Podivný Rasputin ze Starče


Zinscenovala masakr v Babicích Státní bezpečnost? A kdo vlastně byl „kapitán“ Malý? Podaří se někdy rozplést celý ten krvavý případ? Major Zeman to rozhodně neudělal...


Počátek padesátých let byl v Československu obdobím plným paradoxů. Bylo nedlouho po válce a krátce po únorovém převratu. Navenek se zdálo, že československá společnost vykročila šťastně na cestu budování zářných zítřků. Pod oficiální radostnou kulisou se však odehrávaly tragické příběhy lidí, jimž nová doba brala po generace zažitý životní styl převzatý od předků. Zejména na venkově byl vztah k půdě hluboce zakořeněný a převládal zde konzervativní životní styl. Sedláci a rolníci byli zvyklí ctít život tvrdou prací a věčnost návštěvou nedělní mše v kostele. Místní společenství se na rozdíl od měst nadále koncentrovalo kolem kostela a fary.

Těla obětí osudové provokace

A tak to byla v srpnu 1945 mimořádná událost, když rodák z Lukova Jan Bula, mladý kněz pocházející z chudých poměrů, sloužil v rodné vsi svou první mši. Ale každé světlo následuje stín. Poúnorový režim považoval zejména katolickou církev za symbol tmářství a za jednoho z hlavních nepřátel. Měl za to, že venkov musí být socializován likvidací vesnických boháčů a vznikem jednotných zemědělských družstev, což povede také k oslabení vlivu farářů. Mladý kněz Jan Bula začal působit v Rokytnici. Zde se už v červnu 1949 dostal do prvního konfliktu s novou mocí, když z kazatelny přečetl věřícím zakázaný pastýřský list a navíc prohlásil, že kněží nechtějí zradit národ ani Krista.


Zákon o jednotných zemědělských družstvech byl schválen k prvnímu výročí „Vítězného února“, ale realizace vázla. Politický tlak na třídního nepřítele v podobě sedláka se proto neustále stupňoval. Vznikaly směrnice pro omezování a zatlačování vesnických boháčů, v podobném duchu vydával direktivy na jaře 1951 také krajský výbor KSČ v Jihlavě. Soukromým zemědělcům byly předepsány často nesplnitelné dávky, byly jim zabavovány stroje, nebo byli stíháni podle Zákona na ochranu republiky.


Všichni nespokojenci čekali na vhodný impuls. A nepochybovali, že se dostaví. Vztahy mezi Západem a Východem byly stále napjatější a možnost vzniku další válečné konfrontace doslova visela ve vzduchu. Oblast, odkud není daleko do Rakouska, se stala rejdištěm ze Západu přicházejících agentů-chodců.

Ladislav Malý


Mesianistický komplex charismatického „kapitána“


Ladislav Malý se před válkou usadil ve Starči. Na gymnáziu v Moravských Budějovicích se potkal s pozdějším farářem Janem Bulou, po několika letech se však jejich cesty rozešly. Malý byl ambiciózní mladý muž a toužil se stát důstojníkem. Studium na vojenské akademii v Hranicích mu však znemožnila nacistická okupace. Krátké intermezzo prožil za války ve vládním vojsku, ale srdeční vada a neschopnost podřídit se tvrdé disciplíně mu připravily další životní prohru. Nepřízeň osudu začal utápět v alkoholu.


V těchto okamžicích se naplno projevila jeho výbušná a dobrodružná povaha, kterou se jinak snažil skrývat a začal se projevovat jeho mesianistický komplex. Byl přesvědčený, že je vyvolen k velkým úkolům. Takový malý český Rasputin. Po válce se živil jako úředník, ale nikde se nedokázal usadit. Putoval z místa na místo, až skončil jako účetní v lázních Dolní Lipová. Při jedné oslavě to přehnal s konzumací slivovice a předsedovi základní organizace KSČ sdělil, že komunisté budou jednou viset na stromech. Hrozil mu soud. A tak usoudil, že je nejvyšší čas zmizet.


Na počátku května 1949 se Ladislav Malý objevil ve Vídni. Ani zde však nedokázal potlačit svou nespoutanou povahu a najít si stálé zaměstnání. Koketoval s francouzskou cizineckou legií, pak prchl do Mnichova, až se nakonec objevil v hledáčku americké CIC. Dostal doklady opravňující k pobytu v Rakousku, kde vystupoval pod falešnými jmény Ludwig Gross a Rudolf Laci. Plnil drobné úkoly - převáděl přes hranice, opatřoval doklady a razítka československých úřadů. Vnitřně byl však nespokojený, protože nebyl pověřen provedením nějakého skutečně velkého úkolu. Nadřízeným se Malý jevil jako divoký a nezvladatelný idealista, a tak byli při jednání s ním opatrní. Sdělovali o něm, že je prý posedlý myšlenkou provést v Československu něco opravdu výjimečného…


Na jaře osudného jednapadesátého roku, když po několika letech opět navštívil svého někdejšího spolužáka kněze Jana Bulu, za sebou spálil všechny mosty. Mladý farář naprosto podlehl jeho kouzlu, když mu Malý objasnil své poslání: měl prý dopravit za hranice arcibiskupa Josefa Berana, který se nedaleko odtud ukrýval. Podnik to však byl nebezpečný, takže arcibiskup potřeboval kněze, jemuž by se mohl pro každý případ vyzpovídat. Pro Bulu to byla novina. Všeobecně se vědělo, že od statečné mše ve svatovítské katedrále v červnu 1949 byl tento nejvyšší církevní hodnostář pod dohledem Státní bezpečnosti. Na jaře 1949 však proběhla tiskem stručná zpráva, že byl převezen na jiné místo. Farářovi bleskla hlavou myšlenka: co když je všechno jinak a komunisté skutečnou pravdu nechtějí přiznat?

P. Jan Bula


„Kapitán Malý“, jak sám sebe tituloval, měl prozatím úspěch. Lidé propadali kouzlu jeho osobnosti a uvěřili, že brzy nad komunisty zvítězí. Jeho metoda spočívala v tom, že říkal zoufalým lidem to, co si přáli slyšet. Ale i „kapitánovo“ charisma se jednoho dne vytratilo. Vznikl dokonce plán, jak ho jednou provždy umlčet. Události se však valily rychleji, než mnozí předpokládali. V kraji vystaveném nevídanému teroru se o něm později začaly tradovat jiné než obdivné historky. Například, že „kapitán“ ze zahraničí byl při první návštěvě na faře oblečen v uniformě příslušníka bezpečnosti. Toto tvrzení se objevilo ještě několikrát.


Bojovník, nebo loupežník?


Odpůrci komunistů byli Malým fascinováni. Jedním z nich byl Drahoslav Němec, spolu s nímž se ukrýval v hájence Františka Kopuletého, kam dorazil 17. dubna 1951. Úkryt pod včelínem, který jim dal hajný k dispozici, byl vybudovaný pro potřeby odboje už za války. Kopuletý nebyl jediný hajný, který „kapitánovi“ poskytl azyl. Dalším byl Antonín Škrdla, který za tuto pomoc rovněž zaplatil životem. Žijící pamětník z okolí Babic připomíná, že dosud se nikde nepsalo o tom, že existoval i třetí hajný, jehož Malý navštívil. Jmenoval se Žák – a jako jediný nevěřil v upřímnost samozvaného kapitána. Pro jis