Poklonit se těm, kdo přinesli oběť pro druhé

Jiří Ovčáček není sám, kdo se těší na ony slavnostní okamžiky, kterými si každoročně připomínáme obnovení naší státní svrchovanosti před 102 lety. V rozhovoru pro MY jde hluboko pod povrch hradních ceremonií, volajíce po obraně dědictví otců, ohroženého současnou obrazoboreckou vlnou a animozitou kulturních revolucionářů k tradicím vlastního národa.


Zanedlouho si společně připomeneme 102. výročí znovunabytí naší státní svrchovanosti. Vy tento den budete již posedmé slavit na Pražském Hradě, navíc v roli mluvčího prezidenta republiky. Těšíte se?

Jiří Ovčáček


Těším. Velice. Přeci jen je to událost, která nám nepřipomíná jen vznik Československa, ale celou tu naši nelehkou moderní historii. A z ní je třeba se neustále učit.


A není to pro vás po těch letech už tak trochu nuda?


Vůbec ne. Vždyť každý rok přináší něco nového. Tak třeba nový seznam vyznamenaných. Velmi si vážím té možnosti se s nimi setkat a blíže poznat jejich neobyčejné životní příběhy.


Je to důležité i pro prezidenta Zemana?


Pro něj je akt vyznamenávání, mohu-li to tak říci, středobodem celých oslav. Výběrem oceněných nám chce sdělit, jakými životními příklady se máme, jako jednotlivci i celá společnost, inspirovat. Přimět nás k zamyšlení se nad tím, čím jsou pro naši dobu důležití.


Jako by sám, prezident v tu chvíli ustupoval do pozadí…


Přesně tak. Na světlo přicházejí ti, které on vyznamenává.


Někteří novináři však prezidentu Zemanovi vytýkají, že nemá vlastní projev, kterým by komentoval aktuální společenskou situaci…

Tito novináři především očekávají nicneříkající floskule a fráze, a to od pana prezidenta těžko mohou čekat. Prezidentův projev je specifický, komentář k současné situaci činí spíše nepřímo, vyzdvižením kladů vyznamenávaných osobností.


Jedním z rysů jeho každoročních projevů je i to, že jej nečte z papíru. To řeční o tom, co jej právě napadne?


Vůbec ne. Na papíře ho sice nemá, ale v hlavě ano. Přemýšlí o něm dlouho dopředu.


A konzultuje ho s vámi?


Pouze tehdy, když si chce něco ověřit či když si není nějakou myšlenkou stoprocentně jistý.


Takže dopředu ho vy, ani nikdo jiný z prezidentova blízkého okolí, nezná?


Tu a tam nějakou myšlenku, ale jako celek ne. I pro mne bývá překvapením. O to bedlivěji mu naslouchám.


A jména vyznamenaných jsou také plně v režii pana prezidenta?


Ano, jde o jeho osobní výběr. Tak to bylo i u jeho předchůdců, což považuji za dobrou tradici.

Jak si prezident Zeman adepty k předání státního vyznamenání vybírá?


Velmi pečlivě se seznamuje se životopisy navržených, aby se vcítil do různých peripetií jejich životů.


A schází se s nimi, než se pro udělení vyznamenání rozhodne?


To ne. Pokud se s nimi potkává, tak při jiných příležitostech, kde toto téma nijak nefiguruje. S vyznamenanými se schází až 28. října, před vlastním aktem udílení. Kolektivně. Jsou to velice pěkná setkání, při kterých pan prezident vždy dokáže vykouzlit pro všechny přítomné příjemnou a milou atmosféru.


Stane se někdy, že adept k ocenění vyznam