vysvětlit jen racionálně, proč jsme opustili všechny skvělé nabízející se možnosti, vzali děti z amerických škol, a vrátili se do složitostí našeho života doma. Naše vnitřní chápání okolností i osobního údělu zůstalo stejné, ovšem v jiných, i když nesrovnatelně složitějších podmínkách. Týkalo se to ale mnoha dalších lidí, nejen národních umělců.


„Národní umělec jako takový je titul, o kterém je těžko mluvit, protože národním umělcem může být podle mého názoru člověk, když umřel a když součet jeho práce leží na stole. Na stole národa, a národ si tý práce váží, akceptuje ji, uzná, že ten člověk něco pro ně udělal. A pak ten národ může říct ano, toto je náš národní umělec. Ale když se usnáší o národním umělectví skupina žijících spoluobčanů, ať jsou jakýkoliv, tak je to furt jenom osobní mínění té skupiny. A nemá to s národním umělectvím vůbec co dělat. (…) Zas na druhý straně uznávám, že lidi to mají rádi, protože je to velice lidský. A tak by nemělo smysl se proti tomu bouřit, nebo to zesměšňovat, protože bych v první řadě zklamal ty, kterým se to líbí, který mi to přejou.“ (JW)

Jiří Mucha


Jiří Mucha


Jiří Mucha mně zkřížil cestu jednoho horkého srpnového odpoledne ve dveřích našeho úřadu v New Yorku. Chtěl dovnitř, aby si prý s někým pohovořil. Měl trochu štěstí, že na mě narazil, protože pracovníci Československé mise při OSN měli naučenou frázi: „My konsulární věci a styk s občany neděláme. Jeďte do Washingtonu.”


Nepoznal jsem ho hned. Šli jsme se pak ale projít a strávili zajímavé odpoledne. Voják, hrdina, ale pro mne po přečtení knihy „Studené slunce“ i citlivý literární filozof. Měl jednu „malou“ prosbu: zda bych mohl zařídit zaslání zprávy do Prahy, do ČTK či kam, že neemigroval, ale že se do týdne vrátí domů.


„Víte, bydlím na Hradčanském náměstí, a když jsem viděl ta invazní vojska se tam šikovat, dostal jsem strach, že další útrapy bych již nepřežil, a tak jsem vzal pas a odjel do USA. Nejsem příliš zdráv. Nevím, jak se situace vyvine, toto je sice také má vlast, ale... nepatřím sem.“

Nejsem schopen popsat své pocity z našeho rozhovoru, ale stále cítím, že to byly spíše ony, které mě oslovily. Mucha se vrátil a ani já přes dobře míněnou Werichovu radu nezůstal. Já a vlastně MY všichni jsme tady. A víme proč. Myslím, že před padesáti lety jsme byli schopni něco světu nabídnout – a nepovedlo se. Vize však zůstává. Možná jsme dnes menší geograficky, ale to není podstatné, když víme, co chceme. I kdyby to bylo jen hledání další cesty.

Tehdy jsme ji hledali. Letos uplyne už 50 let od všech těch událostí spojovaných s Pražským jarem. Obdobím, které mělo mnohaletou historii postupného politického, ale i národního uvědomění si vlastní síly, dynamiky a touhy po řešení velkých společenských problémů.


Šlo o celonárodní vzedmutí morální kapacity ve všech oblastech. Bylo to v nás, měli jsme jisté předpoklady, a snažili jsme se jich využít. Nebyla to snadná cesta, nastoupená navíc v době rozděleného bipolárního – a tím i nemocného světa. Světa jako celku. Globalizace není až pojmem moderní doby.

Jan Werich s Natašou Gollovou ve filmu Císařův pekař - Pekařův císař


Heslo o „lidské tváři“ nemělo pro mě ideologické nebo geografické vymezení. V tom byla ale i podstata jeho nebezpečí. V jeho pozadí byl problém nás všech. Je to již padesát let, a nám stále chybí faktický popis a analýza té „předinvazní“ doby. Má to svoji politickou logiku, protože ne všichni jsme přizpůsobeni přijmout její široký celonárodní rozsah a mezinárodně právní politické důsledky.


Ten květ či spíše teprve poupě, který dostal opět možnost se rozvinout až v devadesátých letech minulého století, je stále pro mnohé z nás nepříhodný. Škoda. Dnes je to otázka přímo existenční.


Nová cesta se hledala v podmínkách tlaku omezené ideologie a byla přerušena v té době nutným zásahem – invazí. Po patnácti letech ze stejné zákonitosti se opět vydrala na povrch, a protože tentokráte k tomu došlo v centru světové velmoci – v Sovětském svazu – uspěla. Se složitou perspektivou, ale již v podmínkách nově se tvořícího multipolárního světa.


Budeme si letos opět připomínat, obávám se, ne podstatu celého národního hnutí, jímž jsme tehdy možná, nebuďme skromní, tak trochu ukazovali světu směr, který se prosadil až mnohem později. Místo toho budeme bohužel zase jen vzpomínat na tanky u Národního muzea.


Ani moudrý Jan Werich nám k tomu už nic neřekne.


Škoda.


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.