Přívětivá tvář českého nacionalismu

Národní obrození si spojujeme až s 19. stoletím. To je však omyl. Již na konci 18. století byly položeny základy novodobého českého národa a generace následující – Jungmann, Kollár, Šafařík, Palacký – tak dostaly základnu, z níž mohly obrozeneckou etapu rozvinout a úspěšně završit. Byl to především venkovský lid, ne jen několik významných městských intelektuálů, kdo vzkřísil poněmčovaný národ. Jak to tedy bylo doopravdy?

František Kutnar (1903–1983) patří ke generaci historiků, již v mládí nasávali atmosféru nově se rodící svobodné Československé republiky. Jeho klasické vzdělání si podávalo ruku s výjimečnou osobností Josefa Pekaře (MY, č.7/2018), který formoval Kutnarovu osobnost nejen po dobu jeho studií na Karlově univerzitě.


Byl to právě profesor Pekař, kdo vzbudil v mladém Kutnarovi zájem o historii českého venkovského lidu. Tato znalost se mu později hodila při rozsáhlém studiu národního obrození, opřeném o dosud nepřekonanou pramennou základnu. Rozlet mladého historika zbrzdila až nacistická okupace. Jeho objevná práce Obrozenské vlastenectví a nacionalismus byla v podstatě hotová již v roce 1939, vydána však byla však až dvacet let po autorově smrti v roce 2003. Vlastenecké dílo se silným náboženským akcentem nevyhovovalo ani nacistické novopohanské ideologii, ani poúnorovému režimu. Jeho část tak zůstala po dlouhá desetiletí roztroušena po odborných časopiseckých studiích.


Nejcennější na Kutnarově rozsáhlé studii byl závěr, že hnacím motorem národního obrození byla myšlenka trvale přítomného češství, jež nikdy nevymizelo z vědomí národa, i když se v čase a v jednotlivých národních vrstvách proměňovalo. Kutnar tak pohřbil dosud tradovaný literárně historický výklad obrození, který si pohrával se zázračným vzkříšením národa, vyvolaném několika silnými osobnostmi na prahu národní záhuby.

František Kutnar


Nejsme ani stínem slávy jejich


Kutnar připouštěl, že stavovské povstání proti habsburskému panovníkovi, nesené duchem německého protestantismu, spolu s následující třicetiletou válkou, významně srazilo české sebevědomí. Čechie se po válce považovala za zemi poraženou a vydanou napospas cizákům. S nostalgií se vzpomínalo na časy nedávno minulé a zejména na jazykový zákon z roku 1615, který stanovil, že „Čech věrný a syn vlasti pravý“ byl pokládán za jediného pána země. Tento zákon nastolil jasný požadavek asimilace spočívající v tom, že cizinec se musí „s národem českým netoliko kabelí a měšcem, ale také myslí a srdcem“ spojit.


Vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín popsal v druhé polovině 17. století totálně změněné poměry přirovnáním, že země byla rozdána cizincům jako „zvíře stvořené pro velké hostiny“ a jako „slabý zajíček uprostřed psů je roztrhána“. Češství bylo tedy najednou poníženo, ale jak zdůraznil Kutnar, nikdy nepřestalo existovat. Zatímco exilové protestantské češství se čím dál tím víc halilo do pouhé nostalgie, domácí katolické barokní češství burcovalo k nápravě poměrů. Kutnar tak podobně jako jeho velký učitel Pekař oponoval Masarykově tezi, podle které se národní obrození neinspirovalo barokem, ale reformační tradicí.

Velký vliv na Františka Kutnara měl historik Josef Pekař


Kutnar připomíná, že výsostné postavení v barokním vlastenectví zaujímal jazyk. Barokní vlastenci považovali slovanskou řeč za rovnocennou těm nejstarobylejším a nejkulturnějším, tedy řečtině a latině. V podobě staroslovanštiny byla dokonce řečí bohoslužebnou – tedy posvátnou. Balbín viděl hluboký rozpor mezi chováním předků a současníků. Ti druzí si málo vážili dědictví minulosti a na rozdíl od svých předků často opovrhovali vším domácím jako méněcenným. Z tohoto poznání vyplynul i jeho bolestný povzdech: „Nec umbra eius gloriae sumus!” (Nejsme ani stínem jejich slávy!”). Přesto se neutápěl v pesimismu, protože jeho vlastenectvím pronikal nadpřirozený svět. Kutnar si byl dobře vědom toho, že vřelé barokní vlastenectví nemohlo nikdy dospět na práh novodobého pohanského nacionalismu, neboť hodnota pozemské vlasti byla ve svém rozletu korigována vlastí nebeskou, v níž nakonec přebývají lidé všech národů. Starost o svou pozemskou vlast však měli národovci té doby za povinnost, neboť jinak bychom své křesťanské společenství (christianitas) neuhájili před rozpínavosti islám vyznávajících osmanských Turků.


Historismus byl silně přítomen i ve vlastenectví pobalbínovském. Podle jezuity Jana Kořínka není tradice a sláva otců zbytečnou a pomíjející věcí, ale podkladem slávy synů a bezpečnou oporou dnešních i budoucích úspěchů. Jedinec nežije sám a jen pro své potřeby, je zde přece vlast, představující souhrn povinností, jež máme k jiným. Vlastenecký cit přežíval i v těžkých letech válečného běsnění na počátku vlády Marie Terezie. Tehdy se zrodilo přesvědčení, nesoucí bolestně skutečnost, že se památka na minulost národa vytrácí a že je třeba protestovat proti mizení české řeči z úřadů a ze škol a trvat na svébytnosti našeho národa a jeho historických práv.

Kutnar odhaloval přívětivou tvář českého nacionalismu


Osvícenství jako nástroj germanizace


V polovině 18. století nastal hluboký myšlenkový zvrat, který připravil základy osvícenskému absolutistickému státu. Na scénu přichází nová podoba nacionalismu, tlumícího vliv starých stavovských elit a obracejícího se k lidu coby vlastnímu základu státu. Zdálo by se, že prostí Češi by mohli být s takovým vývojem spokojeni. Skutečnost však byla složitější: Tereziánské ústavní reformy likvidovaly poslední zbytky středověkého českého státu a svým germanizačním centralismem znamenaly pro český národ novou hrozbu. Z pocitu tohoto ohrožení pak vyrůstala specifika českého moderního vlastenectví, které nezpřetrhalo svá pouta k minulosti, ani k náboženským hodnotám, které osvícenství zpravidla opomíjelo.


České osvícenství nikdy zcela nepřijalo rozumářský kriticismus, který, jako v případě Gelasia Dobnera, odmítal psychologickou hodnotu starých bájí. Dobnerovo popírání praotce Čecha bylo hodnoceno jako národní zrada. Až do posledních let vlády Marie Terezie, kdy nastoupila nová generace obrozenců opojená racionalistickým kriticismem (reprezentovaná hlavně Josefem Dobrovským), převládal mezi českými učenci nacionální romantismus, představovaný například Mikulášem Adauktem Voigtem. Ten chápal národ nově jako osudové, dějinně založené souručenství lidí. Od sedmdesátých let 18. století se tak postupně vytvářel ideál pravého vlastence, milujícího svou vlast, mateřský jazyk, svůj národ a jeho minulost. Česká minulost tehdy bojovala za českou přítomnost, protože národ, který měl tak slavnou minulost, nemůže přece zahynout...


Také nastupující éra josefinismu byla mezi českými vzdělanci vnímaná rozporně. František

Martin Pelcl se vyjadřoval velmi nepříznivě o éře Marie Terezie, v Josefu II. ale viděl – alespoň zpočátku – takřka druhého Otce vlasti. Pochvaly se mu dostávalo především za povolení českého divadla, což umožnilo přímou propagaci obrozeneckých ideálů. V posledních letech císařovy vlády se Pelclův pohled na Josefa zásadně změnil. Reformy prý prováděl násilně a chvatně, nedbal starých výsad a zákonů. Zejména však Pelclovi vadilo Josefovo úsilí o jednotný říšský jazyk. Pochopil totiž, že pokud bude poněmčena mladá generace, čeká Čechy osud polabských Slovanů. Tehdejší vlastenectví proto začalo upínat pozornost především k záchraně české školy.

Kutnar sdílel názor, že katolické barokní duchovenstvo burcovalo k nápravě poměrů


Vavák kontra Jeník


Epochu obrozeneckého vlastenectví symbolicky uzavírají katolík, lidový písmák a milčický rychtář František Jan Vavák a jeho evangelický protipól a příslušník nižší šlechty Jan Jeník z Bratřic. Vavákovo dílo nejlépe vypovídalo o vlasteneckém uvědomění a upřímně žitém češství druhé poloviny 18. století. Jeho myšlenkový svět ovládaly tři základní ideové konstanty: selství, češství a katolictví. On sám se považoval jen za prostého venkovana, „co čárky na poli s pluhem dělá“ a zná jen „jediný ten náš milý mateřský český jazyk“. Po celý svůj život se však vzdělával a touha po poznání se mu stala základní životní potřebou. Protože si byl dobře vědom toho, že nafoukané elity – tehdy stejně jako dnes – prostým venkovanem opovrhují, chtěl dokázat, že sedláci nejsou jen „tažná hovada“. Vavákovu touhu po vzdělání vystihují jeho vlastní slova: „Nic neslyšeti, nečísti jest darmo boží chléb jísti. Nic o vlasti nevěděti jest vždy dítětem býti…“


Ve Vavákově vlastenectví se ozýval konzervatismus a silný tradicionalismus lidových vrstev. Pociťoval zásadní odpor k osvícenským novotám, které nahlížel v protikladu ke vždy lepší a krásnější minulosti. Jeho nezlomná a upřímně žitá katolická víra mu přesto dodávala jistotu, že „jazyk náš český nezahyne“, protože žádný hubitel českého národa a jeho jazyka nepřemůže „kopí svatého Václava, veslo svatého Vojtěcha, kříž svatého Prokopa, korunu Karla IV. a jazyk svatého Jana Nepomuckého“. Vavák považoval katolickou tradici za českou, nekatolickou pak za cizáckou a německou a byl přesvědčen, že čeští bludaři jsou „bláznů Němců následovníci“. Mariánská úcta, tak typická pro české baroko, se u něho projevila v úctě k Panně Marii staroboleslavské, která pro něho dokonce byla „paní naší českou“. Naopak hlubokou nedůvěru pociťoval k „osvícenému politickému rozumu“, protože opustil pravé náboženství. Vavákovy Paměti jsou patrně nejkrásnějším a nejušlechtilejším plodem českého selství 18. století.

František Vavák


Vavákovým opakem byl milovník Voltaira a francouzských encyklopedistů, Jan Jeník z Bratřic. Byl ostře protikatolický a protijezuitský, protože se domníval, že jejich působením byl zničen starý český stavovský stát. Jestliže Vavák obviňoval z útoku na českou státnost osvícenství, u Jeníka byla na vině protireformace. V jeho myšlení však panoval zjevný rozpor: oceňoval josefinismus, protože prý přivedl lid oslepený kněžstvem k rozumu, ale jako český vlastenec stavovského střihu nenáviděl germanizační a centralizační reformy tereziánské a josefínské éry. Vavákovi se podobal jen svým „staromilstvím“. Na rozdíl od něho se však vracel k reformační minulosti, která mu byla vším, především však starou českou slávou, které už dnes není, a proto také český jazyk hyne. Slavná minulost byla pro něho již jen bolestnou vzpomínkou a žádný optimistický výhled do budoucna neviděl. Ani praví Čechové nejsou, jen jejich „zněmčená“ obdoba.


Historik Kutnar poznamenal, že z jeho historismu vane truchlivá elegie nad minulostí. Otázka budoucnosti pak podle něho nezněla, zda katolík Vavák, nebo evangelík Jeník, ale zda sedlák Vavák nebo šlechtic Jeník. A doba rozhodla pro Vaváka, pro český lid, který si víru v budoucnost národa uchoval.


Ochot k oběti pro národní věc


Kutnar byl přesvědčen, že v devadesátých letech 18. století, tedy v době vlády Leopolda II., byla proměna české společnosti v obrozeneckém duchu dokončena. Tedy nikoli až v první polovině 19. století, v éře Dobrovského a Jungmanna, jak je dodnes tradováno. Historik Jiří Rak tvrdí, že Kutnar přesvědčivě dokázal, že národní myšlenka byla přítomna již na sklonku 18. století a že obsahovala témata, jež přičítáme až desetiletím pozdějším – důraz na státoprávní postavení českých zemí v rámci monarchie, pochopení úlohy jazyka jako národotvorného činitele a ostře pociťovaný protiklad vůči Němcům, zahraničním i domácím.

Zemští patroni s českým lvem


Česká společnost se k francouzské revoluci obrátila zády a svým konzervatismem podpořila v osudové chvíli napoleonského ohrožení habsburskou dynastii. Přesto však Dobrovský pod francouzským vlivem prohlásil, že národ, jazyk a kultura jsou prvky nerozlučitelné. V tomto duchu se neslo i Vítání české koruny od Václava Matěje Krameria z roku 1791. Vítání je předneseno od „veškerého národu českého“. Všichni Čechové vítali korunu bez rozdílu stavu a příslušnosti. Byli to lidé převážně středního stavu, česky hovořící, cítící a myslící. Už to nebyli jen jednotlivci, všechny navzájem spojovala společně deklarovaná vůle národa.


Jestliže – podle Rousseaua – vytvářela z jedinců národní společenství teprve společná vůle, pak tato vůle měla již také v české společnosti nakročeno od vlastenectví k nacionalismu. Zatímco v původním vlastenectví převládal cit rodové příslušnosti a krajové sounáležitosti s láskou k rodné půdě, v nacionalismu dominuje národní cit a vůle náležet plně v radostech i strastech celému národu. Podle Kutnara se však český nacionalismus, který si dokázal vážit i jiných národů, nikdy nestal protipólem vlastenectví. Tradice obranného nacionalismu, bojujícího za práva malého ohroženého národa, v českém prostředí zakořenila. Ani české protiněmectví nebylo k německému národu a kultuře nenávistné, pouze vystupovalo proti německému populačním a hospodářskému pronikání do země a proti duchovnímu a povahovému poněmčování.


Přeměnou obrozeneckého vlastenectví v obranný nacionalismus byly na konci 18. století položeny základy novodobého českého národa, a generace následující (Jungmann, Kollár, Šafařík, Palacký) pak mohly myšlenky zde naznačené optimálně rozvinout a obrozeneckou etapu úspěšně završit. Národní myšlenka se přimkla k patosu romantismu a odmítla osvícenskou racionalitu. Znakem nejvyšší jednoty národa se stala ochota obětovat ve prospěch národní věci nejen svůj majetek, ale v případě potřeby i život.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.