Perla Slezska

Chrám Povýšení svatého Kříže a Bolestné Panny Marie získal spolu s nedalekou rozhlednou a lemující křížovou cestou Cenu pro Nejromantičtější místo Moravskoslezského kraje. Kdo se sem vydá, pochopí.

Kostel Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže na Cvilíně


Nad Krnovem se na kopci Cvilín majestátně tyčí nádherný mariánský kostel. Je viditelný již z dálky, ať přijíždíte od Bruntálu, Opavy nebo od polských Hlubčic. Nejen pohled z dálky, ale i výšlap po 220 schodech, jimž předchází slušné, cca 200 metrů dlouhé stoupání, dodává návštěvě tohoto místa svou nezaměnitelnou atmosféru…


Mariánská úcta na jednom ze dvou cvilínských vrchů se datuje hluboko do 13. století. Na tzv. Zadním cvilínském kopci stával hrad Lobenštejn (též Cvilín nebo ještě častěji Šelenburk), pozdější sídlo Mikuláše I. Opavského, levobočka Přemysla Otakara II. Na Předním strměl sloup s obrázkem Panny Marie, k němuž mířily kroky stovek poutníků. A zatímco z hradu zbyla zřícenina, byť působivá, namísto sloupu dnes stojí barokní svatyně, přezdívaná Slezský Svatý Kopeček či Perla Slezska.


Ale pěkně popořádku. Vraťme se do roku 1273, kdy do města na soutoku Opavy a Opavice přišli členové řádu menších bratří sv. Františka, takzvaní minorité. Pro historii budoucího poutního místa mají zásadní význam. Jejich zásluhou došlo k duchovnímu povznesení Krnova, k čemuž se druží i podpora poutí k mariánskému obrazu na cvilínském vršku. Roku 1386 jej nechal tehdejší minoritský kvardián P. Velik vyspravit a pozlatit. Krnovský klášter minoritů přitom nebyl jen tak ledajaký, po jistý čas v něm sídlili představení celé tehdejší provincie, zahrnující i kláštery v Praze, Krakově či ve Lvově.

Stará pohlednice zachycuje jednu z cest na Cvilín


Když se roku 1523 stali pány Krnovského knížectví protestanští Hohenzollernové, zahájili boj proti všemu katolickému. Vypudili minority z města a na náměstí spálili mariánský obraz ze Cvilína. Jejich panování v Krnově trvalo 99 let, než roku 1622 obdrželi od císaře Ferdinanda II. knížectví katoličtí Lichtenštejnové. Ti povolali nazpět minority a na místě, kde stával sloup s mariánským obrazem, vztyčili velký kříž.


V roce 1684 zde započala výstavba dřevěného kostelíka zasvěceného Panně Marii. Stalo se tak na popud tehdejšího představeného minoritů P. Kornelia Ottweilera. Uvědomoval si, že konverze většiny obyvatel byla čistě formálního rázu, a když se dozvěděl o demonstrativním spálení původního obrazu, byl přesvědčen, že jen s obnovenou mariánskou úctou zasáhne srdce nepřesvědčených. Dostavby kostela s patrociniem Povýšení svatého Kříže a Sedmibolestné Panny Marie se sice nedožil, jeho předpoklady se však potvrdily – katolictví opět proniklo do srdcí zdejších lidí.


Dvě Cvilínské madony


Namalováním oltářního obrazu pro novou svatyni byl pověřen krnovský malíř a později i purkmistr Heinrich Teuber. Stalo se tak v době, kdy těžce ochořela jeho jediná dcera Barbora. Svou bolest vtiskl i do Mariiny postavy, podobně jako Antonín Dvořák vložil bolest nad ztrátou dvou dětí do přenádherného oratoria Stabat Mater.

Cvilínská sedmibolestná Madona v úpěnlivé modlitbě


Teuberova Maria stojí se sepjatýma rukama v úpěnlivé modlitbě a uslzenýma očima vzhlíží prosebně k nebi, majíc v srdci zabodnuto sedmero mečů, symbolizujících sedmero jejích bolestí. Barbora se časem uzdravila a Teuber splnil svůj někdejší slib daný Panně Marii při malování obrazu, že když jeho dceru uzdraví, namaluje ještě jeden. Tentokrát však Sedmibolestnou ztvárnil v odlišné póze – Matka shlíží na své děti a její ruce jsou sice taky sepjaté, ovšem v jímavém gestu smíření a navíc připraveny k objetí.


Rázem se z tohoto dřevěného kostelíka stalo hojně vyhledávané poutní místo, takže časem přestal dostačovat návalům věřících. Proto byla roku 1722 zahájena stavba kostela kamenného a hlavně většího. O freskovou výzdobu chrámu se postaral brněnský malíř F. Ř. I. Eckstein, jenž má mimochodem „na svědomí“ i výzdobu Velehradské baziliky. A opět praskal kostel ve švech, jak se sem hrnuly celé zástupy poutníků.


Jenže přišel rok 1786 a s ním i rozhodnutí císaře Josefa II. zrušit poutní místa. Pozdně barokní svatyni zachránili před zničením čtyři krnovští měšťané, kteří ji za sumu 406 zlatých odkoupili. K tomu přikoupili okolní pozemky a vystavěli na nich kolonii domů, aby se tak chrám přestal počítat mezi poutní kostely, a stal se kostelem farním pro obyvatele nově vzniklé osady Mariánské pole.

Jiná verze Panny Marie na hlavním oltáři cvilínského kostela


Doba zvratů


Ve 20. až 30. letech 19. století obkroužily kostel empírové kapličky s křížovou cestou, dodávající celému areálu osobité kouzlo. A přitom všechno mohlo být jinak. Roku 1865 lehla popelem šindelová střecha i obě věže kostela, v nichž se roztavily zvony. Nicméně dva roky nato nabyla Perla Slezska původního lesku, a to díky peněžním darům věřících a nezměrnému úsilí krnovského faráře Heinricha, jenž zde tak zase mohl vítat četná procesí. Za další dva roky začaly být do tehdy ještě nezalesněného svahu přičiněním Heinrichova kaplana P. Edmunda Friedla zasazovány první schody.


Odstraněním škod po obřím požáru nezískal chrám Povýšení svatého Kříže a Bolestné Panny Marie klid nadlouho. Konec druhé světové války málem nepřečkal. Zásahla jej letecká puma, která pronikla stropem do hlavní lodi. Nenávratně zničila vzácné barokní fresky, prorazila dlažbu a dopadla až na dno krypty, kde jen zázrakem nevybuchla. Zdemolována byla i levá věž. Ještě dnes lze před touto sakrální památkou najít střepiny tříštivých pum…

Kostel po zásahu letecké pumy na jaře roku 1945


To už byl ale kostel opět v držení minoritského řádu. V roce 1940 rozšiřující se město potřebovalo pozemky, jež vlastnili právě minorité, kteří se nikdy nevzdali naděje na navrácení jimi zbudovaného mariánského poutního místa. A tak se uzavřel obchod výhodný pro obě strany. Díky tomu se podařilo zachránit oba mariánské obrazy – den před bombardováním je totiž snesli do klášterního kostela dva minoritští kněží se dvěma ministranty, z nichž jeden, Heinrich Ponta, byl v roce 1960 ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen a posléze dožil svůj život v Rakousku coby rakouský státní občan.


Do roku 1947 byl kostel zásluhou krnovského kvardiána P. Šebestiána Vavrečky, vyjma oněch zničených stropních fresek, opraven, a tak mohly být bohoslužby na tomto poutním místě obnoveny. Znovuvysvěcení se tehdy ujal olomoucký světící biskup Stanislav Zela. Chrám byl po celou éru socialismu užíván, i když jen diecézními kněžími, neboť tehdejší režim řeholní řády zakázal. Tomu minoritskému byl chrám navrácen v roce 1994. Dnes se v něm konají pravidelné nedělní bohoslužby a opět do něj nacházejí cestu poutníci ze všech koutů naší vlasti.


Článek vyšel v měsíčníku MY 8/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.