Převlékač kabátů apoštolem nové Evropy

Emanuel Vajtauer patřil v období nacistické okupace k nejvýraznějším intelektuálním tvářím skupiny tzv. aktivistických novinářů, kteří se dali bezvýhradně do služeb novým německým mocipánům. Šéfredaktor Večerního Českého slova a později Přítomnosti tak patřil vedle Vladimíra Krychtálka (předsedy Národního svazu novinářů a redaktora Venkova), Karla Lažnovského (šéfredaktora Českého slova), Jaroslava Křemena (šéfredaktora A - Zetu), Václava Crhy (šéfredaktora Národní politiky), Vladimíra Ryby (šéfredaktora Národní práce) a Antonína Kožíška (šéfredaktora Moravských novin) k elitě tehdejšího protektorátního mediálního mainstreamu. Zatímco ostatní jmenovaní se dočkali spravedlivé odplaty (Lažnovský dokonce už za války), Vajtauer tomuto osudu unikl. Na konci války zmizel, jako by se pod ním slehla zem.

Emanuel Vajtauer


Anarchokomunista s intelektuální výzbrojí


Táborský rodák a později absolvent jindřichohradeckého gymnázia Emanuel Vajtauer zahájil ještě před vypuknutím první světové války studium na filozofické fakultě Karlo – Ferdinandovy univerzity v Praze. Kvůli zdravotním obtížím (epileptické záchvaty, silně napadal na levou nohu) nebyl odveden do armády, takže mohl pokračovat ve studiu i za války. V roce 1917 se stal doktorem filozofie, o rok později se nechal zapsat na lékařskou fakultu, kde se chtěl věnovat psychiatrii. Navenek se projevoval jako málomluvný a uzavřený mladík, občas však své okolí překvapoval neobyčejným sebevědomím hraničícím s arogancí. Po válce začal koketovat se socialismem, k němuž se však nepropracoval třídním uvědoměním, ale prostřednictvím experimentální psychologie. Vydal se do Moskvy, z níž byl nadšen. Zatímco Západ se podle něho hroutil, položilo Rusko pevné základy nového, spravedlivějšího řádu. Československé úřady se brzy začaly o bolševického agitátora zajímat, a tak raději odešel na zkušenou do USA. Po svém návratu byl dokonce doprovázen vojenskou eskortou, aby nikoho „nenakazil bolševickým jedem“. Gottwaldovo vítězné bolševické křídlo se však v roce 1929 rozešlo nejen s reformisty Jílkem a Bolenem, s odpadlíky mezi spisovateli jako byl například Seifert, ale i s příliš ambiciózním Vajtauerem. Když byl vyhozen z Rudého práva, začal si opatrně budovat kariéru v Melantrichu jako redaktor národněsocialistického Českého slova. K jeho velkým přednostem patřilo, že dokonale ovládal pět světových jazyků.


Kam vítr, tam plášť


V Melantrichu se Vajtauer nejprve prosadil jako nepostradatelný odborník na Mussoliniho fašistickou Itálii a frankistické Španělsko. Byl si však dobře vědom, že to byla strana demokratické vládní koalice, která mu dala novou šanci, a tak se zabydlel na demokratickém pískovišti. V předmnichovském období varoval podobně jako ostatní žurnalisté především před pangermánským nebezpečím. Již v lednu 1939 však udělal další politický přemet, který po okupaci ocenila nová vrchnost. Kličkující žurnalista tehdy vyslal varování: „Nezapomínejme nikdy ani na okamžik, že události před Mnichovem jsou určeny jedním základním faktem: umožnit Německu cestu proti Rusku ovládanému Komunistickou internacionálou. Kdo by chtěl tuto cestu blokovat, musí být přiveden k rozumu.“ Taková slova uznale kvitoval i přednosta tiskového odboru německého vyslanectví Karl von Gregory, který se po příjezdu okupačních tanků stal vedoucím kulturně politického odboru Úřadu říšského protektora. Vajtauer měl zase o budoucnost postaráno.

Otrávený vlajkonoš nové Evropy


V roce 1940 se Vajtauer zamiloval do nacistického projektu Nové Evropy. V knize Vzpoura Evropy napsal: „Jsme spoluúčastni na velikém procesu, ze kterého vyjde konečně – poprvé v dějinách vůbec – jednotná Evropa.“ Malým národům tak podle něho zbývá jediné: buď se postavit proti řítícímu se rychlíku, nebo se přizpůsobit a připravit se na nezbytné oběti na národním poli. Podobně nadšeně se k tomuto projektu stavěli i ostatní aktivističtí novináři, zejména Vajtauerův přítel Karel Lažnovský. 18. září 1941 se rozhodli svým optimismem nakazit i podle nich dosud nepříliš přesvědčivou a lavírující protektorátní vládu v čele s generálem Eliášem. Ten budovatele Nové Evropy dokonce pohostil chlebíčky. Ale už za šest dní vyděšený Vajtauer volal do ministerské rady, že někteří novináři onemocněli. Pak dostaly události rychlý spád. 27. září byl zatčen předseda protektorátní vlády Alois Eliáš a 10. října zemřel v podolském sanatoriu Lažnovský. Všemocný K. H. Frank se vzápětí rozlítil před místopředsedou vlády Krejčím, že šlo o sprostou vraždu, a nařídil mu vystrojit státní pohřeb. List Český dělník shrnul oficiální verzi takto: „Za to, že poctivě připravoval českému národu cestu do šťastné budoucnosti… v Nové Evropě…byl zákeřně sklán zločincem z vlastního národa.“ Vajtauer přispěl k uctění památky přítele Lažnovského vydáním jeho myšlenek v knize Od horníka k novináři.


Nervozita na konci války


Po nacistickém debaklu u Stalingradu a po dalších pohromách zejména na východní frontě začalo být zřejmé, že projekt sjednocené nacistické Evropy bude nutné protentokrát uložit k ledu, takže Vajtauerova kniha Češi v nové Evropě byla vlastně jeho labutí písní. Nepostradatelný novinář opustil Melantrich a stal se na přání Emanuela Moravce hybnou silou jeho nového měsíčníku pro české intelektuály. Časopis okopíroval název a tiráž někdejší proslulé prvorepublikové Peroutkovy Přítomnosti, ale o otce zakladatele Moravec nestál. Vybral si Vajtauera, který v čele Přítomnosti vytrval až do hořkého konce. Blížící se konec války však prominentního žurnalistu znervózňoval. Například v článku Osvoboditelé se v myšlenkách vrátil do doby, kdy působil v USA. Odmítl v něm americký způsob života, který znamená jen „bezmyšlenkovitou přítomnost“. Evropa byla podle Vajtauera v dvojím ohrožení. Jedno nebezpečí představoval „kolonizátorský Západ“, který by nejraději nadělal z Evropanů „bílé černochy“, druhé pak „bolševický Východ“. Podle řady svědectví však ještě na podzim 1944 Vajtauer věřil, že se protihitlerovská koalice rozpadne a Západ použije Německo proti Sovětskému svazu. Odtajněné dokumenty operace „Nemyslitelné“ prozrazují, že si s touto myšlenkou na konci války pohrával dokonce i Stalinův velký odpůrce Winston Churchill. Aktivistický novinář Vajtauer, jak se mělo brzy ukázat, byl natolik předvídavý, že pracoval nejen pro Němce, ale současně i pro Brity. Věděl tedy víc než ostatní?

Na druhé straně je pravda, že chaos provázející konec války jitřil nejednu mysl. Například H. B. Gisevius, jediný muž, který přežil v táboře spiklenců atentát na Hitlera z 20. července 1944, napsal, jak dalekosáhle hlavní strůjce atentátu plukovník von Stauffenberg spekuloval o blízké budoucnosti Německa po smrti vůdce. Podle Gisevia chtěl Stauffenberg proti sobě nejprve stavět Západ a Východ, ale těsně před atentátem změnil názor a pomýšlel na tažení šedo-rudých armád proti západním plutokraciím. Závěr války zkrátka mnohé lidi znervózňoval. Nejvíce pak ty, kteří se obávali spravedlivé odplaty. Jisté je jen to, že Vajtauer v sobě neměl vojenského ducha jako hlavní pronacistický kolaborant Emanuel Moravec. Protektorátní ministr kultury a lidové osvěty se raději v bezvýchodné situaci zastřelil, protože si o své budoucnosti nedělal žádné iluze. Vajtauer měl na rozdíl od něho život příliš rád na to, aby sám sebe takto jednoduše sprovodil ze světa.


Zmizel po anglicku


V pondělí 30. dubna 1945 odjel Emanuel Vajtauer ranním vlakem do Jindřichova Hradce, kde chtěl údajně navštívit vážně nemocného otce. Od té doby veškeré jeho stopy mizí a zůstávají jen dohady nebo těžko ověřitelná svědectví. Podle jednoho z nich skutečně vyšel před 5. květnem z domu svého otce. Starý pán to však po válce popřel a tvrdil policii, že se s ním viděl naposledy na podzim 1944. Vajtauerovo tělo se nikdy nenašlo, takže spekulovat o sebevraždě skutečně nedává smysl. Zajímavé je, že jeho žena žila po druhé světové válce v Austrálii, takže lze spíš uvěřit tomu, že se tam mohl skrývat i on. Už jsme naznačili, že po válce se o Vajtauerovi hovořilo jako o dvojím agentovi. Pracovat měl totiž nejen pro nacistickou zpravodajskou službu SD (Sicherheitsdienst), ale také pro Brity. A nebyl sám. Podobně angažovaný byl i válečný ředitel vydavatelství Orbis (vycházely v něm například sebrané projevy Emanuela Moravce s názvem O český zítřek) Franz Rudl. Tento muž také nejspíš Vajtauera zachránil, když pro něho poslal služební auto, které ho včas zavezlo do bezpečí.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).