Přítel Stesk

18. listopadu uplyne 110 let od narození básníka, dramatika, publicisty a překladatele, ale též politického vězně Václava Renče, muže, jenž toužil „zpěvem se zalykat němý“.


Rodák z Vodochod vstoupil do světa literatury r. 1933 sbírkou Jitření. Nejen touto svou prvotinou dával najevo, že se snaží „kolmo zrát“, tj. že život a svět vnímá v perspektivách věčnosti. Zároveň však ve svých z formálního hlediska bravurně stavěných básních dával povýtce až příliš najevo svou suverenitu. „Je příliš vědomý, což ovšem ještě neznamená vidoucí,“ napsal literární kritik Bedřich Fučík. Jan Zahradníček to v dopise Františku Halasovi pověděl pregnantněji, když psal o Renčově „nehorázném sebevědomí“ a „neslýchaném vzpínání a naparování“.

Václav Renč


Možná to zní až příliš kriticky, ale Renčovy sbírky z 30. let opravdu netrpí přemírou pokorného tázání a hledání. Ano, píše, že „jen pod řasami básníků a dětí/ dny této země berou tvářnost krásy,“ jenže zapomíná, že děti a básníci krásu neznají hned, ale objevují ji postupně a ruku v ruce s tím roste jejich úžas. Jakkoli v těchto sbírkách najdeme nesporně povedené verše, v rámci celku však navzdory své melodičnosti a zpěvnosti drhnou a postrádají uvěřitelnost, jako by plnily roli jen jakýchsi precizně otesaných kvádrů budovy, v níž život až tak úplně nepulsuje. Jestliže Renč touží „nezhasitelné trýzně měnit v lásku“ a naznává, že „každým přimhouřením víčka“ se blížíme nezadržitelně smrti, vane z toho namnoze pouze okázalá

líbivost, popisnost, okouzlení z možnosti tvořit slovem – nadto o velkých věcech, pohříchu však jen zdánlivě uchopených a prožitých.


Když potom na konci 30. let píše verše typu „jedinou z běd, do kterých jsem zrozen,/ bych nechtěl neprožít“, „bičem a bouří navštiv mne“, vyvstanou chtě nechtě pochybnosti, zda opravdu ví, o čem to krátce před třicítkou vůbec píše, zda coby křesťan pateticky neopakuje výroky mystiků žijících v nejužším spojení s Bohem či zásady katolické věrouky o potřebnosti podstupovat a snášet utrpení. Nebýt pozdějších událostí, mohlo by zůstat jen u této řečnické otázky, každopádně v 50. letech byl Renč s těmito verši konfrontován natolik, že z toho až mrazí. Tehdy mu totiž „do jitra napadal večer“, když byl roku 1951 zatčen a rok nato ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou coby klerofašistický estét a agent imperialismu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. V komunistických lágrech si nakonec odseděl „jen“ 11 let, leč i to stačilo, aby napříště svá slova více vážil.


Vidoucí


Najednou ve svých dnech, do nichž „teprve dláto ztrát/ a hořkostí vtesalo rodné rysy“, dospívá k poznání, že není radno prosit bezmyšlenkovitě, neb „co Bohu dáš, si nechává/, oč prosíš, daruje ti“. Učí se odevzdávat Bohu se vším svým, přijímat trpký úděl, proto může vzhlížet do budoucna s nadějí a stát se stromem, do nějž Bůh vhání „mízu všech zašlých i budoucích jar“.


Toto zpokornění, stávání se z vědomého vidoucím, je v pozdějších Renčových verších znát. Zatímco dříve psal o všech skutečnostech, lidských i Božích, jako o hotové věci, kterou má více či méně uchopenou, nyní radí: „nedotýkej se květu,/ který až zítra rozkvete“. Již nevolá troufale po nových bolestech, ví totiž, že „ještě bolí, že každá bolest roztává pod přílivem nové bolesti,/ zatímco úsměv nemá trvání,/ leč v grimase, jež bolí mne i tebe“, a bez stopy patosu se svěřuje se svým nabytým poznáním: „Vím, co je stesk. A vím, co je touha./ Vím, oč jsou těžší než zima a chlad.“


Mariánský básník


Právě v 50. letech, v době tuhého žalářování, vznikla trojice Renčových asi nejznámějších děl – Popelka nazaretská, Loretánské světlo a Pražská legenda. Bývají občas neprávem kritizovány za naivitu, sentimentalitu či jistou kýčovitost. Jistě, vězeňská poezie Zahradníčkova je kvalitativně úplně jinde, jako byl oproti Renčovi jinde ostatně i sám její autor, je ovšem otázka, zda někdy není lepší odsunout kritéria literární tvorby do pozadí a nehodnotit za každou cenu dílo vznikající v tak specifických podmínkách. Všechna tato tři díla spojuje Renčova věrná průvodkyně jeho zamřížovaného života – „věčně Bohem vonící“ Panna Maria, do níž zhmotnil svůj ideál ženství, a vřelý cit, který k ní choval a vyzpívával ve svých verších. Ty sice mohou působit nasládle, což je vždy úskalí textu, v nichž se citu popouští uzda, ovšem jakou útěchu v oněch nepředstavitelně krušných podmínkách znamenaly pro samotného Renče a následně pro jeho první čtenáře, tj. ostatní arestanty, těžko někdo z nás pochopí. Právě tito spoluvězni se básně učili nazpaměť a takto nepozorovaně, případně napsané na cigaretové papírky, je po svém propuštění vynášeli z vězení ven.


Zejména v případě Loretánského světla šlo již o modlitbu, byť básnicky ztvárněnou, o bytostnou, intimní potřebu té které chvíle, ne o báseň aspirující na cenu literárních kritiků. V básních složených na invokace Loretánské litanie Renč nejprve vždy velebí Pannu Marii, která je pro něj „křestní svíce svého zrození“ či „úsměv, jenž se rozsvěcuje v slze“, načež po prosbě „oroduj za nás“ přichází kontrast v podobě zobrazení naší lidské nedokonalosti a špatnosti. Platí zde pro něj jiný jeho verš z vězení: „Dokud jsi oči z nočních stínů/ nepozved k čelu Mariinu/ i vzpomínek se chraň.“ S takto pozvednutým čelem se mu dařilo lépe přestát léta věznění, jež mimochodem ze svého retrospektivního pohledu zpracovala jeho dcera Zuzana Nováková v knize Přítel Stesk.

Vskutku být


„Už dávno visíme, oběšeni na pupeční šňůře,“ zní Renčovo poznání z pozdního období tvorby, zdůrazněné zbytečností ptát se, co přinese život, a tak „škrtit se ve smyčkách otazníků“. Zvláště vládne-li marnost: „Co přímit máš, se tíhou svojí hroutí/, co mělo nebýt, vidíš narůstat.“ Je zde ale jeho touha přijímat vše, co přijde, vyzpívaná dříve: „Číst ve zlomcích – a obejmout jej celý“, plus osvobozující vědomí, že ne my, nýbrž Bůh „tvoří v nás a námi“.


Na závěr nelze nezmínit Renčovu bohatou činnost překladatelskou (Norwid, Puškin, Keats, Rilke aj.) a dramatickou. Nejenže jistý čas působil na postu dramaturga olomouckého Městského divadla a posléze lektora a režiséra Národního divadla v Brně, než byl po únoru 1948 vyhozen, ale sám též divadelní hry psal. K nejznámějším patří Barbora Celská a Císařův mim, v níž zazní věta: „Teprve kdyžs jej daroval, začne tvůj život vskutku být.“


Takovým ten jeho vlastní byl až do 30. dubna 1973, kdy zemřel v Brně, kam se po svém propuštění z vězení roku 1962 uchýlil.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).