Přívětivá tvář českého nacionalismu

Národní obrození si spojujeme až s 19. stoletím. To je však omyl. Již na konci 18. století byly položeny základy novodobého českého národa a generace následující – Jungmann, Kollár, Šafařík, Palacký – tak dostaly základnu, z níž mohly obrozeneckou etapu rozvinout a úspěšně završit. Byl to především venkovský lid, ne jen několik významných městských intelektuálů, kdo vzkřísil poněmčovaný národ. Jak to tedy bylo doopravdy?

František Kutnar (1903–1983) patří ke generaci historiků, již v mládí nasávali atmosféru nově se rodící svobodné Československé republiky. Jeho klasické vzdělání si podávalo ruku s výjimečnou osobností Josefa Pekaře (MY, č.7/2018), který formoval Kutnarovu osobnost nejen po dobu jeho studií na Karlově univerzitě.


Byl to právě profesor Pekař, kdo vzbudil v mladém Kutnarovi zájem o historii českého venkovského lidu. Tato znalost se mu později hodila při rozsáhlém studiu národního obrození, opřeném o dosud nepřekonanou pramennou základnu. Rozlet mladého historika zbrzdila až nacistická okupace. Jeho objevná práce Obrozenské vlastenectví a nacionalismus byla v podstatě hotová již v roce 1939, vydána však byla však až dvacet let po autorově smrti v roce 2003. Vlastenecké dílo se silným náboženským akcentem nevyhovovalo ani nacistické novopohanské ideologii, ani poúnorovému režimu. Jeho část tak zůstala po dlouhá desetiletí roztroušena po odborných časopiseckých studiích.


Nejcennější na Kutnarově rozsáhlé studii byl závěr, že hnacím motorem národního obrození byla myšlenka trvale přítomného češství, jež nikdy nevymizelo z vědomí národa, i když se v čase a v jednotlivých národních vrstvách proměňovalo. Kutnar tak pohřbil dosud tradovaný literárně historický výklad obrození, který si pohrával se zázračným vzkříšením národa, vyvolaném několika silnými osobnostmi na prahu národní záhuby.

František Kutnar


Nejsme ani stínem slávy jejich


Kutnar připouštěl, že stavovské povstání proti habsburskému panovníkovi, nesené duchem německého protestantismu, spolu s následující třicetiletou válkou, významně srazilo české sebevědomí. Čechie se po válce považovala za zemi poraženou a vydanou napospas cizákům. S nostalgií se vzpomínalo na časy nedávno minulé a zejména na jazykový zákon z roku 1615, který stanovil, že „Čech věrný a syn vlasti pravý“ byl pokládán za jediného pána země. Tento zákon nastolil jasný požadavek asimilace spočívající v tom, že cizinec se musí „s národem českým netoliko kabelí a měšcem, ale také myslí a srdcem“ spojit.


Vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín popsal v druhé polovině 17. století totálně změněné poměry přirovnáním, že země byla rozdána cizincům jako „zvíře stvořené pro velké hostiny“ a jako „slabý zajíček uprostřed psů je roztrhána“. Češství bylo tedy najednou poníženo, ale jak zdůraznil Kutnar, nikdy nepřestalo existovat. Zatímco exilové protestantské češství se čím dál tím víc halilo do pouhé nostalgie, domácí katolické barokní češství burcovalo k nápravě poměrů. Kutnar tak podobně jako jeho velký učitel Pekař oponoval Masarykově tezi, podle které se národní obrození neinspirovalo barokem, ale reformační tradicí.

Velký vliv na Františka Kutnara měl historik Josef Pekař


Kutnar připomíná, že výsostné postavení v barokním vlastenectví zaujímal jazyk. Barokní vlastenci považovali slovanskou řeč za rovnocennou těm nejstarobylejším a nejkulturnějším, tedy řečtině a latině. V podobě staroslovanštiny byla dokonce řečí bohoslužebnou – tedy posvátnou. Balbín viděl hluboký rozpor mezi chováním předků a současníků. Ti druzí si málo vážili dědictví minulosti a na rozdíl od svých předků často opovrhovali vším domácím jako méněcenným. Z tohoto poznání vyplynul i jeho bolestný povzdech: „Nec umbra eius gloriae sumus!” (Nejsme ani stínem jejich slávy!”). Přesto se neutápěl v pesimismu, protože jeho vlastenectvím pronikal nadpřirozený svět. Kutnar si byl dobře vědom toho, že vřelé barokní vlastenectví nemohlo nikdy dospět na práh novodobého pohanského nacionalismu, neboť hodnota pozemské vlasti byla ve svém rozletu korigována vlastí nebeskou, v níž nakonec přebývají lidé všech národů. Starost o svou pozemskou vlast však měli národovci té doby za povinnost, neboť jinak bychom své křesťanské společenství (christianitas) neuhájili před rozpínavosti islám vyznávajících osmanských Turků.


Historismus byl silně přítomen i ve vlastenectví pobalbínovském. Podle jezuity Jana Kořínka není tradice a sláva otců zbytečnou a pomíjející věcí, ale podkladem slávy synů a bezpečnou oporou dnešních i budoucích úspěchů. Jedinec nežije sám a jen pro své potřeby, je zde přece vlast, představující souhrn povinností, jež máme k jiným. Vlastenecký cit přežíval i v těžkých letech válečného běsnění na počátku vlády Marie Terezie. Tehdy se zrodilo přesvědčení, nesoucí bolestně skutečnost, že se památka na minulost národa vytrácí a že je třeba protestovat proti mizení české řeči z úřadů a ze škol a trvat na svébytnosti našeho národa a jeho historických práv.

Kutnar odhaloval přívětivou tvář českého nacionalismu


Osvícenství jako nástroj germanizace


V polovině 18. století nastal hluboký myšlenkový zvrat, který připravil základy osvícenskému absolutistickému státu. Na scénu přichází nová podoba nacionalismu, tlumícího vliv starých stavovských elit a obracejícího se k lidu coby vlastnímu základu státu. Zdálo by se, že prostí Češi by mohli být s takovým vývojem spokojeni. Skutečnost však byla složitější: Tereziánské ústavní reformy likvidovaly poslední zbytky středověkého českého státu a svým germanizačním centralismem znamenaly pro český národ novou hrozbu. Z pocitu tohoto ohrožení pak vyrůstala specifika českého moderního vlastenectví, které nezpřetrhalo svá pouta k minulosti, ani k náboženským hodnotám, které osvícenství zpravidla opomíjelo.