• Michal Semín

Poklonit se těm, kdo přinesli oběť pro druhé

Jiří Ovčáček není sám, kdo se těší na ony slavnostní okamžiky, kterými si každoročně připomínáme obnovení naší státní svrchovanosti před 102 lety. V rozhovoru pro MY jde hluboko pod povrch hradních ceremonií, volajíce po obraně dědictví otců, ohroženého současnou obrazoboreckou vlnou a animozitou kulturních revolucionářů k tradicím vlastního národa.


Zanedlouho si společně připomeneme 102. výročí znovunabytí naší státní svrchovanosti. Vy tento den budete již posedmé slavit na Pražském Hradě, navíc v roli mluvčího prezidenta republiky. Těšíte se?

Jiří Ovčáček


Těším. Velice. Přeci jen je to událost, která nám nepřipomíná jen vznik Československa, ale celou tu naši nelehkou moderní historii. A z ní je třeba se neustále učit.


A není to pro vás po těch letech už tak trochu nuda?


Vůbec ne. Vždyť každý rok přináší něco nového. Tak třeba nový seznam vyznamenaných. Velmi si vážím té možnosti se s nimi setkat a blíže poznat jejich neobyčejné životní příběhy.


Je to důležité i pro prezidenta Zemana?


Pro něj je akt vyznamenávání, mohu-li to tak říci, středobodem celých oslav. Výběrem oceněných nám chce sdělit, jakými životními příklady se máme, jako jednotlivci i celá společnost, inspirovat. Přimět nás k zamyšlení se nad tím, čím jsou pro naši dobu důležití.


Jako by sám, prezident v tu chvíli ustupoval do pozadí…


Přesně tak. Na světlo přicházejí ti, které on vyznamenává.


Někteří novináři však prezidentu Zemanovi vytýkají, že nemá vlastní projev, kterým by komentoval aktuální společenskou situaci…

Tito novináři především očekávají nicneříkající floskule a fráze, a to od pana prezidenta těžko mohou čekat. Prezidentův projev je specifický, komentář k současné situaci činí spíše nepřímo, vyzdvižením kladů vyznamenávaných osobností.


Jedním z rysů jeho každoročních projevů je i to, že jej nečte z papíru. To řeční o tom, co jej právě napadne?


Vůbec ne. Na papíře ho sice nemá, ale v hlavě ano. Přemýšlí o něm dlouho dopředu.


A konzultuje ho s vámi?


Pouze tehdy, když si chce něco ověřit či když si není nějakou myšlenkou stoprocentně jistý.


Takže dopředu ho vy, ani nikdo jiný z prezidentova blízkého okolí, nezná?


Tu a tam nějakou myšlenku, ale jako celek ne. I pro mne bývá překvapením. O to bedlivěji mu naslouchám.


A jména vyznamenaných jsou také plně v režii pana prezidenta?


Ano, jde o jeho osobní výběr. Tak to bylo i u jeho předchůdců, což považuji za dobrou tradici.

Jak si prezident Zeman adepty k předání státního vyznamenání vybírá?


Velmi pečlivě se seznamuje se životopisy navržených, aby se vcítil do různých peripetií jejich životů.


A schází se s nimi, než se pro udělení vyznamenání rozhodne?


To ne. Pokud se s nimi potkává, tak při jiných příležitostech, kde toto téma nijak nefiguruje. S vyznamenanými se schází až 28. října, před vlastním aktem udílení. Kolektivně. Jsou to velice pěkná setkání, při kterých pan prezident vždy dokáže vykouzlit pro všechny přítomné příjemnou a milou atmosféru.


Stane se někdy, že adept k ocenění vyznamenání odmítne?


Stane. Vážím si těch, kteří si to nechají pro sebe. Bohužel se však najdou i tací, kteří z toho udělají politikum a řeší to mediálně.


Jedním z letošních oceněných měl být zesnulý Jaroslav Kubera. Manželka je však proti…


Plně to respektujeme. Ale mně osobně to mrzí. Jaroslav Kubera si státní vyznamenání pro svůj život v politice a odvážné názory, kterými šel často proti hlavnímu myšlenkovému proudu, určitě zaslouží. Takových je ve vysoké politice bohužel málo.

Víte, kdo má být vyznamenán letos?


O někom to vím, celý seznam však neznám. Ani o to neusiluji. Stejně bych vám ho nemohl prozradit.


A to předem nevědí ani novináři?


Ti se to dozví až v den udílení, a to v embargované podobě. Je malým českým zázrakem, že toto embargo ještě nikdy nebylo porušeno. Snad jsem to teď nezakřikl…


Podle čeho sestavujete seznam pozvaných hostů?


Určité okruhy lidí jsou dány předem. Není to o konkrétních jménech, jde o ústavní činitele, zástupce diplomatického sboru, soudních institucí, akademické obce, zástupce církve… A samozřejmě zveme blízké osoby vyznamenaných.


Občas se někdo ozve, že čistě protokolárně být pozván měl, ale nebyl…


Víte, když někdo jeden rok dá ostentativně najevo, že o účast ve skutečnosti nestojí či se jinak ostře vůči prezidentu Zemanovi vymezí, je z naší strany přeci dobrým skutkem, když pozván není. Vždyť by se v tom Vladislavském sále jenom trápil…

Na kom leží největší tíha příprav hradních oslav?


Na Odboru protokolu, konkrétně na jeho řediteli Vladimíru Krulišovi. Bude nejlepší, když si ho pěkně vyzpovídáte, ví o tom z nás nejvíc.


Dobrý nápad, zkusím se s ním domluvit. A vaše role je jaká?


Jsem spíše v pozadí. Připravuji s mediálním odborem akreditaci novinářů, zajišťujeme televizní přenos i vysílání na facebooku pana prezidenta. Více práce mám spíš poté, co slavnost proběhne.


Narážíte na kritické výroky novinářů na adresu některých vyznamenaných?


Přesně tak. Jak je u zvláště liberálních novinářů neblahým zvykem, pustí se do jejich kádrování. Probírají jejich příbuzné, co dělali za minulého režimu, prostě snaží se v jejich životě najít něco negativního.


To lze asi najít u každého, ne?


No samozřejmě. Lidský život je pestrý a každý má své silnější a slabší chvíle. Což platí i pro velké osobnosti.


A není to spíše tak, že prostřednictvím vyznamenaných útočí na toho, kdo je vyznamenal?


Máte naprostou pravdu. I kdyby dal prezident Zeman nejvyšší státní vyznamenání svatému Pavlovi, omlátí mu to o hlavu za to, jak se sv. Pavel choval, když byl ještě Šavel.


Říkal jste, že každý rok je oslava svátku něčím specifická. O letošním roce to asi platí dvojnásob, že?


Záleží na to, jak to bude s koronavirem. Pracujeme s několika scénáři, rozhodne epidemiologická situace na počátku října. A opatření, které vláda vyhlásí.

Vy si umíte představit slavnostní akt vyznamenání v rouškách?


Představit si umím cokoli. Vše se bude odvíjet od aktuální situace, může se to projevit v úpravě programu, jeho omezení či snížení počtu hostů. Ať tak či onak, důležité je zachovat onen základ, tedy soustředit se na vyznamenané osobnosti.


Podle jakého kritéria vlastně pan prezident vyznamenané osoby vybírá?


Jsem rád, že se na to ptáte. Pro pana prezidenta je důležitým hlediskem ochota přinášet oběti. Statečnost, která nezřídka ústí v utrpení, v obětování vlastního života pro vlast či pro víru.


Společným jmenovatelem je tedy pomoc bližním. A to platí i pro vyznamenávané umělce?


U nich je jiné důležité hledisko, totiž umět dělat druhým lidem radost, vnášet světlo do každé doby, i té těžké. To je snad také projev lásky k bližnímu, ne?


V této souvislosti mne napadá, že duch oslav na Pražském Hradě je v přímém protikladu k obrazoboreckému duchu liberálně levicového trendu kácení soch a přetínání kořenů, poutajících nás k dílu našich otců…


Přesně tak. Žijeme v éře kolektivního zapomínání. Proto se na scénu vrací politický radikalismus, kterému je konzervativní duch Hradu cizí.


Konzervativní duch Hradu?


Víte, tady na tom návrší probíhá čas jiným způsobem, než, a teď to nemyslím ve zlém, v podhradí. Nutí nás to tu k většímu nadhledu, k pohledu nejen do budoucnosti, ale i do minulosti. Nebo ještě přesněji, k jisté nadčasovosti. Oproti tomu v podhradí se pořád všechno mění, poslanci, ministři, náměstci…


Přispívá k tomu i vaše sousedství s pražským arcibiskupstvím?


Určitě. Na jednom místě se tu setkávají prvky státní a prvky duchovní. Tím je Pražský Hrad unikátní a mám za to, že pro naši republiku je to jenom dobře.


Jak to vůbec vidíte s kvalitou oslav našich státních svátků, tedy nejen toho 28. října?


Pokud se vytratí onen hluboký vhled do minulosti, k našim kořenům a tradicím, pak hrozí, že se oslava svátku promění v pouhé obřadnictví. I velký svátek můžete takto vyprázdnit, zvlášť když vám začne připadat zastaralý, nemoderní. Povrchní forma oslav zůstane, ale vytratí se sváteční duch.


Například?


Obětí obřadnictví se bohužel stal 17. listopad. Vždyť chvílemi připomíná státní oslavy za minulého režimu, už chybí jen ty povinné plakáty ve výlohách.


28. říjnu to nehrozí?


Myslím, že ne.

A 28. září?


Svátek sv. Václava, respektive Den české státnosti, je tím druhým velkým státním svátkem, který si zachovává tvář a hloubku. 28. říjen je takový proto, že je v režii konzervativního Hradu, 28. září pak proto, že je v režii církve, i když se státním přesahem. Považuji pro budoucnost našeho národa a státu za důležité, aby to tak zůstalo.


Má konzervativní charakter Hradu, na který opakovaně poukazujete, vliv i na osobnost prezidenta Zemana? Vzpomínám, jak v roce 2000 vystoupil ve sněmovně s bojovým projevem proti ustanovení státního svátku sv. Václava…


Každý člověk se nějak vyvíjí. I pan prezident o sobě říká, že se tu stal konzervativnější.


V čem jiném se to projevuje, než v tom, že vzal sv. Václava na milost?


Ať už si kdokoli myslí cokoli o výrocích pana prezidenta k zahraniční politice či na adresu České televize, nikdo nemůže zpochybnit fakt, že máme v čele státu člověka, který ctí lidský život. Nejen tím, koho 28. října vyznamenává, ale především svými reálnými kroky.


Co tím myslíte?


Že máme prezidenta, který nepřipustí, aby se v naší zemi, dokud bude hlavou státu, uzákonila eutanázie. Že máme prezidenta, který dává záštitu Pochodu pro život, oslavující dar každého počatého života. Co víc si můžeme přát?

Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon