Převrat II

Události 17. listopadu dnešníma očima


K 30. výročí sametové revoluce vyšla v roce 2019 kniha Převrat: pravdivý, nezkreslený pohled na události 17. listopadu 1989 od několika pamětníků. Během jednoho roku byl její náklad třikrát vyprodán a čtenáři si žádají pokračování. Oslovili jsme proto další přímé účastníky a v této naléhavé době, kdy se určitá malá část naší společnosti snaží přepsat dějiny svým směrem, doplnili vějíř pamětníků o další část společenského spektra. Čtenář v ní najde názory a vzpomínky protagonistky Charty 77 i tehdejších studentů – nyní sociologů, spisovatelů a hybatelů vysokých postů našeho státu.

Olin Jurman


Dozví se, jak se rozložilo a „rozebralo“ ROH, co se dělo na Hradě v ochrance nového prezidenta a v generálním štábu armády. Nalezne pohled velvyslance v OSN a USA a odkryje utajované hledí našeho posledního zpravodajského důstojníka v Americe. Pozná boj a stanoviska vedení mezinárodního svazu studentstva. Přečte si obsáhlý výslech „mrtvého studenta Šmída“ a objeví vzpomínky důstojníka Pohraniční stráže, posledního nejvyššího představitele ÚV KSČ i několik úhlů pohledu na zradu posledního sovětského představitele Gorbačova, jenž prodal své satelity jako nepohodlné společníky i se svými zásadami. Protagonisté však zároveň vidí tehdejší události i dnešníma očima, a tato podívaná často není příliš příjemná. Čtenář v knize nalezne pohled na tehdejší události a další vývoj z mnoha úhlů, různých východisek, otrlých vyprávění a nebojácných stanovisek.

Nebyl jsem ani náhodou zakuklený přítel starých pořádků, nechtěl jsem staré pořádky ani náhodou přivolávat zpět, ale nemohl jsem souhlasit s tím, že se vynoří tolik superrevolucionářů, kteří to všecko před třiceti lety cíleně připravovali, vedli 17. listopadu studenty do krvavé řeže, udělali národu mimo úzkého kruhu disidentů neznámého Václava Havla prezidentem, vyhnali Rusy a komunisty, a tedy mají zásluhy na tom, kam jsme se dnes dostali (pouze v tom s nimi – ironicky – souhlasím).


Oslovil jsem proto patnáctku dalších, kteří byli tenkrát skutečně u toho – na obou stranách pomyslné barikády – anebo ty studenty kolem 17. listopadu skutečně vedli, aby vhodili do ringu (buď přímo, nebo mým prostřednictvím) své vzpomínky, aby čtenář mohl sám posoudit, jaké to tenkrát doopravdy bylo. Přidal jsem také vlastní koření, a tak vznikla knížka PŘEVRAT. V nakladatelství jsme ani nečekali, že na křest bude chtít přijít na 400 zájemců a že celý náklad zmizí z pultů prodejen knih během jednoho týdne, dotisk za měsíc a druhý dotisk za půl roku.

Olin Jurman s vydavatelem Knihy Zdeňkem Doležalem


Nyní jsme od 17. listopadu 1989 pokročili zase o pár roků dál. Vykrystalizovalo zcela jasně, co skuteční loutkáři tehdejšího představení mimo českou kotlinu a údolí Váhu s našimi národy zahráli. Je čas, abychom dali slovo i dalším skutečným tehdejším hybatelům, aby mohli přinést svá zrníčka vzpomínek do mlýna času a mouku, která má hodně daleko do bělosti původních plánů, vyčistit.


Požádal jsem proto další desítku spoluautorů a svázal je s hodnocením několika autorů z publikace PŘEVRAT z roku 2019. S odstupem delšího času jsme se mohli přesvědčit, že tenkrát opravdu žádný samet nebyl, vše bylo dopředu připraveno v mnohem větší kuchyni na druhé straně oceánu a za překvapivé pomoci našeho tehdejšího Velkého bratra, jehož činnost byla nejen v našem případě pustou a hanebnou zradou. Nadšení zvoníci s klíči na Václavském náměstí byli jen pouhými statisty a folklorem. Je příznačnou ironií, že sovětské jednotky v našich lesích, které byly v takové nelásce u celého národa, byly v listopadu 1989 silovým garantem, že se PŘEVRAT podle jejich taktovky podaří a že tehdejší vedení státu i mocné státostrany si jej nedovolí potlačit. Měly totiž výslovný rozkaz, aby jakýkoliv pokus o jeho potlačení silou zastavily. Stačila jen hrozba. Dnes je již dostatečně známo, že i role nenáviděné Státní bezpečnosti právě 17. listopadu byla tou rozbuškou, která převrat spustila.


Předkládám proto čtenáři další vzpomínkovou knihu. Není to jen PŘEVRAT, ale i široké otevření opony a zamyšlení, co jsme téměř všichni tenkrát chtěli a kam nás naše demokratické vedení po třiceti letech dovedlo. Opět vzpomínají aktéři obou stran tehdejšího politického spektra. Hrdinové i poražení. I když i ti hrdinové dnes většinou spadli do té druhé skupiny. Napadá mne jen jedno heslovité přirovnání názvem staré knihy: U snědeného krámu. Měli bychom se zamyslet, jestli jsme udělali dost, aby to nespadlo do takové žumpy. Jestli máme vůbec ještě možnost, abychom se dostali na úroveň nejvyspělejších států, kde jsme dříve byli. Současné srovnání vývoje s dynamikou asijských tygrů, ale i bývalých státečků a kolonií je pro nás žalostné, chvost za výdobytky obyčejných občanů v úrovni života a k počtu bankovek ve výplatách a lepší životní úrovni se naopak stále prodlužuje.

V poslední době se stalo módou použití oprášeného klišé, že národ, který zapomíná na chyby a průšvihy své minulosti, je odsouzen k tomu, že všechny své strasti musí prožít nanovo. Jen ten vnitřní obsah se nějak divně změnil a hodnocení hrdinů a zrádců prochází snahou občas je postavit vzhůru nohama. Někdo nám kope nový protitankový příkop napříč Evropou a staví ideologickou oponu, která je mnohem horší než bývalé dráty Šumavou. Nejhorší snad ale je, že státy okolo nás lokajství pro zámořského krále moc nemusejí a potřeby vlastní země jsou pro ně vždy až na prvním místě. Stačí sledovat některé revolverové pořady české televize a skřípat zuby, že za jejich výrobu a vysílání podle zákona musíme platit poplatky všichni. Stačí se zamyslet, proč hlavní večerní zpravodajský program nesleduje ani jeden z patnácti občanů státu, proč je tolik stížností jen na čtyři neprůstřelné moderátory, koho si zvou do pořadů jako svědomí národa, jak neakční a trvale rozhádaná je její Rada a kolik prostoru hluchého ticha dostávají čtyři z každých deseti obyvatel naší republiky, o kterých sama ČT vyhlašuje, že s obsahem vysílání nesouhlasí (a poplatky této ČT stejně platit musí).


Dříve v dobách takzvaně temných se doporučovalo myslet více hlavou. Platí to znovu, a o tom našem novém smrtelném nepříteli, kterého nám vyrobila naše elita, vím, že má přísloví „Orel mouchu nelapá“. No a abych nezapomněl, že v této publikaci budeme hlavně vzpomínat na nedávnou historii v české kotlině, chtěl bych nahradit ono zapomínání na chyby moudrem Archibalda Mac Leishe: „Historie je jako špatně postavená koncertní síň. Má občas hluchá místa, kde hudba není slyšet.“


Rád bych se ještě dožil doby, kdy se ta hluchá místa opraví.


Pohled na Chartu 77 a popřevratové býlí


Lenka Procházková o převratu v Chartě 77


Pro zabezpečení co nejširšího zaměření a názorového spektra sborníku Převrat 2 bylo třeba zajistit vzpomínky přímých účastníků listopadových událostí z obou stran barikády. Proto jsem jako hlavní autor a pořadatel velmi přivítal slíbený příspěvek ikony tehdejší mladé vlny v Chartě 77, paní Lenky Procházkové. O to větší zklamání přišlo s jejím vyjádřením, že i ji přepadl koronavirus, a nemůže svůj příspěvek pohledem dnešních očí na tehdejší revoluční dobu v termínu doručit. Dodala však do autorské kuchyně několik svých vyjádření z posledních let a svěřila mi nelehký úkol vlastního výběru do učesaných téměř dvou desítek stránek. Doufám, že jsem vystihl červenou nit posunu mladé nesmlouvavé chartistky od vítězných dnů zlomení bezčasí jízdou očekávání spravedlivější budoucnosti přes změnu výhybky do současného společenského marasmu. Ostatně jsem si tuto sestavu i s několika vlastními poznámkami nechal paní Procházkovou také schválit. Její chvály si vážím. Takže otvírákem nemůže být nic jiného, než vzpomínky na Chartu 77. K tomu použijeme jeden z jejích rozhovorů v Parlamentních listech.

Disidenti v bytě Lenky Procházkové před listopadem 1989


Začněme otázkou, kterou vám jistě pokládali u výslechu: proč jste podepsala Chartu 77?


Vyšetřovatelům jsem odpovídala stručně: protože souhlasím s obsahem tohoto prohlášení. Ve skutečnosti to bylo složitější. Mně v roce 1977 text Charty připadal trochu „při zdi“, byla jsem v praktickém politickém uvažování nezkušená a nerozuměla jsem té, podle mě příliš opatrné strategii. Ale nic jiného nebylo, a když jsem viděla, jakou neadekvátní reakci Charta vyvolala, jak se režim snažil signatáře dehonestovat a ničit, Jan Patočka dokonce na důsledky výslechu zemřel, a když značná část umělců podepsala Antichartu, pochopila jsem, že už není o čem uvažovat.


Jak vnímáte smysl spolupráce disentu se Svobodnou Evropou a s Hlasem Ameriky?


Když žijete v kleci a dokonce v kleci přikryté hadrem, tak samozřejmě hledáte škvíry, abyste viděli, jak vypadá svět venku. Těmi škvírami byly v době normalizace nejen samizdatové a zahraniční časopisy a knihy, ale i tzv. štvavé vysílačky. Díky nim lidé získávali i necenzurované zprávy o tom, co se děje uvnitř té klece. Takže když například 21. srpna 1988 odjeli na chalupu, kam nedosahovala rušička, mohli se ze Svobodky dovědět o demonstraci, která proběhla v Praze. Na té demonstraci při dvacetiletém výročí invaze jsem byla, ale fejeton, který jsem nad ránem sepsala pro samizdatové Lidovky, se ke čtenářům dostal až za pár dní. Ovšem jiní účastníci telefonovali své aktuální zážitky do Mnichova hned ten večer. Tehdy to ještě byla dost malá a nesourodá demonstrace, ale díky informacím o ní se pak při výročí 28. října už na Václaváku shromáždil početnější dav, takže nás museli rozhánět proudy ledové vody. A v lednu 89 následoval Palachův týden. Nejbrutálnější zásah byl ve čtvrtek. Je zajímavé, že běžní policisté, kteří nepatřili k té zásahové tlupě, byli sami otřeseni surovostí svých „kolegů“. Když jsme utíkali v hustém davu k Hlavní poště v Jindřišské, abychom našli azyl a marně lomcovali zamčenými vraty, dva policisté nám z té pasti pomohli uniknout. Zastavili projíždějící tramvaj, řidič otevřel všechny dveře a my naskákali. Tak začínal rok, na jehož konci to režim vzdal. Role „štvavých vysílaček“ na povzbuzení společnosti k odporu je tedy nepopiratelná.

Ples na Žofíně 1985: Zleva Lenka Procházková, Ludvík Vaculík a uprostřed Václav Havel



Vracíte se jako v kruhové reportáži ke svému snu o víkendové schůzce někdejších disidentů. Jak si dnes vysvětlujete trend, že pohled na ně začíná být negativní, což je patrné hlavně z diskuzí na internetu? A mrzí vás tato změna přístupu k lidem, které jste dobře znala a kterých jste si v té době vážila?


Ten trend souvisí se zklamáním. Většina lidí si v roce 1989 nepředstavovala, že změna režimu se zvrhne do kapitalismu, který nota bene nedodržuje ani vlastní pravidla. Mnozí doufali, že navážeme na ideály obrodného procesu. Že bude svoboda tisku, že se otevřou možnosti drobného podnikání a soukromého zemědělství, ale že velké podniky zůstanou státu. Jistě si nepředstavovali, že prodáme i vodu zahraničním firmám a že část polí a lesů věnujeme církvi. Možná, kdyby se v prosinci 1989 stal prezidentem Dubček, mohla ta naděje a semknutí mít delší trvání. Tím by se zpomalil a snad ani neprosadil ahistorický návrat ke kapitalismu. Republika by se asi nerozpadla. Jenže Dubček se kandidatury vzdal na Havlovo naléhání. Bylo mu totiž vysvětleno, že pouze osobnost Václava Havla může být zárukou, že se stát udrží celistvý. Ta schůzka se konala ve třech lidech. Moje informace je od toho třetího muže, který tehdy setkání technicky zorganizoval, aniž tušil jeho výsledek. Dnes už jsou všichni tři mrtví. Dubček se nesměl stát ani prezidentem Slovenska. Byl symbolem něčeho, co mělo být pohřbeno, protože mocní tohoto světa už měli jiné plány.