Pod zázračným praporcem

Víte, kde má původ hanlivý výraz lotr? No přeci v památné bitvě u Chlumce, v níž kníže Soběslav památně vyprášil kožich Sasům vedeným Lotharem III.


Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla mimořádně tuhá. Mrazivý chlad byl těžkou zkouškou lidem prostým i urozeným a všichni s nadějí očekávali příchod oblevy. Nastala v polovině února, zemi to však nepřineslo radostné vydechnutí. Oteplení se totiž rozhodl využít k vojenskému vpádu do Čech římský král Lothar III., jenž v čele saského vojska překročil hranici. Záminkou k intervenci se staly nešťastné spory o moc ve vládnoucím rodě Přemyslovců.

Soběslavovo vítězství v krvavém střetu u Chlumce


Když v lednu 1092 zemřel první z českých panovníků honosící se titulem král, Vratislav I., zanechal svým následníkům poněkud problematické dědictví. Přiznání královské koruny, již získal roku 1085 od císaře Jindřicha IV., bylo mimořádnou poctou (podvojný titul krále českého a polského s sebou nesl rozsáhlé mocenské nároky), zároveň však ještě více připoutávalo český stát k říši. Rovněž vyvolávalo právní otázky, zejména ve věci nástupnictví, které nakonec vyřešila až roku 1212 Zlatá bula sicilská. Do Vratislavovy královské vlády platil pro posloupnost předávání moci zvykový stařešinský řád. Podle něj měl být nástupcem na pražském knížecím stolci vždy nejstarší mužský člen rodu Přemyslovců, byť pocházel třeba ze vzdálenější větve a spravoval do té doby některý z knížecích údělů (například Brněnsko či Olomoucko). Tento nástupnický systém byl ovšem rozkolísán udělením královského titulu Vratislavovi. Ačkoli šlo o poctu osobní – titul tedy ještě neměl dědičný charakter a Vratislavovi nástupci byli opět „jen“ knížaty – přece mu propůjčoval jedinečnou autoritu posvátného úřadu. Když se pak jeho politická vize dostala do rozporu se stařešinským řádem, byla nezanedbatelnou částí českých velmožů chápána jako směrodatná právě ona královská vůle. Ve skutečnosti to ovšem nebylo projevem královy síly, jen znamením ohlašujícím změnu dobových zvyklostí a vztahů.

Kníže Soběslav I.


Past na Soběslava


Ve stejné době se stále výrazněji prosazuje vliv panovníkových „věrných“. Příslušníci družiny a dvora se stávají doživotními a dědičnými držiteli statků a sídel, do té doby jen propůjčovaných na omezený čas. Postupně tak vzniká rodová šlechta, jak ji známe z vrcholného středověku. Nárůst sebevědomí družiníků a dalších urozených vede pak ke vzniku vzájemně soupeřících šlechtických klik, nabízejících svou podporu různým členům vládnoucího rodu. To samozřejmě posiluje všechny vnitřní spory a konflikty. Proti představě krále Vratislava a jeho družiníků, že král může ustanovit nástupce podle své vůle, existovali samozřejmě i zastánci opačného výkladu práva, tedy neměnné platnosti stařešinského řádu. Tento rozpor vedl k ustavičným konfliktům. První z nich ještě zažil v roce 1091, tedy krátce před svou smrtí, král sám, když se střetl se svým bratrem Konrádem Brněnským v otázce nástupnictví v olomouckém údělu. Jejich spor skončil potvrzením platnosti stařešinského řádu a Vratislav, v rámci smíru, ustanovil Konráda i svým nástupcem na pražském stolci. Přelom 11. a 12. století byl těmito spory trvale poznamenán. Sehrály také zásadní roli v příběhu knížete Soběslava I., který byl nejmladším synem krále Vratislava a jeho manželky Svatavy. Na knížecím stolci se před ním v rychlém sledu vystřídali tři jeho sourozenci a jeden bratranec, což dobře dokládá vybičovanost tehdejších sporů. Bezprostředním Soběslavovým předchůdcem byl jeho starší bratr a letitý protivník kníže Vladislav I. Kvůli konfliktům s ním musel Soběslav dokonce načas odejít z Čech. Spor skončil až těsně před Vladislavovou smrtí v dubnu 1125 vzájemným usmířením, za kterým stálo houževnaté úsilí jejich matky, dávno ovdovělé královny Svatavy. Přesvědčila Vladislava, aby bratrovi nejen odpustil, ale aby ho i prohlásil za svého nástupce. Byla to šťastná volba. Soběslav vynikal rozhodností a sympatickou povahou. Vystupoval vůči svým šlechticům i poddaným s mimořádnou laskavostí, spravedlivostí a štědrostí. Kronikář Kosmas o něm píše, že „byl moudrostí nad zralé zralejší…obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný“. Jeho povýšení na knížecí stolec se konalo „za svorného souhlasu všech Čechů“. Patrně to byla pravda, ovšem minimálně s jednou podstatnou výjimkou: proti Soběslavově vládě se rozhodně postavil jeho bratranec, olomoucký údělný kníže Ota II. řečený Černý. Ten se jako momentálně nejstarší mužský člen dynastie cítil oloupen o svůj nárok na nástupnictví, odvolával se na stařešinský řád, a když nenacházel mezi Přemyslovci ani mezi šlechtou větší ohlas, odjel na Soběslava „žalovat“ do Němec. Mocichtivý římský král Lothar si uvědomil, že mu touto situací vznikla šance nejen aktuálně zasáhnout do českých záležitostí, ale také vytvořit precedens umožňující podobné zásahy i v budoucnosti, a tedy posílit závislost českého státu na říši. Zároveň však s přímou akcí váhal a pokusil se nejprve využít celé záležitosti k hlubšímu podrobení stávajícího panovníka Soběslava. Pozval ho za tím účelem k jednání na svůj dvůr. Soběslav chápal, co je pravým účelem pozvání, a k rozhovorům s titulárně výše postaveným sousedem nepřijel. To už byl v Lotharových očích pádný důvod k intervenci. Ota Černý mu navíc za vyžádaný zásah zaplatil doslova zlatem. Zároveň ho také ujišťoval, že značná část české šlechty Soběslava po vypuknutí války opustí a přidá se na říšskou stranu. Nestalo se tak. Soběslavovi se jeho vstřícnost a laskavost vyplatily, šlechta mu tak zůstala věrná. Jev v tehdejších neurovnaných českých poměrech spíše výjimečný…

Německý král Lothar III. v bitvě u Chlumce


Pomoc z nebes


16. února 1126 vydal Lothar III. svým vojskům rozkaz k postupu ze Saska Nakléřovským průsmykem do Čech, oficiálně za účelem obnovy zákonnosti a úcty k právnímu řádu. Tažení během únorové oblevy ovšem nebylo nejlepším rozhodnutím. Cesta dosud hlubokým rozbředlým sněhem německý postup značně zpomalila a Soběslavovi umožnila soustředit síly na příhodném místě u hradiště zvaného Chlumec, asi devět kilometrů od Teplic. V čele říšského vojska jel samozřejmě král v doprovodu známého saského válečníka Albrechta Medvěda, a také Ota Černý, který měl vpád legitimizovat. Ota znal místní terén a plnil úlohu průvodce a navigátora vojska. Je těžko pochopitelné, že si Němci nepovšimli vojenských příprav českých bojovníků v okolí. Zdá se, že Lotharova armáda snad ani neměla žádný průzkumný předvoj. Král patrně předpokládal, že Soběslav o vpádu na české území vůbec neví. Útočníkům měl ulehčit práci moment překvapení. Tím, kdo byl překvapen, byli však nakonec oni sami. Při průchodu kolony bojovníků lesnatou podkrušnohorskou krajinou bylo dne 18. února 1126 Lotharovo vojsko náhle napadeno připraveným vojskem Čechů. Došlo ke krátké, ale krvavé bitvě.


Vzpomínky na tuto dávnou bitvu mají pohádkově jednoznačné vyznění: jméno krále Lothara, který agresi vedl, dalo vzniknout českému hanlivému výrazu „lotr“. Vojsko knížete Soběslava, hájící vlastní domovy a suverenitu státu, v nastalém boji jednoznačně vítězí, ačkoli je počtem slabší. A nechybějí dokonce ani zázračné předměty, které ke správné legendě patří: jmenovitě kopí svatého Václava, které bývalo přechováváno ve svatovítské bazilice na Pražském hradě, a poněkud záhadný praporec svatého Vojtěcha. Jejich spojením vznikla první známá česká válečná insignie. Během bitvy se prý rozzářila nadpřirozeným svitem a zajistila Soběslavovu vojsku pomoc nebes. Zatímco kopí bylo dobře známé a nepřetržitě uctívané jako památka na zemského patrona, praporec se objevil zcela nečekaně, krátce před bitvou. Anonymní kronikář, který je historiografii znám jako Kanovník vyšehradský, uvádí, že prý sám kníže Soběslav měl velmi živý sen, kde se mu zjevil svatý Vojtěch Slavníkovec a sdělil mu, že v kostelíku svatého Václava ve vsi Vrbčanech na Kouřimsku je za oltářem uložen slavníkovský praporec, který přinese Čechům vítězství. Kníže hned druhého dne poslal do zmíněné vsi svého kaplana Víta, který v popsané skrýši starobylý praporec opravdu nalezl. Jeho popis se nám bohužel nezachoval. Víme jen, že měl původně patřit knížeti Slavníkovi, otci svatého Vojtěcha. První zprávy o podobě praporce uvádějí až renesanční autoři, počínaje Václavem Hájkem z Libočan. Mělo jít o raně středověký praporec se dvěma cípy, takzvaný gonfalon, a měla se na něm nacházet znamení růží a břeven čili laicky řečeno pruhů. Tento popis je zajímavý hned z několika důvodů. Předně, měl-li praporec původně patřit Slavníkovcům, tedy podřízeným knížatům, měl by opravdu jen dva cípy, zatímco praporce vládnoucích Přemyslovců mívaly cípy tři (o tomto smyslu symboliky cípů není pochyb). Dále je zajímavé znamení růže, která bývá spojována se svatým Vojtěchem. Podle některých autorů šlo ovšem o symbol hvězdy, který byl později omylem vykládán jako heraldická pětilistá růže. Právě takový praporec však vidíme vyobrazený na kopí svatého Václava na pečetidle zemského soudu ze 13. století! Má dva cípy a nese obraz hrotitého kruhového znamení, které by mohlo být hvězdou či růží. Pokud jde o symbolický význam pruhů, mělo jít patrně o kus dřevěné klády – břevna, který podle pověsti spatřil svatý Vojtěch plavat ve studánce na místě, kde následně nechal vystavět proslulý Břevnovský klášter. Název místa byl samozřejmě odvozen od této historky a břevno, v podobě horizontálního pruhu, přijalo za svůj znak pražské arcibiskupství. Znamení břeven či pruhů ovšem najdeme v hojné míře vyobrazena i na praporcích raně středověkých přemyslovských panovníků, na jejich pečetích a mincích. Sestavil Hájek svůj popis praporce na základě těchto vyobrazení, nebo čerpal z jiných zdrojů? To není možno posoudit. V každém případě byla přítomnost praporce, kterému se připisovala divotvorná moc, významnou morální posilou českého vojska. Během bitvy měli dokonce mnozí bojovníci vidění mohutného orla na nebi, který „bojovně křičel“ proti saskému vojsku, a zjevení svatých Václava a Vojtěcha, kteří spěchali Čechům na pomoc. Hned při první vlně českého útoku se ocitl v obklíčení iniciátor celého konfliktu Ota Černý, a, v duchu bájeslovných pravidel, zde coby hlavní padouch příběhu nalezl v nastalém boji svou smrt. Říšští bojovníci byli situací zaskočeni a část z nich prchala z bojiště. Sám Lothar III. se s družinou stáhl na nedaleké návrší, které Čechové vzápětí rovněž obklíčili. Brzy bylo zřejmé, že není žádná šance probít se z obklíčení ven. Král i slavný Albrecht Medvěd, pozdější braniborský markrabě, byli i s doprovodem zajati. Kníže Soběslav ovšem záhy ukázal, že je nejen statečný, ale i prozíravý. Lothara III. velkoryse propustil a zároveň s ním uzavřel spojenectví, které vydrželo až do konce života říšskoněmeckého panovníka. Nad bitevním polem u Chlumce zapěli vítězní čeští bojovníci chorál údajně složený svatým Vojtěchem Hospodine pomiluj ny se závěrečným triumfálním a úlevným zvoláním Krleš, krleš, krleš, což byla staročeská zkratka modlitby Kyrie eleison (Pane, smiluj se) a sloužila tehdy jako holdovací a válečný pokřik. Na věčnou paměť chlumeckého vítězství nechal Soběslav vybudovat rotundu zasvěcenou patronovi rytířů svatému Jiří na vrcholu hory Říp.

Na paměť vítězství v bitvě u Chlumce byla na Řípu postavena rotunda


Ztracená stopa


Tradované zprávy o zázračné pomoci českých světců v boji se pak podílely na vzniku a podobě známé pověsti o Blanických rytířích vedených svatým Václavem, kteří v nejtěžších dobách přijdou zemi na pomoc. Ostatně nejstarší vypodobnění takového svatého vojska najdeme na jedné z denárových mincí, kterou dal Soběslav razit. Záhadou je osud zázračného praporce. Je známo, že byl ještě vícekrát použit v bitvách, po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli roku 1278 však stopa této insignie, a to jak praporce, tak i kopí, z pramenů zcela mizí. Zajímavá teorie vznikla během nedávného průzkumu zbroje svatého Václava z desátého století. Bylo objeveno, že část jejího kroužkového pletiva byla za vlády Karla IV. našita na jinou relikvii uchovávanou v pražské katedrále, takzvanou korouhev svatého Jiří. Jde o kříž z pletiva umístěný jako ozdoba na textilii. Připusťme, že tato kovová aplikace původně zdobila jiný, později zubu času podlehnuvší praporec slavníkovský. Mohlo by tedy jít o jeho zachovaný pozůstatek. V dané souvislosti je zajímavá zmínka, vracející nás až do desátého století, konkrétně do časů svatého Václava: Kristiánova legenda uvádí, že před Václavem jedoucím do bitvy svítil zlatý kříž. Byl tímto zářivým znamením kříž z kovového pletiva kroužkové zbroje s vpletenými zlatými kroužky, nesený na žerdi praporu? V takovém případě by šlo o insignii opravdu velmi dávnou už v době Soběslavově. Na příběhu o bitvě u Chlumce, tak jak ho zapsal Kanovník vyšehradský, je pozoruhodné i to, že se v něm symbolicky vyskytují jména tehdy v Čechách nejuctívanějších světců – ochránce státu Václava, svatého Vojtěcha, přičemž praporec nalézá a během bitvy drží v rukou jako korouhevník knížecí kaplan, který nese jméno svatého Víta, patrona pražské katedrály. Čtvrtý světec, uctívaný zejména v prostředí přemyslovského dvora, byl svatý Jiří, odkazující ke světu bojovníků, ale svým jménem Georgios (řecky oráč) také k dynastické pověsti o oráči Přemyslovi. Jemu byla na Pražském hradě zasvěcena bazilika a po bitvě u Chlumce také rotunda na hoře Říp.


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon