Pán brdských lesů

Brdy, za socialismu okleštěné přítomností „spřátelených“ vojsk, mají i po letech uvolnění celou řadu širší veřejnosti neprobádaných pamětihodností. Jednou z místních perel, od reálného socialismu vzdálené více než 700 let, je středověký hrad Valdek.

Od Příbrami po Plzeň a od Hořovic po Nepomuk prostírá se na pomezí Středních a Západních Čech, podobna nadýchanému polštáři zeleného mechu, vrchovina Brdy. Kdysi kraj dřevařů, panských myslivců a obratných pytláků, se v první polovině minulého století změnil v oblast terra incognita, kde vládli páni, později soudruzi, a posléze opět páni generálové, plukovníci a majoři, velící několika dělostřeleckým střelnicím. Teprve v posledních letech se tato čarokrásná, liduprázdná krajina nesměle otevírá návštěvníkům. Pomyslným vládcem tohoto kraje je zalesněný vrch Třemšín, severní hranici potom střeží „hrdina“ těchto řádků, hrad Valdek.


Brdy, za socialismu okleštěné přítomností „spřátelených“ vojsk, mají i po letech uvolnění celou řadu širší veřejnosti neprobádaných pamětihodností. Jednou z místních perel, od reálného socialismu vzdálené více než 700 let, je středověký hrad Valdek.

Poblíž Mirošova, na západním okraji Brd, byla nedaleko od sebe na skalních sucích vystavěna hradní „dvojčata“, vzájemně si velmi podobné hrady Homberk a Drštka. První z nich nám dnes již žádné stopy zdiva neukáže, na obtížně přístupné vrcholové skalce Drštky jsou zachovány základy hranolové obytné věže. Na severu nalezne vnímavý fanoušek hradů stopy trojice sídel, patřící – možná poněkud překvapivě – jihočeským Rožmberkům. Zatímco Vimberk u Dobřívi a hrad poblíž fary ve Strašicích jsou dodnes patrné a historicky poměrně dobře zmapované (oba zanikly za půtek císaře Karla IV. s Rožmberky), poněkud záhadný Chlukov, údajně se nacházející na skalnatém hřebenu hory Lipovsko, po sobě žádné hmatatelné stopy nezanechal. Poslední dva hrady, které chci na tomto místě zmínit, jsou na jižním brdském předhůří a jsou si také velmi podobné – jak Strašná skála u Čížkova, tak Liškův hrad na okraji velkého kamenolomu u Mítova mají hradní akropole obehnané hlubokými příkopy – a zdivo jsem zde při svých objevných cestách hledal marně.


Založení Valdeka


Zakladatelé Valdeka byli také Buzici, konkrétně patrně Jetřich Buzic někdy před rokem 1263, kdy je hrad poprvé zmiňován písemnými prameny. Za staveniště Valdeka byl zvolen skalnatý výběžek hory Beranec, obtékaný Červeným potokem, na němž již ve 12. století fungovalo dřevěné hradiště. Název hradu byl rovněž zvolen případně – v tehdy módní němčině znamená Wald-eck cosi jako „lesní kout“, či „lesní výběžek“. Dodnes, pokud na hrad přijdeme, můžeme z jeho pobořených zdí spatřit vlnobití zalesněných brdských hřbetů. Odnož Buziců, která si po Valdeku zvolila svůj přídomek, byla rodinou významnou, z jejíhož lůna vzešla celá řada významných osobností své doby. Již jeden z prvních, Oldřich Zajíc z Valdeka, byl udatný rytíř, jehož statečnost se stala vzorem pro mnohé současníky.


Pozoruhodná je v této souvislosti buzická erbovní pověst: Jetřich, předek stavitele hradu, byl muž hřmotný, proslulý mohutnou postavou a býčí silou. Svědčí o smyslu pro humor a nadsázku našich předků, že tomuto obrovi dali téměř mazlivou přezdívku Jetříšek. Jednoho dne se objevil na lesní stezce, vlekouce s sebou bezvládného obrovského kance, jehož omráčil pouhou ranou pěsti. Renesančnímu kronikáři, či spíše pohádkáři Václavu Hájkovi z Libočan, údajně tato událost posloužila k vytvoření archetypu bájného Bivoje, skládajícího uloveného kňoura k nohám užaslé, milované kněžny Kazi… „Náš“ Jetřich, což byla počeštěná podoba německého jména Dietrich, byl předním družiníkem knížete Vladislava I., v jehož službách, obklopen stovkou věrných ozbrojenců, hrdinně padl v bitvě s Poláky, svedené kdesi v Podkrkonoší roku 1110. Dobrodružný osud měl rovněž Jurik, další z Buziců, který se připojil ke křížové výpravě Vladislava II. do Malé Asie jako knížecí maršálek, a daleké, vyprahlé pouštní písky kdesi daleko na Východě se staly jeho hrobem. Není jistě bez zajímavosti, že potomci těchto hrdinů přijali jen o málo později příjmení Zajíc, tedy podle zvířete, které rozhodně není symbolem zmužilosti.


Oldřichovo vidění


První ze Zajíců, již zmíněný Oldřich, však zvolil své příjmení zcela záměrně: starobylé kultury pokládaly tohoto tvora za vyslance měsíční bohyně, seslaného, aby „naslouchal zemi“ (proto ty dlouhé uši). Na řadě gotických nástěnných maleb lze spatřit bílého zajíce, sedícího u nohou Panny Marie, jako symbol vítězství nad hrubou, primitivní silou, tedy určitého antipodu brutálního kance. Jedné noci podřimoval Oldřich v komnatách valdeckého hradu a zdál se mu zvláštní sen: Přistoupila k němu dvojice tajemných kmetů a přenesla jej na ostrůvek mezi rameny lesního potoka, vzdálený několik mil od hradu. Zde k němu přistoupila spanilá, září oděná panna a vybídla jej, aby na onom místě nechal založit klášter. Oldřich po procitnutí jejímu snovému přání vyhověl, což si můžeme i dnes potvrdit v nedaleké obci Zaječov, kde dodnes stojí půvabný komplex augustiniánského kláštera s kostelem, nesoucí jméno Svatá Dobrotivá


Intrikán Vilém


Oldřichův vnuk, Vilém Zajíc z Valdeka, byl (všeho)schopný politik, zejména však mocichtivý intrikán. Během dvanácti let (1307-1319) se vypracoval v patrně nejmocnějšího muže Českého království. Ve sporech o český trůn podporoval Jindřicha Korutanského proti Habsburkovi Rudolfovi, později byl stoupencem Jana Lucemburského a vychovatelem kralevice Václava, pozdějšího Karla IV. Prakticky neomezeně panoval své „lesní říši“, sahající od Zbraslavi po Plzeň, v dobách zmatků po násilné smrti posledního Přemyslovce Václava III. obsadila jeho posádka důležité královské hrady Křivoklát a Týřov. Když Korutancovy houfy po Janově vítězství roku 1310 prchaly z Čech, po cestě loupily a vraždily. Před Vánocemi dorazila zpráva o silné korutanské karavaně, táhnoucí údolím Mže s vozy, plnými lupu, k Vilémovi na Křivoklát. Vilém jednal rázně: ukryl své oddíly vysoko v kopcích poblíž hradu Jivna a ve vhodné chvíli na loupeživou karavanu zaútočil. Mračno šípů, následované silným houfcem valdeckých, bylo s Korutancovými lapky rychle hotové. Část lupičů, mezi nimiž byl i velitel oddílu, byla zahnána do úžlabiny, v níž rostl mohutný dub. Zde byli pochytáni a na větvích stromu do jednoho pověšeni. Strom potom nesl jméno Zajícův dub. Vilém se angažoval i vnitropoliticky. Svého mocenského soupeře, Jindřicha z Lipé, z králova rozkazu půl roku věznil na Týřově, pomohl však usmíření rozhádaného královského páru, krále Jana s Eliškou Přemyslovnou. V roce 1319 jej zabil náhodně vystřelený šíp, když se v ležení nedaleko rakouského Dachau snažil uklidnit půtku mezi německými a českými vojáky….


Zapovězený hrad


Hrad Valdek, který zpustl na počátku třicetileté války, řadíme mezi hrady sasko-hessenského typu. Jeho dominantou je válcová věž, stojící volně za hradební zdí. Na protilehlé straně obdélného nádvoří stával patrový palác, z něhož zůstala zachována vnější zeď. Malebný celek doplňují pozůstatky hradeb, mohutné příkopy a zbytky dalších, drobnějších staveb.

Zřícenina hradu Valdeku byla v uplynulých desetiletích, ke škodě výletníků i obdivovatelů historických památek, návštěvníkům zapovězena. Ačkoli po vzniku dělostřeleckého cvičiště v roce 1926 stál hrad mimo uzavřenou zónu a získal jej dokonce Klub československých turistů, vše se mělo rychle změnit. Ještě v roce 1933 vyrostl na protější straně lesní silničky klubový hotel Valdek, sloužící svému účelu až do nacistické okupace. A poté co velkou část Středních Brd zabrala v roce 1955 lidová armáda socialistického Československa, bylo návštěvám pozoruhodné památky nadlouho odzvoněno. Přestože stál na samém okraji zabraného území, rudozelení mocipáni k němu nikoho nepustili. Dokonce jsem někdy v osmdesátých letech zaslechl hrůzně znějící zvěst, že vojáci si z hradu udělali cvičný terč pro artilerii. Naštěstí se ukázalo, že tahle fáma neodpovídá pravdě, je však výmluvným svědectvím smutné doby, že by mne to tehdy ani nijak zvlášť nepřekvapilo.


Poprvé jsem Valdek navštívil někdy v polovině devadesátých let. Vstup k němu ještě nebyl oficiálně povolen, ale návštěvy se tolerovaly. Vzpomínám si, jak z vojenské zotavovny (bývalého turistického hotelu) vyšel nějaký zeleně oděný pán a počal na nás cosi povykovat. Nevěnovali jsme mu ale pozornost, a on to již dále neřešil. Od té doby jsem zde byl ještě asi třikrát, jakkoli „de iure“ byl k němu přístup zakázán až do zrušení vojenského újezdu v roce 2016. Jak jsem zjistil při zatím poslední návštěvě v dubnu 2020, ani dnes by se tam vlastně nemělo vstupovat – hrad je uzavřen proto, že se nachází v havarijním stavu, jak se můžeme dočíst na několika tabulích před, i v hradním areálu. Jak se zdá, umístěním cedulí prozatím snahy o záchranu této spektakulární hradní zříceniny skončily. Nechci nikoho nabádat k porušování zákazů a nařízení, přesto si myslím, že pokud se mezi rozvalinami budeme chovat slušně a používat u toho mozek, můžeme opatrně nahlédnout.


Významný zástupce české šlechtické hradní architektury a sídlo zajímavých historických osobností si totiž pozornost ctitelů našich kulturních památek bezpochyby zaslouží.

Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.