Podivný Rasputin ze Starče


Zinscenovala masakr v Babicích Státní bezpečnost? A kdo vlastně byl „kapitán“ Malý? Podaří se někdy rozplést celý ten krvavý případ? Major Zeman to rozhodně neudělal...


Počátek padesátých let byl v Československu obdobím plným paradoxů. Bylo nedlouho po válce a krátce po únorovém převratu. Navenek se zdálo, že československá společnost vykročila šťastně na cestu budování zářných zítřků. Pod oficiální radostnou kulisou se však odehrávaly tragické příběhy lidí, jimž nová doba brala po generace zažitý životní styl převzatý od předků. Zejména na venkově byl vztah k půdě hluboce zakořeněný a převládal zde konzervativní životní styl. Sedláci a rolníci byli zvyklí ctít život tvrdou prací a věčnost návštěvou nedělní mše v kostele. Místní společenství se na rozdíl od měst nadále koncentrovalo kolem kostela a fary.

Těla obětí osudové provokace

A tak to byla v srpnu 1945 mimořádná událost, když rodák z Lukova Jan Bula, mladý kněz pocházející z chudých poměrů, sloužil v rodné vsi svou první mši. Ale každé světlo následuje stín. Poúnorový režim považoval zejména katolickou církev za symbol tmářství a za jednoho z hlavních nepřátel. Měl za to, že venkov musí být socializován likvidací vesnických boháčů a vznikem jednotných zemědělských družstev, což povede také k oslabení vlivu farářů. Mladý kněz Jan Bula začal působit v Rokytnici. Zde se už v červnu 1949 dostal do prvního konfliktu s novou mocí, když z kazatelny přečetl věřícím zakázaný pastýřský list a navíc prohlásil, že kněží nechtějí zradit národ ani Krista.


Zákon o jednotných zemědělských družstvech byl schválen k prvnímu výročí „Vítězného února“, ale realizace vázla. Politický tlak na třídního nepřítele v podobě sedláka se proto neustále stupňoval. Vznikaly směrnice pro omezování a zatlačování vesnických boháčů, v podobném duchu vydával direktivy na jaře 1951 také krajský výbor KSČ v Jihlavě. Soukromým zemědělcům byly předepsány často nesplnitelné dávky, byly jim zabavovány stroje, nebo byli stíháni podle Zákona na ochranu republiky.


Všichni nespokojenci čekali na vhodný impuls. A nepochybovali, že se dostaví. Vztahy mezi Západem a Východem byly stále napjatější a možnost vzniku další válečné konfrontace doslova visela ve vzduchu. Oblast, odkud není daleko do Rakouska, se stala rejdištěm ze Západu přicházejících agentů-chodců.

Ladislav Malý


Mesianistický komplex charismatického „kapitána“


Ladislav Malý se před válkou usadil ve Starči. Na gymnáziu v Moravských Budějovicích se potkal s pozdějším farářem Janem Bulou, po několika letech se však jejich cesty rozešly. Malý byl ambiciózní mladý muž a toužil se stát důstojníkem. Studium na vojenské akademii v Hranicích mu však znemožnila nacistická okupace. Krátké intermezzo prožil za války ve vládním vojsku, ale srdeční vada a neschopnost podřídit se tvrdé disciplíně mu připravily další životní prohru. Nepřízeň osudu začal utápět v alkoholu.


V těchto okamžicích se naplno projevila jeho výbušná a dobrodružná povaha, kterou se jinak snažil skrývat a začal se projevovat jeho mesianistický komplex. Byl přesvědčený, že je vyvolen k velkým úkolům. Takový malý český Rasputin. Po válce se živil jako úředník, ale nikde se nedokázal usadit. Putoval z místa na místo, až skončil jako účetní v lázních Dolní Lipová. Při jedné oslavě to přehnal s konzumací slivovice a předsedovi základní organizace KSČ sdělil, že komunisté budou jednou viset na stromech. Hrozil mu soud. A tak usoudil, že je nejvyšší čas zmizet.


Na počátku května 1949 se Ladislav Malý objevil ve Vídni. Ani zde však nedokázal potlačit svou nespoutanou povahu a najít si stálé zaměstnání. Koketoval s francouzskou cizineckou legií, pak prchl do Mnichova, až se nakonec objevil v hledáčku americké CIC. Dostal doklady opravňující k pobytu v Rakousku, kde vystupoval pod falešnými jmény Ludwig Gross a Rudolf Laci. Plnil drobné úkoly - převáděl přes hranice, opatřoval doklady a razítka československých úřadů. Vnitřně byl však nespokojený, protože nebyl pověřen provedením nějakého skutečně velkého úkolu. Nadřízeným se Malý jevil jako divoký a nezvladatelný idealista, a tak byli při jednání s ním opatrní. Sdělovali o něm, že je prý posedlý myšlenkou provést v Československu něco opravdu výjimečného…


Na jaře osudného jednapadesátého roku, když po několika letech opět navštívil svého někdejšího spolužáka kněze Jana Bulu, za sebou spálil všechny mosty. Mladý farář naprosto podlehl jeho kouzlu, když mu Malý objasnil své poslání: měl prý dopravit za hranice arcibiskupa Josefa Berana, který se nedaleko odtud ukrýval. Podnik to však byl nebezpečný, takže arcibiskup potřeboval kněze, jemuž by se mohl pro každý případ vyzpovídat. Pro Bulu to byla novina. Všeobecně se vědělo, že od statečné mše ve svatovítské katedrále v červnu 1949 byl tento nejvyšší církevní hodnostář pod dohledem Státní bezpečnosti. Na jaře 1949 však proběhla tiskem stručná zpráva, že byl převezen na jiné místo. Farářovi bleskla hlavou myšlenka: co když je všechno jinak a komunisté skutečnou pravdu nechtějí přiznat?

P. Jan Bula


„Kapitán Malý“, jak sám sebe tituloval, měl prozatím úspěch. Lidé propadali kouzlu jeho osobnosti a uvěřili, že brzy nad komunisty zvítězí. Jeho metoda spočívala v tom, že říkal zoufalým lidem to, co si přáli slyšet. Ale i „kapitánovo“ charisma se jednoho dne vytratilo. Vznikl dokonce plán, jak ho jednou provždy umlčet. Události se však valily rychleji, než mnozí předpokládali. V kraji vystaveném nevídanému teroru se o něm později začaly tradovat jiné než obdivné historky. Například, že „kapitán“ ze zahraničí byl při první návštěvě na faře oblečen v uniformě příslušníka bezpečnosti. Toto tvrzení se objevilo ještě několikrát.


Bojovník, nebo loupežník?


Odpůrci komunistů byli Malým fascinováni. Jedním z nich byl Drahoslav Němec, spolu s nímž se ukrýval v hájence Františka Kopuletého, kam dorazil 17. dubna 1951. Úkryt pod včelínem, který jim dal hajný k dispozici, byl vybudovaný pro potřeby odboje už za války. Kopuletý nebyl jediný hajný, který „kapitánovi“ poskytl azyl. Dalším byl Antonín Škrdla, který za tuto pomoc rovněž zaplatil životem. Žijící pamětník z okolí Babic připomíná, že dosud se nikde nepsalo o tom, že existoval i třetí hajný, jehož Malý navštívil. Jmenoval se Žák – a jako jediný nevěřil v upřímnost samozvaného kapitána. Pro jistotu šel na nečekanou návštěvu upozornit bezpečnost do Třebíče. Ke svému úžasu tam ale prý zahlédl Malého v uniformě příslušníka SNB. Následovalo nucené vystěhování nepohodlného hajného.


Ve filmovém seriálu Třicet případů majora Zemana byl hajný z příběhu Vrah se skrývá v poli představen jako udavač pracující pro gestapo. Realita byla úplně jiná. Oba hajní – Kopuletý i Škrdla, představovaní prostřednictvím dobové propagandy také jako úslužní přisluhovači hraběcí milosti, byli ve skutečnosti levicově založení muži se silným sociálním cítěním, kteří ve třicátých letech bojovali ve Španělsku jako interbrigadisté a za války se zapojili do protinacistického odboje. Ubytováním Malého však Škrdla vykročil na cestu, z níž nebylo návratu. Podivného hosta se nedokázal zbavit, protože mu vyhrožoval, že zabije granátem jeho tři malé děti. Když Škrdla naposledy mluvil s matkou zmíněného pamětníka, řekl zděšeně: „Maňo, za to, co se stalo, dostanu provaz!“

Babický farář P. Václav Drbola


Necelý týden po nastěhování ke Kopuletému provedli Malý s Němcem sérii přepadení v Heralticích, která nedávala valný smysl. Navíc se dopustili velké chyby. Předsedu KSČ Bohdálka zmlátili v lese, ale napadený si všiml, že se oba útočníci pohybují v blízkosti hájenky Kopuletého, a nahlásil to Bezpečnosti. Pachatele sice nedopadli, ale umístili zde odposlech, který je přivedl na stopu. Němec byl zatčen u svých rodičů, Malý však nadále unikal. Krátce před svým zatčením stačil hajný Škrdla ještě zajistit Malému nový úkryt u Jana Bártíka v Římově. Na konci dubna si pro Škrdlu přijela Bezpečnost. Zatčen byl i farář Bula a spolu s ním i odbojová skupina Gustava Smetany, naivního koláře z Litohoře, který uvěřil nasazenému příslušníkovi StB „majoru Vaškovi“. K té patřil i sedlák Antonín Plichta, člen partyzánské skupiny „Lenka-jih“, který za války pomáhal paravýsadku „Spelter“.


Past ještě nesklapla


Antonín Plichta, zasloužilý odbojář a do února 1948 i lidovecký místopředseda Okresního národního výboru v Moravských Budějovicích, se jako zkušený válečný „ilegalista“ pustil znovu do boje. 30. dubna 1951 však znejistěl. Vyhlédl z okna a nemohl si nevšimnout, že sousední dům je obklíčen Bezpečností. Vyběhl na zahradu a přes sousední pozemek rychle zmizel trasou, kterou si jako záložní vytvořil už v době války. Cestou však narazil na hlídkujícího příslušníka SNB a měl nutkání se rozběhnout. Neudělal to. Pozvolným krokem míjel usmívajícího se muže v uniformě. Je to náhoda, nebo záměr, že ho nechal na pokoji? Není divné, že si spletli dům? Nakonec zamířil do Cidliny k varhaníku Stehlíkovi, který mu poskytl úkryt v seně na půdě.


Prchající Malý sháněl další komplice a prostřednictvím babického faráře Drboly zjistil, že u Stehlíků v Cidlině se skrývá Antonín Plichta. V polovině května se za ním vydal. Stehlík hleděl na příchozího ozbrojence zprvu nedůvěřivě, ale když se za něho přimluvil babický farář, ledy se prolomily. „Kapitán“ se však brzy vrátil do zajetých kolejí, vytrvale se opíjel a přitom spřádal další nebezpečné plány. Nyní se nevyzpytatelný „kapitán“ rozhodl, že ztrestá komunisty v Cidlině. Plichta ho varoval, že touto akcí může prozradit úkryt u Stehlíka. Malý si však nedal říct. Nejprve vystrašil předsedu KSČ Janouška, pak tajemníka okresní zemědělské komise Píšu a nakonec předsedu akčního výboru Národní fronty Lásku. Nikdo z nich však u sebe neměl stranické dokumenty, které „kapitán“ požadoval. Ty mu nakonec vydal k smrti vyděšený učitel Žampa, paradoxně v situaci, kdy Malý měl zájem jen o alkohol. Když však učitel nenašel nic ostřejšího, čím by Malého uspokojil, rozhodl se vůdce odbojářů protentokrát svůj „boj proti komunismu“ ukončit.

Zasloužilý odbojář Antonín Plichta


Trestné výpravy opravdu připomínaly spíš loupežná přepadení, jejichž cílem bylo získání tvrdého alkoholu. Toho už si nemohli nepovšimnout ani ti, kteří mu předtím bezmezně důvěřovali. Veškeré iluze o něm ztratil i Jan Bártík z Římova, u něhož našel „kapitán“ další úkryt. Došel k závěru, že Malému buď alkohol zcela zatemnil mozek, nebo ve skutečnosti pracuje pro komunisty. Bártík se rozhodl, že „kapitána“ zlikviduje a mrtvolu ukryje pod včelínem. Akce měla být provedena 4. července večer na tajné schůzce v polích. K zavraždění „Rasputina ze Starče“ však nedošlo, protože překotný vývoj událostí zmařil veškeré plány.


Byl to vlastně zázrak, že po všech eskapádách nebyl Malý dosud zatčen, když lidé okolo něho mizeli ve vyšetřovacích celách Státní bezpečnosti. Týden po útoku v Cidlině byl zatčen také babický farář Václav Drbola. Bezpečnostní orgány v té době obsadily a monitorovaly celé okolí. Dostaly příkaz být ve střehu, ale nebudit pozornost veřejnosti. Nejspíš už měli Malého a jeho skupinu plně pod kontrolou. Ti, kteří vydávali rozkazy, však nechtěli zatknout pouhé delikventy, ohrožující stranické funkcionáře. Dospěli k závěru, že Malý se brzy rozhodne provést něco skutečně velkého. Což bude příležitost, jak odsoudit nikoli jen pouhé výtržníky, ale skutečné vrahy a teroristy. A tomu se vše podřídilo. S tímto závěrem není v rozporu otázka, kterou vyslovil někdejší zástupce náčelníka 2. odboru Hlavní správy StB Andrej Keppert: „Nechala StB Malého tak dlouho na svobodě záměrně?“


Osudný 2. červenec


Nadešel 2. červenec, den babických vražd. Podle pamětníka žijícího v okolí Babic však byl v ten den viděn Malý se svými společníky v lesíku nad Římovem. Chtěli zde přepadnout újezdního tajemníka Antonína Přemila, který tudy pravidelně projížděl na motocyklu. Přemil byl známý tím, že tvrdě nutil rolníky vstupovat do družstev. Tentokrát se ho však nedočkali, protože jeho motorka měla poruchu. Přepadení babických funkcionářů tedy vzniklo jako náhradní řešení.

Budova babické školy, v níž došlo k zastřelení funkcionářů MNV


Bylo ale možné dostat se nepozorovaně do babické školy, když po přepadeních v Cidlině uzavřela StB celý prostor, v němž Malý operoval? Navíc se zbraněmi? Podle dalšího pamětníka pocházejícího z okolí Babic však prý Malého skupina při cestě do školy u sebe zbraně neměla. Ty měl na místo předtím dopravit jakýsi Mucha, který byl s Malým v kontaktu. Tento muž prý také stačil varovat svého strýce Plavce, člena žňové komise, aby na plánovanou schůzku do školy nechodil. Tím mu patrně zachránil život. Zajímavé však je, že Mucha nebyl nikdy v souvislosti s babickými událostmi zadržen a vyšetřován.


Také tyto okolnosti přispěly k tomu, že oběti babických procesů pevně věřily, že Malý musel spolupracovat se Státní bezpečností. K této teorii přispělo i svědectví Jindřicha Nahodila, který měl v polovině června předat v hotelu Háva v Okříškách vzkaz od „kapitána“ určený příslušníku SNB Josefu Hercíkovi. Vzkaz však předat nedokázal, protože tam žádného uniformovaného příslušníka nezahlédl. Dopis proto odnesl zpět a po babických vraždách raději zničil. Ještě předtím si ho však přečetl. Malý v něm žádal, aby mu Hercík sdělil, jaká je situace a také ho žádal o osobní schůzku. Nejzajímavější na dopisu byl podpis: dvojčata. Ti, kteří uvěřili, že byl Malý spolupracovníkem Státní bezpečnosti, interpretovali slovo dvojčata takto: do kraje byli nasazeni dva provokatéři - jeden (major Vašek) zničil odbojovou skupinu Gustava Smetany, zatímco druhý (kapitán Malý) zlikvidoval skupinu Antonína Plichty.


Ať už to bylo s Malým jakkoliv, k vraždám v babické škole 2. července pozdě večer opravdu došlo. O život přišli předseda MNV a řídící učitel Tomáš Kuchtík, místopředseda a zemědělský referent Josef Roupec a pokladník Bohumír Netolička. Skutečným komunistou byl jen posledně jmenovaný. Kuchtík byl původně sociální demokrat a Roupec jako věřící měl dokonce, po oficiální státní tryzně za padlé funkcionáře, katolický pohřeb. Přežil jediný muž – předseda místního akčního výboru Národní fronty František Bláha, který ač zraněný, ještě vylezl do schodů a pak se zhroutil.

Fotografie Ladislava Malého po smrti


Otázkou zůstává, kdo vraždil. Jisté je, že určitě Malý, který střílel z pistole jako první a teprve pak na jeho příkaz vystřelil směrem k obětem dávku z automatu i Mityska. Bratři Plichtové hlídali před školou. Po příchodu ke Stehlíkům do Cidliny se právě Malý k nemalému zděšení sedláka Plichty chlubil, že všechny oddělal on. Mityska při výslechu označil za vraha pouze Malého, ale později nepochopitelně výpověď změnil ve svůj neprospěch.


Poslední záhada kolem vraždění v babické škole spočívá v pozdějším tvrzení Ludvíka Stehlíka staršího, který se odvolával na jinak přísně mlčícího Bláhu. Jediný muž, který přežil střelbu ve škole a dlouhá léta zarputile mlčel, prý jednou řekl, že by snad k masakru vůbec nemuselo dojít, kdyby Mirek Netoličků nevytáhl z kapsy revolver. To prý byla skutečná příčina následného masakru. Toto tvrzení však už nikdo nepotvrdí, ani nevyvrátí, protože oba muži opustili tento svět shodně v roce 1976.


Poslední úkryt


Po příchodu Kuchtíkovy manželky, která zaslechla výstřely, byla celá skupina na útěku. Útočníci se však zastavili ještě v Cidlině u Stehlíků a také v Bolíkovicích u Roupců, aby se potom šli ukrýt do žitného pole nedaleko od místa činu. Podle pamětníka žijícího v okolí Babic zamířili právě tam proto, že tam měli vybudovaný provizorní úkryt. Vchod byl přikrytý hnojem, aby znemožnil případné nasazení služebních psů.


Pronásledování probíhalo zpočátku jen v omezeném rozsahu, teprve po rozednění se rozběhlo naplno. Souběžně probíhaly domovní razie v Babicích, Bolíkovicích a v Cidlině. Tak byl objeven a na půdě zatčen u Stehlíků také Antonín Plichta starší. Pronásledovatelé povolali kvůli nepřehlednosti terénu letadlo z Prahy, které dalo signální raketou znamení, kde se útočníci v poli nacházejí. Při přestřelce byl zraněn jeden příslušník Bezpečnosti, Malý a Antonín Plichta mladší byli zastřeleni, zraněný Mityska se vzdal a těžce zraněný Stanislav Plichta, který při zásahu do páteře ochrnul, byl dopraven do nemocnice.

Zastřelený Antonín Plichta ml.


Mezi místními se později tvrdilo, že úkryt vlastně prozradil Malý, když vyrazil z bunkru a vystřelil na přelétávající letadlo. Co se potom v poli odehrávalo, se stalo opět předmětem sporů. Oficiální zpráva pochopitelně hovořila o zneškodnění teroristů, ale objevil se i jiný pohled. Jeden spoluvězeň těžce zraněného Stanislava Plichty se prý právě od něj dozvěděl, že proti nim zahájil palbu Malý. Tondu Plichtu mladšího prý rozstřílel jako řešeto a zranil také Mitysku, který se potom raději vzdal pronásledovatelům.


Spory se rozhořely také kolem smrti Malého. Ačkoli oficiální prameny vždy hovořily o tom, že zahynul v poli, mezi lidmi se říkalo, že byl z pole odvezen do bezpečí a jeho údajná mrtvola byla nahrazena jiným tělem. Proto ho prý ho při identifikaci nepoznala ani vlastní matka.


Pravda skrytá v mlhách


Nejasnosti kolem babického případu byly, jsou a budou. A není divu. Vždyť už jen fakt, že 2. července došlo k vraždám, za pouhých pět dní bylo ukončeno vyšetřování, za další dva dny byla připravena obžaloba a již 12. července bylo zahájeno soudní přelíčení v Jihlavě, je pozoruhodný.


Soud vynesl sedm trestů smrti a dvě doživotí. Malého někdejší spolužák kněz Jan Bula byl odsouzen až při dalším soudním přelíčení v Třebíči, kde jako jediný dostal provaz. Ochrnutý Stanislav Plichta byl popraven až v roce 1953. Rychlost, s níž všechny články rozjeté mašinérie postupovaly, připomíná spíš bleskovou likvidaci nepohodlných svědků než řádný proces. Ludvík Stehlík mladší svou zkušenost s vyšetřovateli popsal takto: „Buď nám to tady podepíšeš a dostaneš řekněme dvaadvacet let, nebo ne, a pak dostaneš provaz!“

Památník zastřelených funkcionářů MNV v Babicích


Autor tohoto textu se před více než dvaceti lety setkal se soudcem Jaroslavem Demčákem, který v jihlavském procesu rozhodoval. Na otázku, zda po letech cítí nějakou vinu, odpověděl, že tam byl jen do počtu stejně jako ostatní, s výjimkou předsedy senátu Vojtěcha Rudého, který vše konzultoval s nadřízenými. Pak zamával vysokoškolským indexem, aby dokázal, že v době procesu neměl ještě ani složenou zkoušku z trestního práva. Kdyby prý nebyl pro navržené tresty smrti, vyhodili by ho ze studia, a stejně by to za něho odhlasoval někdo jiný. Jak říkávají advokáti: spravedlnost je u Pánaboha, ale k soudu se chodí pro rozsudky!


A kdo byl Vojtěch Rudý, který podle Demčáka jako jediný skutečně rozhodoval? Jmenoval se Benjamin Roth a před válkou byl advokátem. Za války se dostal jako „Béla“ Roth s rodinou do Osvětimi, a jako jediný přežil. Mezi spoluvězni oblíbený nebyl. Po válce si změnil jméno a zahájil kariéru soudce. Platil za nesmlouvavého vykonavatele stranických pokynů. Pozoruhodné je, co o něm v roce 1953 napsali sami příslušníci Státní bezpečnosti: „Doktor Rudý je velmi ctižádostivý, vychytralý, úlisný, avšak odborně schopný, a jeho jednání je zákeřné a zrádné s cílem získati prospěch pro svou osobu.“


Více než vraždy ve škole poznamenal kraj okolo Babic následný politický teror, zaměřený zejména proti kněžím a posledním soukromě hospodařícím rolníkům. Ti měli nyní konečně pochopit, kdo je tady pánem, a také to, že každý odpor bude bezohledně zlomen. Po procesech už nic nebránilo kolektivizaci venkova a vzniku jednotných zemědělských družstev.


Krvavá rána, která se tehdy na počátku padesátých let v Babicích a okolních obcích otevřela, se nezacelila dodnes. Nezacelila se proto, že ve jménu vyšších cílů byli záměrně obětováni obyčejní lidé. Na jedné hromadě mrtvol se tak objevili sedláci Plichtové, kněží Bula, Drbola, Pařil, hajní Kopuletý a Škrdla nebo funkcionáři místní samosprávy Kuchtík a Roupec. Spolu s nimi byl však obětován i přesvědčený komunista Netolička, který byl alespoň po smrti symbolicky „odškodněn“ básní Jana Šterna Prostřelená legitimace.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.