Poštmistrovic kluk

„Velký Manitou“ si ho k sobě vzal minulý rok 1. března, týden před tím, než by dovršil 78 let. Jan Vyčítal je znám nejen mezi příznivci country písní jako textař a interpret mnoha z nich. Některé se prostě zpívají všude. Byl také výtvarníkem a kreslířem. Známým humoristou a autorem kreslených vtipů. Kdo by neznal jeho kreslenou postavu „Pytláka Říhy.“

Jan Vyčítal


Narodil se 8. března 1942 v Praze na Pankráci. Říkal, že vztah k muzice i k malování zdědil po tátovi, který se kromě malování věnoval i muzice, a když byl na vojně, vedl tam taneční orchestr. V dětství, za války, jsme byli téměř sousedé, a dá se říct, že jsme si hráli na stejném písku – ale Honza o pět let později. Bylo to v Praze u Jezerky poblíž „Janečkárny,“ jak se v té době říkalo továrně Jawa, kde se vyráběly motocykly známé po celém světě.

V květnu 1945 během pražského povstání u nás Němci zapálili a tanky rozstříleli několik baráků. V jednom z nich bydlel Honza. Ze všech domů v okolí nás němečtí vojáci vyhnali, a před tanky přes pole nás hnali na Zelenou Lišku na rozhraní Pankráce a Nuslí. Bylo to hrozné. Moje maminka tlačila kočárek, byla noc, a já se nahlas modlil, protože jsem párkrát zakopl o mrtvolu. Tátové museli jít někde odděleně. Honza říkal, že jim po válce nezůstalo vůbec nic. Museli odejít do pohraničí, do domku po Němcích. Tak znovu začínali v České Kamenici, kam jeho táta šel dělat poštmistra. Až po pár letech se zase vrátili do Prahy na Pankrác, kousek od Paloučku.


Pivní skaut


Byl vášnivým čtenářem Foglarovek a podobné literatury, která se i v té době dala po různu sehnat. Ale skautem se stát nemohl, protože ho po roce 1948 komunisté, stejně jako za protektorátu Němci, zakázali. A znovu byl povolen až v roce 1968. Honza říkal „To už jsem byl dávno skautem pivním!“ Měl výtvarný talent a vystudoval střední výtvarnou školu, obor propagační grafika. Potom pracoval v Československé televizi ve výtvarném oddělení. Svými nezapomenutelnými kreslenými vtipy také dlouhodobě přispíval do Mladého světa, do Dikobrazu a dalších časopisů.

Hejkalové


Na svůj první čundr vyrazil Honza v roce 1958. Bylo mu 16 let, a posteskl si, že to dřív nešlo, protože měl přísné rodiče. Připomíná mi to vyprávění starých trampů, kteří se na nějaký ten tramp dostali jen pod záminkou, když rodičům tvrdili, že jde o skautskou túru, ve skutečnosti však jeli „na divoko.“ Stejně tak moji rodičové mi až v patnácti letech dovolili jet stanovat ke kamarádově tetě na zahradu – jenže my jsme jeli pod širák na Medník.


Na samém konci padesátých let Honza se svým spolužákem Pepou Šimkem a Honzou Jedličkou „Plivníkem“ založili osadu s názvem Hejkalové. Honza hrál na kytaru, Pepa na mandolinu a kytaru a Plivník na kontrabas. Přibyl k nim ještě Marko Čermák, který hrál na kytaru a banjo.


Greenhorni


Tahle sestava se potom stala základem skupiny Greenhorns. To se psal rok 1965. Kapela během svého trvání ovlivnila styl mnoha následujících skupin. Ve svých začátcích se rozhodně řadili k bluegrassovému pojetí. Protože Jan Jedlička po vzniku Greenhornů odešel do Ostravy na konzervatoř, přišel na kontrabas hrát Jiří „George“ Fallada, který už měl na svém kontě řadu textů. Mezi ním a Honzou Vyčítalem nastalo potom určité pnutí, a tak Fallada odešel k nám do K.T.O. (slovo pnutí mám od Marko Čermáka a bude se opakovat ještě mnohokrát). Nový houslista Petr Bryndač přivedl Karla Vágnera, kterého tam nalákal na krásnou sestru Marka Čermáka.

Greenhorns v roce 1968. Uprostřed s banjem Marko Čermák a s kytarou Honza Vyčítal


Za tu dobu, co Honza Vyčítal vedl Greenhorny, prošlo jeho skupinou přes třicet muzikantů a zpěváků. Mezi nimi byl v šedesátých letech i můj spoluhráč z K.T.O. Petr Třebický a jeho tehdejší žena Barbora.


Od bluegrassu ke country


Na přelomu roku 1969 a 1970 přišel na Vyčítalův popud do kapely Josef Dobeš, který hrál skvěle na pedálovou steelkytaru. Sám si ji postavil a použil i některé díly mechanického ovládání táhel ze slavné stavebnice pro mládež Merkur. Ten jeho nástroj je dnes jako rarita mezi exponáty hudebního muzea v USA. Do skupiny byli také přijati Mirek Hoffmann s Tomášem Linkou, kteří přišli ze skupiny White Stars a také Michal Tučný a Petr Novotný.


Právě na počátku sedmdesátých natočili Greenhorni legendární desky Greenhorns (1970), Greenhorns '71 (1971), Zelenáči – Greenhorns '72 (1972), Hromskej den Zelenáčů (1973), Písně větru z hor (1974). Na nich byla spousta skvělých písniček a velká část pocházela z právě Honzovy dílny. V roce 1974 však došlo opět k onomu pnutí mezi Honzou Vyčítalem na jedné straně a na druhé Petrem Novotným, Michalem Tučným a Tomášem Linkou. Ti potom odešli ke skupině Fešáci. Skončil také Pepa Dobeš, který měl svou vlastní skupinu. Nejvýraznějším zpěvákem Greenhornů, kteří se museli v rámci normalizace přejmenovat na Zelenáče, se stal Mirek Hoffmann.

V roce 1974 také na čas přepustil kapelnické místo Petru Bryndačovi, jelikož ten měl jako jediný z kapely absolvovanou konzervatoř. Když Honza nesměl z politických důvodů textovat písně, podepisoval je pseudonymy nebo vyšly pod jménem Josefa Šimka. Jeho jméno se z politických důvodů nesmělo objevit ani na deskách, ani v médiích.


V roce 1974 přišel do skupiny také Jaroslav Hnyk, který už měl bicí soupravu. Členy se též staly Vít Tučný a Pavel Král, zpěv, kytara a mandolina. Honza Vyčítal i nadále prováděl různé změny v kapele a rok u něho hrál na foukací harmoniky a zpíval Milda Totter, který pak odešel do skupiny Newyjou, ze které spolu se zpěvačkou Danou Hackerovou přešli ke K.T.O. Marko Čermák sice ještě neodešel, ale založil si v roce 1984 skupinu Paběrky.


V nové době


Po listopadu 1989 Honza ještě pár muzikantů vyměnil. V tom roce definitivně odešel i zakládající člen Greenhornů Marko Čermák. Hned napřesrok došlo znovu k zásadnímu rozkolu. Dosavadní seskupení se přiklonilo k Mirkovi Hoffmannovi a přijali název Noví Zelenáči, zatímco Honza znovu přijal původní název Greenhorns, který už zase směl být. Ale ve své tvůrčí činnosti jako by dostal transfuzi od nově přišlé svobody, a vytvořil svůj slavný superhit To tenkrát v čtyřicátom pátom.

I po roce 2000 napsal Honza ještě celou řádku pěkných písniček. Mimo jeviště jsme spolu někdy sedávali u piva, a když jsem si bral svou ženu Danu Vackovou, tak byl i na naší svatební hostině. Každý by si asi vybral řadu jiných jeho písní, než na které si vzpomenu já: Abilene, Když náš táta hrál, Já v poslední době, T jako Texas, Rovnou, tady rovnou, Oranžový expres, Zatracenej život, Kočárem mým je vagon uhlí, Waterloo, El Paso, Šlapej dál, Želivko, Za chvíli už budu v dáli nebo Vzpomínky poštmistrovic kluka.


Škoda, že už se u piva spolu nesejdem.


Článek vyšel v měsíčníku MY 5/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.