Osudová Ema

Její tvář se na nás dnes usmívá ze všech dvoutisícových bankovek. Co se skrývá ve tváři této pozoruhodné ženy? 29. ledna tohoto roku uplynulo devadesátjedna let od úmrtí nejslavnější české operní pěvkyně a vlastenky Emy Destinnové.

Ema Destinová


Ema, vlastním jménem Emilie Pavlína Kittlová, se narodila o půlnoci z 26. na 27. února 1878 v Praze na Novém Městě, v početné rodině českého důlního podnikatele a známého příznivce umění Emanuela Kittla. Její matka Jindřiška, rozená Šrutová, byla operní pěvkyní – právě po ní Ema zdědila nepřehlédnutelné hudební nadání. Od útlého věku se učila hře na housle, od osmi let už veřejně koncertovala. To jí však nebránilo prožívat zábavné, tak trochu klukovské dětství. Milovala akci, pohyb a nebála se žádného dobrodružství. Příčinou byla její mimořádně emotivní, energií překypující povaha. Právě ta později propůjčovala nenapodobitelný charakter operním postavám, jež ztvárňovala. Tatínek si toho byl patrně od počátku vědom a držel nad „zlobivou“ dcerou ochrannou ruku. Jedno jí však nikdy nedovolil: zanedbávat umění.


Učení mučení


Temperamentní Ema se uměla hádat i se svými učiteli, jednou dokonce utekla z hodiny s tím, že už se ke zpěvu nikdy nevrátí. Její učitelka Loewe-Destinnová však uměla k nespoutané dívce promluvit potřebným způsobem a Emino „nikdy“ nemělo dlouhého trvání. Za tuto citlivost a důslednost byla Ema své učitelce později vděčná, stejně jako za pěvecké školení, které jí předala. Když zahájila svou uměleckou kariéru, přijala jako hold své učitelce její umělecký pseudonym – na operní jeviště vstoupila jako Ema Destinn. (Dost možná se v tom ale projevila i Emina celoživotní víra v sílu osudu, jméno Destinn je totiž odvozeno od slova destinatio, což v latině znamená osudové předurčení).

V roli Libuše


Přes překážky ke hvězdám


Rok 1897 se pro devatenáctiletou Emu stal rokem velkých zkoušek. Jako hýčkané dítě milujícího otce se tehdy poprvé střetla s vážnými potížemi. Nastal čas, aby začala budovat svou operní kariéru. Za tím účelem požádala o možnost předzpívání před ředitelem pražského Národního divadla F. A. Šubrtem. Tříčlenná komise nechala Emu dlouho čekat. Profesionální hudebníci v ní viděli drzé protekční děvče z vlivné rodiny, což Emě jistě na klidu nepřidalo.


Zazpívala před komisí – se svým obvyklým temperamentem a vervou – dvě árie z Bizetovy opery Carmen. Šubrt její výkon ocenil drtivými slovy: „Slečno, vy se pořád jen rozčilujete. Místo zpěvu byste měla brát studené sprchy!“ Tato slova ranila nejen Emu, ale také jejího otce, který přezkoušení přihlížel. Po poradě s manželi Loewovými zklamané Emě doporučil, aby zkusila štěstí v cizině. A tak na podzim 1897 zamířila do Německa, aby se pokusila o přijetí v Drážďanské opeře. První předzpívání, při němž předvedla árie Paminy z Mozartovy Kouzelné flétny a Alžběty z Wagnerova Tannhäusera, dopadlo celkem dobře a bylo jí předběžně přislíbeno angažmá s tím, že k jeho definitivnímu potvrzení dojde po zkoušce s orchestrem.


Na tuto zkoušku musela Ema čekat téměř měsíc, ale vše dopadlo katastrofálně. Mladá sopranistka se v průběhu zkoušky dostala do ostré hádky s kapelníkem i s vedením opery. Důvody konfliktu neznáme, nelze ovšem vyloučit ani ty politické. V Evropě narůstalo napětí i nacionální nesnášenlivost, a dost možná se zdrojem sporu stalo Emino češství. Ať už tomu bylo jakkoli, její drážďanské angažmá skončilo dříve, než mohlo vůbec začít. Po pokusu v Praze to už byl druhý neúspěch.

Jejím zázemím byla berlínská dvorní opera, i díky obdivu, který k ní choval císař Vilém II.


Řada bolestných zkušeností tím ještě neměla skončit. Ema se z Drážďan vydala do berlínského divadla Des Westens. Zde jí čekalo další odmítnutí, tentokrát patrně nejtvrdší ze všech – ředitel Hofpauer poznamenal, že prý nemá hlas, a navíc je ošklivá. Zdánlivě bezvýchodná situace ji vyprovokovala k odvážnému útoku: zamířila do prestižní berlínské Dvorní opery. Zatímco u nižších instancí Ema neuspěla, u té nejvyšší sklidila úspěch. Byla přijata a 19. července 1898 debutovala na prknech tzv. Krollovy opery v roli Santuzzy v Mascagniho aktovce Sedlák kavalír. Úspěch byl prakticky okamžitý. 10. září téhož roku byla – v pouhých dvaceti letech – císařem Vilémem definitivně potvrzena jako první dramatický soprán Dvorní opery.


Berlín zůstal její domovskou scénou až do roku 1909. Císař byl jejími výkony nadšen, roku 1908 byla dokonce jmenována pruskou komorní pěvkyní. Během své hvězdné kariéry vyjížděla v následujících letech hostovat do Londýna, Paříže i Newyorské Metropolitní opery. Všude sklízela nadšené ovace. V letech 1903, 1910 a 1911 úspěšně hostovala také na prknech vytouženého pražského Národního divadla, odkud ji kdysi, na počátku její umělecké dráhy tak nevybíravě vykázali.


Láska, věc bolestná


Ani v jinak úspěšném životním období po přijetí do berlínské Dvorní opery nebyla Ema ušetřena osobní bolesti. Úder osudu tentokrát přišel v citové oblasti. Vzplála vášnivou láskou k mladému pražskému cyklistickému šampionovi Jindřichu Vodílkovi, který však po krátké známosti trvalejší vztah odmítl s tím, že se obává jejího příliš silného temperamentu.

Dívku tento nezdar hluboce a na dlouho zasáhl. Byla z divadelního prostředí zvyklá na nezávazné flirty a vzbuzovala dojem, že pokud jde o vztah k mužům, má sebevědomí na rozdávání, skutečnost však byla jiná. Když k někomu pocítila citovou náklonnost, stávala se snadno zranitelnou. Neopětovaná láska ji dokázala psychicky srazit až na dno.

Takřka deset let trvající poměr měla Ema s francouzským byrytonistou Dind Gillym


Po krachu vztahu s Jindřichem se dokonce v dubnu 1899 pokusila o sebevraždu skokem z balkonu. Jen šťastnou shodou okolností ji zachránil na návštěvu přicházející přítel jejího otce, který padající dívku v poslední chvíli zachytil za dlouhé copy. V Emině osobním životě se pak objevila řada milostných poměrů a věrných ctitelů (sňatek jí nabízel třeba i sám Puccini). Vytrvale se však bránila dlouhodobým citovým vazbám a všechny nabídky manželství s úsměvem odmítala s tím, že prý si vezme jen Čecha.


Jejím patrně nejdelším partnerským vztahem byl takřka deset let trvající poměr s alžírsko-francouzským barytonistou Dinh Gillym. Ten s ní v roce 1914 vystupoval ve Smetanově Libuši na scéně pražského Národního divadla, což se stalo v tehdejším tisku doslova senzací. Společně s Gillym také zakoupila malebný zámek ve Stráži nad Nežárkou. Jejich vztah však skončil žárlivou scénou a rozchodem, když se Ema zamilovala do mladého lesního inženýra Wilhelma Kunstovského. Ani v tomto případě se však velké životní lásky nedočkala.


S o to větším zaujetím se začala na strážském zámku věnovat svým zálibám – kreslení, psaní románů, básní i divadelních her (byla mimo jiné i autorkou libreta k opeře Karla Kovařovice Psohlavci), procházkám v poklidné jihočeské přírodě a, trochu neobvykle, i v rybaření. Později, už na sklonku své umělecké kariéry, se zde dočkala i krátkého období lidského štěstí po boku dalšího partnera a později manžela, o dvacet let mladšího muže, pilota Josefa Halsbacha.


Prapodivné zájmy


I tento romantický vztah však čase ochladl. Někteří Emini životopisci soudí, že současně s tím, jak pohasínala její umělecká hvězda a přicházely finanční problémy, ztrácel o ni manžel zájem. Jiné zdroje naopak naznačují, že příčinou ochlazení vztahu byly spíše Eminy originální, ale poněkud morbidní záliby.

Ema měla poněkud morbidní záliby


V té době byl totiž populární zájem o záhrobní svět. Módní záležitostí provozovanou v mnoha společenských salonech byl například spiritismus čili vyvolávání duchů. Emu však téma smrti přitahovalo ještě mnohem více, než bylo tehdy obvyklé. V určitých obdobích života prý měla lůžko v ložnici stylizované jako katafalk. Měla také zálibu v některých okultních a magických praktikách. Na svém zámku soustředila pozoruhodnou sbírku kuriozit, mezi nimiž nechyběl voskový model rozkládající se mrtvoly nebo kostra dospělého muže, které s jistou dávkou černého humoru říkala Ivánek.


Její sportovně založený manžel si od těchto obskurních „koníčků“ udržoval odstup. Zájem slavné pěvkyně o esoterismus mohl také být důvodem, proč vlastně zakoupila a udržovala zámek ve Stráži nad Nežárkou. Poslední majitel zámku, poslanec říšské rady a dlouholetý starosta Jindřichova Hradce Adolf František Leonhardi se celoživotně zabýval magií a angažoval se v zednářském hermetickém řádu Martinistů. Ema osudy rodiny Leonhardiů dokonce literárně zpracovala v románu Ve stínu modré růže.


Ve službách české Maffie


Z cest po Evropě i Americe se Ema vždy ráda vracela do Berlínské dvorní opery, kde měla své zázemí i díky obdivu, který k ní choval císař Vilém II. Přesto byl závěr její berlínské éry poznamenán smutkem a nepochopením. Atmosféra před první světovou válkou se vyznačovala rostoucí nacionální vyhraněností, a některé Emminy postoje vnímala část německé veřejnosti jako urážlivé. Především to, že Ema odmítla trvalou spolupráci s operou v Bayreuthu, kterou zaštiťovala vdova po Richardu Wagnerovi Cosima. Některé německé noviny psaly o Emě jako o „nevděčné Češce“. Ema již dříve pociťovala vůči své vlasti jakýsi dluh, což v době výpadů proti ní pochopitelně ještě zesílilo.

Československý cestovní pas Emílie Halsbachové - Destinové


V Maffii se angažovalo kolem 250 osob, včetně významných politiků, jako byl Karel Kramář nebo Alois Rašín. Ema, která díky svému povolání často cestovala do zahraničí, byla Maffií využívána jako kurýrka. Rakouská tajná policiie ji však odhalila a zasáhla proti pěvkyni při jejím návratu z turné po Spojených státech v dubnu 1916. Líčení okolností tohoto zásahu se v různých pramenech liší.


Podle některých zdrojů se členové Maffie dozvěděli, že Ema má být zatčena hned po překročení hranic na nádraží v Podmoklech a Emu varovali. Ema pak v pořádku důležitou zásilku doručila, takže policie neměla v rukou žádné důkazy proti ní. Podle jiné verze však Ema na nádraží v Podmoklech skutečně zadržena byla a v kožešinovém límci jejího kabátu byla nalezena šifrovaná zpráva. Ve válečné situaci jí za to reálně hrozil trest smrti.


Díky rychlé intervenci jejího obdivovatele, německého císaře Viléma II., však pěvkyně nebyla zatčena ani postavena před soud. Byly jí však odebrány cestovní doklady a dostala se pod nenápadný, ale permanentní policejní dohled. Přesto se ještě angažovala na podporu české samostatnosti a její pohostinská vystoupení v Národním divadle v roce 1917, zejména v roli Smetanovy Libuše, se stávala se demonstrací národního odporu. Své rozhodné vlastenectví dala tehdy najevo i demonstrativní změnou pravopisu svého uměleckého jména: místo dosavadní podoby Emma Destinn se začala důsledně psát Ema Destinnová.


Nevstoupíš dvakrát do téže řeky


Po skončení války a vyhlášení republiky v roce 1918 se chtěla Ema v plné umělecké síle vrátit ke své kariéře. Ukázalo se však, že během válečných let její místo na slavných scénách i v povědomí světového publika již obsadily jiné umělkyně. Když se po válce vydala znovu do Ameriky, zjistila, že v Metropolitní opeře a v operním světě vůbec se všechno změnilo. Převládlo rychlé tempo odrážející zrychlený vývoj industriální éry. Její tři poválečná turné po Spojených státech v letech 1919-1921 měla sice určitý finanční přínos, Ema o nich však hovořila jako o pouhém paběrkování.


Její hvězda pohasínala. A po ochladnutí vztahu s manželem nakonec Ema na strážském zámku osaměla. Situace se brzy odrazila na stavu jejích financí i na jejím zdraví. Proslulá diva světových operních jevišť se ve svobodné republice marně pokoušela získat alespoň místo učitelky zpěvu na pražské konzervatoři, nebo jiný trvalý zdroj příjmů. V roce 1926 navštívil nemocnou a zadluženou pěvkyni sám prezident Masaryk. Ani od něho však nedosáhla žádné podpory.

Deska a busta na Kaiserštejnském paláci v Praze (Malostranské náměstí 37/23)


Její zdravotní stav se koncem dvacátých let prudce zhoršil. Trpěla zejména vysokým krevním

tlakem, který způsobil i k náhlý výron krve do oka. 28. ledna 1930 Emu Destinnovou ranila mozková mrtvice. Upadla do hlubokého bezvědomí, z něhož se již neprobrala. Život této výrazné osobnosti českého uměleckého světa se navždy uzavřel v pouhých dvaapadesáti letech.


Když slavné pěvkyni snímali z tváře posmrtnou masku, stala se podivuhodná příhoda: Zemřelé ženě stekla z levého oka slza. Slza opuštěnosti a zklamání z nestálosti lidských citů, a snad i pokání za obcování s bizarním okultním světem, které jí osobní štěstí nepřineslo. Co Ema Destinnová pro svou éru znamenala, si mnozí uvědomili, teprve když zemřela. Dočkala se velkolepého pohřbu, jehož se zúčastnila celá politická a kulturní elita, ale především nekonečné zástupy lidu, jemuž utkvěla v paměti její burcující vlastenecká vystoupení z válečných let.


Eminy tělesné pozůstatky byly pohřbeny na pražském Slavíně, obklopeny hodnotami, které za svého života milovala: přírodou, národní historií i nekonečnou hudbou v podobě zpěvu ptáků v korunách zdejších lip a vyzvánění vyšehradských zvonů.


Článek vyšel v měsíčníku MY 1/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.