Opustíš - li mne zahyneš

Letos 14. května uplynulo 90 let od smrti velkého básníka a vlastence Viktora Dyka


Jen málo osobností zanechalo tak výraznou stopu v českém národním životě první republiky jako básník, spisovatel, dramatik, politik a vlastenec Viktor Dyk. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. sbírky básní A porta inferi (1897), Okno (1921), Devátá vlna (1930), divadelní hry Zmoudření Dona Quijota (1913), Ondřej a drak (1919) či povídky Krysař (1915) či Tichý dům (1921).

Viktor Dyk


Umělecká tvorba však nebyla jediným odkazem výrazné osobnosti, jakou byl Viktor Dyk. Byl to vpravdě člověk velkého srdce, který nadevšechno miloval svobodu a svůj národ. Tak jako nedělal kompromisy v osobním ani uměleckém životě o to méně je byl ochoten dělat v životě politickém, který byl u něj úzce spojen s životem národním.


Od roku 1917 pracoval jako redaktor Národních listů. V této době se také pokoušel o založení vlastní politické strany, ale po pobytu ve vězení na to neměl dostatek sil, a proto se zúčastnil založení pravicové strany národně demokratické, za niž se pak po 28. říjnu 1918 stal poslancem Národního shromáždění. Od roku 1925 byl zvolen za Národní demokraty senátorem. Spolu s předsedou Národní demokracie Karlem Kramářem patřil k nejvýraznějším kritikům T. G. Masaryka, jemuž vyčítal zaprodání republiky cizím zájmům na úkor zájmů českých.

Dyk s přáteli u sebe doma


Dykova nacionalistická politika se snoubí s jeho dílem a není možné oddělit jedno od druhého. V jeho vrcholném díle básnické sbírce Devátá vlna (1930) vydané rok před jeho tragickou smrtí se snoubí smutek i vzdor českého vlastence a hledajícího člověka, který návratem k Bohu nachází své místo ve světě.


Po sedmadvacetileté známosti si roku 1928 bere ve svých 51 letech za manželku spisovatelku a novinářku Zdenku Haškovou. Je plně vytížen politickou i literární činností, ve které mu jeho choť ochotně vypomáhá. Je stále větším kritikem Masarykovské hradní politiky a jejího napojení na nadnárodní levicové kruhy. Nad jeho smrtí se v této souvislosti vznáší stále mnoho otazníků. Jako by ji předpověděl v jedné ze svých posledních básní Soumrak moře vydané v básnické sbírce Devátá vlna.


Osudným se mu stalo 14. května 1931 koupání v mořské zátoce ostrova Lupud u Dubrovníku v Jugoslávii. Co se v zátoce skutečně odehrálo, a za jakých okolností se český básník utopil, je dodnes obestřeno dohady. Víme jen, že Dyk umírá údajně na srdeční mrtvici a s poctami je převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech.


Výročí 90 let od smrti velkého českého básníka si letos 14. května připomněli při pietním aktu na Olšanských hřbitovech i členové Společnosti Viktora Dyka v čele s předsedou PhDr. Josefem Tomešem.



Země mluví


Viktor Dyk


Tvrdá matka byla jsem tobě.

Těžce chléb jísti dala.

Nehýčkala jsem robě,

muže jsem zraňovala.

Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,

smutný se obzor před tebou šířil.

Mluvila jsem o ráně zasazené,

kterou čas neusmířil.


Na nás oba padal těžký stín.

Matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.

Nepozdvihl jsi pro mne rámě.

S láskou jsi nepomyslil na mě.

Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,

neslyšel jsi můj hlas.

A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,

bídu, jež věčně tě štve.

A z úst mých zamlklých zaznělo tu:

Vezmi si své!


Těžké břímě nosím.

Přichází radost anebo děs?

Slyšíš mne dnes?

Matka syna prosím.

Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.

Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,

pole ať udupou, zničí.

Zítra zas símě vzklíčí.

Chystala jsem ti úděl, děcko.

Úděl jsem tobě chystala.

Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:

aby ztroskotala loď, anebo přistála.


Neoslyš slova varující:

neprodej úděl za čočovici.

Třeba mne opustíš,

nezahynu.

Ale víš,

kolik sem přijde stínů?

Kolikrát pěst bude potomek zatínat,

a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?


Nezahynu, věčna jsem,

ale žít budu s trapným úžasem:

kterak jsi zapomněl dědičný na díl?

Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil?

Jak možno kletý čin provésti vědomky?

Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?

Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?

Čeho ses bál?

Co je to smrt?

Smrt znamená jít ke mně.

Tvá matka země

otvírá náruč: možno, bys jí zhrd?

Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká

pro toho, který splnil, co čeká.

Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu!

Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.

Opustíš-li mne, nezahynu,

Opustíš-li mne, zahyneš.


(Z básnické sbírky Okno 1921)