Poctivou historií proti utopiím


Nevyzpytatelné jsou cesty národů, kultur a civilizací. Lze se poučit z historie? A pokud ano, jak? Mají minulé události nějaký hlubší smysl, nebo prožíváme shluk neopakovatelných dějů, které později mizí v nenávratnu? A pokud jde o dějiny určitého národa či státu – lze v nich zahlédnout určité konstanty, které poukazují na hlubší význam staletého usilování národního společenství? Je v dějinách ukrytý přirozený řád odolávající náhodám? Právě nad skrytým významem dějin českého národa se ve svém díle často zamýšlel jeden z největších českých historiků, Josef Pekař.

Historik Josef Pekař


Svou vlast nejprve a nejlépe poznáváme skrze rodný kraj. Když staneme před nějakou památkou dávných dějů a dokážeme na chvíli odvrátit mysl od uspěchaného dneška, ocitneme se naráz v jakémsi mlžném oparu, v němž můžeme zaslechnout dávný dusot koňských kopyt, vojenské povely či sténání raněných, ucítit oheň a kouř valící se z bojiště, jakož i pach krve těch, kteří padli na poli cti.


Okouzlení rodným krajem


Pekařovu lásku k vlasti probudilo rodné Turnovsko, kde nejen spatřil světlo světa, ale jako mladík i myšlenkově vyzrával. Zde se jeho životní kruh později také dokonale uzavřel, když bylo jeho tělo uloženo na hřbitově ve stínu jenišovického kostelíka, v němž byl kdysi jako novorozenec pokřtěn.


Dodnes hojně navštěvovaná krajina Českého ráje se svými monumenty dávné minulosti zformovala Josefa Pekaře na celý život. Nacházel v ní nákladně budovaná panská sídla, tajemné středověké hrady, ale i prastaré stromy jako rohozecké lípy, jejichž paměť sahala mnohem dál než vzpomínky pouhého smrtelníka. Tento obraz dávné minulosti už nebylo možné nikdy zapomenout. Mnohem později se Josef Pekař vyznal z lásky k rodnému kraji: „Na tomto světě žádná jiná – mohl bych opakovat o této krajině, jíž věřím.“

Josef Pekař ve své pracovně


Celý Pekařův život byl prodchnut jistým smutkem provázeným melancholickými náladami a obavami, že jakýkoliv příznivý vývoj se může vždy zvrátit v pravý opak. Nabádalo ho k tomu studium dějin, ale i osobní těžké životní zkušenosti. Jeho maminka podlehla v poměrně mladém věku tuberkulóze a z mnoha sourozenců dokázal odolat nástrahám této choroby pouze on sám.


Pekařovým rodným krajem protékaly dějiny někdy rozvážně, jindy se valily proudem jako divoká povodeň, která se snaží strhnout všechny myslitelné hráze. Nejvíce rozbouřené byly místní dějiny v čase husitských válek a v době pobělohorské, což ještě umocňovaly boje císařských vojsk se Švédy během pustošení padajícího na vrub hrůzám třicetileté války. Není proto divu, že první velký zájem projevil mladý historik o postavu Albrechta z Valdštejna, nezměrně ctižádostivého a talentovaného vojevůdce, který nejprve bojoval v císařských službách, aby později po svém odvolání stanul v opačném táboře. Zklamaný Valdštejn, který chápal císařské odvolání jako urážku barokního kavalíra, zvažoval, že za přispění úhlavních nepřátel Habsburků – Francie a Švédska – obnoví pod svou svrchovaností nezávislé české království. Nemoc, váhavost a zrada však nevedly k úspěchu, ale k jeho zavraždění v Chebu. Mladý Pekař si na jeho příkladu uvědomoval krásu a tragédii dějin rodného kraje, ale i celého národa. Valdštejnův pád byl pro něho větší tragédií než bitva na Bílé hoře, protože císařská konfiskace jeho rozsáhlého majetku otevřela cestu k uchvácení značné části české půdy cizinci. Toto byla pro Pekaře skutečná tragédie, hrozba pro celý národ a zejména pro českého sedláka, který na svých bedrech nejvíce nesl tíhu porážky. Přesto Pekař nevěřil v jednosměrnost historického vývoje a bylo mu cizí černobílé vidění světa. Na důsledcích Bílé hory oceňoval především to, že nás na dlouhou dobu odvrátila od bezprostředního dotyku s luteránským Německem, které mělo příliš velký vliv na předbělohorskou společnost a mohlo být předzvěstí germanizace českých zemí.

Světlo v temnu


Josef Pekař spatřil i v pobělohorském „temnu“ dost světla, které ozářilo zdánlivě bezútěšné peripetie českého osudu. Nebyla zde jen násilná rekatolizace, ale existoval i její ekvivalent v podobě barokní kultury. Právě ona přinesla také prostému českému člověku citové zvroucnění a duchovní přesah. Pomáhala v nejširších lidových vrstvách uchovat mateřský jazyk a začala znovu pozvedat národ. Podle historika Pekaře to byl národ, který až do poslední chatrče, do posledního vzoru krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí „barokové kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týž národ, z něhož vyšlo naše národní obrození, z něhož vyšly naše generace“. Lze tedy říci, že pobělohorskou „temnotu“ nakonec pohltilo nebeské světlo, které vše špatné obrátilo v nový a slibný počátek.


Dospívající Josef Pekař měl mimořádné štěstí, že po příchodu na českou Karlo–Ferdinandovu univerzitu potkal výjimečné osobnosti, které ho citlivě vedly v jeho vědeckých počátcích. Především je třeba zmínit Jaroslava Golla, k jehož dceři Ádě pocítil ve svém životě poprvé a naposledy chvějivou přitažlivost lásky, aniž by však došlo k jejímu naplnění. Jaroslav Goll vedl své žáky k pečlivé kritice historických pramenů v duchu tehdy oblíbeného pozitivismu. O historický přesah do současnosti se nepokoušel, takže někdy jeho přístup působil jako pěstování pouhé „vědy pro vědu“. Kritici později namítali, že pozitivismus svým lpěním na faktech připomínal studené kovové zábradlí.


Pekař převzal od Golla historickou metodu, ale inspiroval se i dalším vynikajícím historikem Antonínem Rezkem, který historický přesah ze svých úvah nevylučoval. Zpočátku byl Pekař ovlivněn též profesorem filozofie T. G. Masarykem, na němž oceňoval jeho realismus snažící se proniknout „na kloub věci“. Brzy se však s Masarykem názorově rozešel a stal se jeho velkým kritikem.

Josef Pekař s Jaroslavem Gollem

Polemika


Důvodem roztržky se stala především Masarykova filozofie českých dějin. Masarykova koncepce vycházela z jeho protestantského založení a zároveň příkrého odporu ke všemu katolickému. Prohlašoval navíc, že hledal v dějinách to, co tam najít musel. Masaryk navázal na Palackého v tom, že viděl v husitství nejvýznamnější etapu českých dějin. Dával přednost především Husovi, Chelčickému a na něj navazující Jednotě bratrské. Viděl v těchto myslitelích jakési červánky všelidského humanitního osvícení a sbratření. T. G. Masaryk to zároveň považoval za největší český příspěvek světovým dějinám. Humanita je podle Masaryka program český, ale je to stejně tak program ostatních národů. Z toho Masaryk vyvodil, že česká humanitní idea, jejímž nejdokonalejším výrazem je bratrství, musí být vůdčí ideou celému člověčenstvu.


Pekař naopak tvrdil, že „křesťanský humanismus“ Masarykem jmenovaných osobností je statický a vychází ze středověkého ideálu pokorného následování Krista, a není ho proto možné ztotožňovat s novodobým humanitním ideálem německým (J. G. Herder), který se plně soustředí na člověka a postrádá náboženský obsah. Nemohl si také nepovšimnout, že Masarykova koncepce humanitní ideje jako hybné linie českých dějin vytýčená zhruba jmény Hus – Chelčický – Komenský – Kollár – Palacký je příliš lineární a jednostranná. Do Masarykova myšlenkového světa nezapadal svatý Václav, Karel IV. nebo třeba Bohuslav Balbín. Pekař proto hovořil o „Masarykových příbuzných“ v našich dějinách. Další Pekařova výtka spočívala v tom, že Masarykův ideál humanitní, tedy jakousi cestu k všelidskému sbratření naplňující se postupným historickým vývojem, považoval za pouhou utopii.


Pekař dospěl oproti Masarykovi k závěru, že jestli existuje hybná síla českých dějin, pak to není idea humanitní, ale myšlenka národní. Ta je podle něho „jediným úvazkem, jenž zakládá duševní jednotu naši s pokoleními, které dávno vymřely i s pokoleními, jež budou následovat, jest jedinou myšlenkou, v níž mrtví, bez rozdílu dob a kultur panují živým, odmysli si ji v našich dějinách a vezmeš jim duši, živný princip všeho svobodného mravního chtění, zbavíš je nejvlastnější humanity jejich, popřeš, že jsme byli a že jsme zvláštní individualitou mezi národy“.

Josef Pekař s literárním kritikem Arné Novákem


Pekař připustil, že myšlenka národní nabývala v různých periodách českých dějin rozličných podob, jiná byla v době románské, gotické nebo třeba barokní, ale přesto zůstávala jejich jediným tmelem. Právě tato idea stmelovala národ zejména v dobách nejtěžších a přispěla k zachování vlasti a mateřského jazyka. Zbývá jen dodat, že Josef Pekař jako jediný český historik vědecky probádal a popsal všechny klíčové okamžiky našich národních dějin od úsvitu křesťanství (svatý Václav, Kristián) až po jeho dobu (např. Omyly a nebezpečí pozemkové reformy), takže má jeho názor do značné míry nespornou autoritativní povahu. Jeho dlouholetý přítel, literární historik a profesor Masarykovy univerzity v Brně Arne Novák, napsal, že v Pekařovi byl badatel roven vypravěči, kritik spisovateli a odborný učenec slovesnému umělci.


Proti pokrokářství a fanatismu


Josef Pekař po vypuknutí první světové války nevěřil v dosažení státní samostatnosti. Jako ctitel českého státního práva pracoval ještě na jaře 1917 spíš pro autonomii českého národa v rámci habsburské říše. Federalizace Rakousko – Uherska se mu zdála východiskem z hlediska zabezpečení budoucnosti národa. Po 28. říjnu 1918 uznal svůj omyl, ale k nové skutečnosti se stavěl spíš jako opatrný pozorovatel. Uvědomoval si, jak silný hlas bude jednou mít třímilionová německá menšina, jak se nyní české dějiny po třech staletích k těm německým opět osudově přiblížily. Spoléhat se na momentální německou slabost považoval za naivní. Dobře si vzpomínal na to, jak se kdysi po ukončení pražských univerzitních studií odebral na čas na zkušenou do Německa. A právě tam se setkal s jiným druhem realismu, než hlásal Masaryk. Byl to realismus moci, a to nejen na papíře a v přednáškách, nýbrž ve skutečnosti. Během pobytu v Berlíně tehdy pochopil, že předpokladem německé hegemonie v Evropě je „evangelium státu, moci a němectví“.


Pekař věděl, že tomuto nebezpečí může vzdorovat jen sjednocený a uvědomělý národ, který hrdě vychází z tradic předaných generacemi předků. Jaká však byla realita v novém státě? S přičiněním T. G. Masaryka vypukl po někdejším německém vzoru kulturní boj nesený hesly: „Pryč od Vídně“ a „Pryč od Říma“. Pekař nesouhlasil s protikatolickou agitací spojenou s propagováním církve československé, kterou považoval za „náboženský novotvar“. Odporem ho naplňovalo dobové pokrokářství vybíjející si svou zlost na mariánském sloupu a radikalismus, který se nezastavoval před ničím. Obával se fanatismu a sektářského dogmatismu, a proto v jedné ze svých posledních velkých prací obrátil svou pozornost k husitství a Žižkovi.

Josef Pekař patřil ke kritikům Masaryka a pokrokářů všeho druhu


Pekař se také v této knize inspiroval krajinou svého dětství, protože střední Pojizeří se dlouho angažovalo proti věci kalicha, ale mělo i muže, kteří se připojili ke straně podobojí. Upozornil proto na postoje Čeňka z Vartemberka nebo pány Hynka a Haška z Valdštejna, kteří chtěli smířit kališnictví s ostatním křesťanstvím ve snaze obnovit pokoj a právní řád v zemi. Historik připouštěl, že husitství znamenalo největší dějinné vzepětí českého národa, ale nezastíral, že ho přišlo zároveň velmi draho. Původní vznešené ideály se vlivem radikálního táborství zvrátily v opak a vyústily ve vír fanatismu, který nešetřil lidské životy ani kulturní a hospodářské statky.


Pekař si vysloužil kritiku zejména za to, že označil bitvu u Lipan za šťastný okamžik českých dějin, protože zvítězila strana umírněná nad nenávistnými fanatiky, jimž byl lhostejný stav válkami zpustošené země. Není pochyb, že mluvil prostřednictvím minulosti také ke své současnosti a varoval názorově rozpolcenou společnost své doby.


Pekařovy myšlenky mají přesah také do dnešní doby, kdy je společnost rozdělená mnohem víc než kdysi a kdy je vlastenectví často představováno jako opovrženíhodný nacionalismus. Pro Josefa Pekaře měla slova „vlast“ nebo „národ“ přímo posvátný obsah. Není pochyb, že vlivní principálové za oponou mají dnes zcela jiný zájem a prostřednictvím jimi řízených lidskoprávních fanatiků a sektářů nejrůznějšího zabarvení se snaží rozdělit nejen český národ, ale i ty ostatní.


Tisíciletá česká státnost byla však nejednou ohrožena, ale vždy znovu vybojována. To, že zde stále ještě stojíme na stráži dějinného odkazu předků, je také zásluha velkých postav české minulosti, které jsou pro nás velkým povzbuzením. K těm nezapomenutelným patří i stále aktuální historik Josef Pekař.


Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon