Pivní sen svatováclavský

Co všechno se pod košatou českou lípou může stát, když pětice mudrlantů vede zasvěcený dialog o smyslu našich národních dějin.


Stará báje praví, že svatý Václav, dobrý vojvoda Čechů, jedenkrát za sto let obhlíží vojsko blanických rytířů, zda je připraveno k boji, a českou zemi, není-li v ní už konečně nejhůře.

Když jedenkráte za uvedeným účelem shlédl z nebeských výšin na požehnanou krajinu svého dědictví, padla mu do oka pětice mužů mířící do zahradní restaurace Pod lipou. Dojat zjevem tak tradičním zaostřil Přemyslovec zrak i sluch, zvědav, co budou pravnukové nad chladivým mokem probírat. Zvídavost světcova byla o to větší, že, slyšel-li dobře, padlo v řeči oněch mužů jeho jméno. I věnoval jim svou pozornost. Ostatně, byl sváteční Den české státnosti a vojvoda už měl blanickou přehlídku za sebou…


Dole pod oblaky zacinkaly půllitry a rozproudila se debata, již by v učených kruzích nazvali sporem o smysl dějin. Hlasem mohutným, až se nebesa otřásla všem svatým pod nohama, oslovil spolustolovníky bodrý muž v oranžové košili, která po padesáti letech zase přišla do módy:


„A já vám říkám, že žádný svatý Václav vůbec nikdy neexistoval!“


Hovor na zlomek vteřiny ztichl.


Vyzáblý mladík po mužově pravé ruce, který neustále hleděl do chytrého mobilu, polohlasně řekl: „To je super!“


Muž v košili to vnímal jako projev obdivu a mrkal po ostatních, co oni na to. Jeho triumf však trval právě jen ten jediný oka mrk.


Suchý pán v bavorské kamizole totiž opovržlivě mávl rukou: „Pche! Wenzel samosebou existoval, byl to naturalizovaný Viking a přived nás do Evropy.“


„Nesmysl,“ pravil s akademickou jistotou další z mužů u stolu. „Svatý Václav, věnce – slav, byl ve skutečnosti staroslovanské sluneční božstvo a k jeho poctě se konaly krvavé oběti.“


„Václav je super,“ podotkl opět mladík s mobilem, aniž zvedl oči od displeje.

„Jaká krev?!“ vyjekl pátý muž, který se už notnou chvíli ošíval a nervózně hryzal konec kožené šňůrky, jež mu visela kolem krku a na jejímž druhém konci schlíple plandal korektní dřevěný rádoby kříž. „Václav byl přece zvěstovatelem nenásilí. Jako Gándhí. Proč jste všichni tak urputní?“


Jeho nepříjemná fistule ale zanikla v novém výpadu nevěřícího Tomáše v nepadnoucí košili, který zjevně považoval cynismus za vrchol moudrosti: „Boleslav, ten to uměl vzít do ruky. Jó, když má někdo moc, jako měli ti ve středověku, tak se s ničím nemaže!“ A muž se zasnil v představě, co všechno by mohl, kdyby mohl.


„No jo,“ pokýval hlavou pán v kamizole, „jenže my Češi si neumíme vládnout!“


„A jsme nevzdělaní,“ přidal se akademik.


„A xenofobní“, hlesl Gándhí.


„A kradem!“ dodal košiláč.


„Do háje, tady padá wifina nebo co?“ uzavřel debatu mladík.

Svatý dědic smutně hleděl z oblaků. Tu zahřměl k jeho sluchu hlas Nejvyššího: „A bude hůř!“


A bylo. V zahradní restauraci vypukl rozruch. Ke stolu pětice mužů přistoupil se sklíčeným výrazem hospodský: „Je mi líto pánové, ale právě jsme dostali nové nařízení. Podle zákona o No Beer zónách máme s okamžitou platností zakázáno čepovat pivo…“


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.