Politicky nekorektní kazatel

Jezuita Stanislav Vydra je spolu s vlasteneckými piaristy Gelasiem Dobnerem a Mikulášem Adauktem Voigtem jedním z „posledních mohykánů“ barokního vlastenectví. Bez jejich přičinění by se pozdější národní obrození, jak je známe z učebnic, zrodilo jen stěží.

Stanislav Vydra ‒ kněz, vysokoškolský profesor, matematik a národní buditel


Stanislavu Vydrovi paradoxně postavil krásný duchovní pomník sám velký kritik barokních jezuitů Alois Jirásek, autor známého románu Temno, líčící jezuitské misie v Čechách nespravedlivě a jednostranně jako akty násilí a netolerance. Jeho F. L. Věk však popisuje celkem objektivně myšlenkové proudy českého národního obrození na přelomu 18. a 19. století a jejich dopady na smýšlení obyvatelstva. Jirásek uznává kromě protikřesťanského osvícenství, jemuž samozřejmě straní, i přínos katolických vlastenců, kteří byli myšlenkově zakotveni v barokní éře a v tom, co se obecně nazývá „katolickou reformací“. Právě takovou osobností, jež výrazně posílila vlastenecké smýšlení zejména pražských studentů, byl jezuita Stanislav Vydra.


Narodil se roku 13. listopadu roku 1741 v Hradci Králové v měšťanské rodině. Když studoval na královéhradeckém jezuitském gymnáziu, byl členem tamní koleje Antonín Koniáš, kterého Jirásek ve svém Temnu vylíčil jako „hubitele českých knih“. Po ukončení základního vzdělání vstoupil roku 1757 do jezuitského řádu a započal noviciát v koleji v Klatovech. Představení brzy zpozorovali jeho velkou lásku k matematice a fyzice, proto jej poslali na studium těchto disciplín do pražského Klementina.


Jezuité věnovali studiu matematiky a fyziky velkou péči. Z jejich řad vzešli mnozí významní a světově uznávaní odborníci. Jedním z nich byl v 17. století i vynálezce logaritmického pravítka Jakub Kresa. Prošel formací v brněnské jezuitské koleji a řádoví představení jej odeslali vyučovat matematiku do Španělska, kde si vysloužil přezdívku „druhý Eukleides“.

Jezuité přispěli k rozvoji mnoha vědních oborů


Matematik


Italský jezuita Francesco Lana-Terzi v 17. století jako první v dějinách popsal geometrii a fyziku letadla, proto je nazýván „otcem letectví“. Mnoho jezuitů se vyznamenalo právě v oboru matematiky a fyziky. Historik Charles Bossut sestavil seznam prvořadých matematiků od roku 900 před Kristem do roku 1800 po Kristu – a mezi těmito 303 jmény je uvedeno 16 jezuitů, to znamená 5 procent za časové období 2700 let. Když uvážíme, že z těchto 27 století existovali jezuité pouhá dvě, tak je to opravdu významný podíl řádu Tovaryšstva Ježíšova na rozvoji přírodních věd. Možná se všeobecně neví, že 35 kráterů na Měsíci bylo pojmenováno po jezuitských matematicích a astronomech.


Prvním fyzikem a matematikem, který určil zrychlení volně padajícího tělesa a sestrojil též vteřinové kyvadlo, byl v 17. století jezuita Giambattista Riccioli. Jeho spolubratr Francesco Maria Grimaldi zase jako první zhotovil přesný selenogram (detailní diagram popisující povrch Měsíce), který je dodnes umístěn ve vchodu do Národního kosmického muzea ve Washingtonu v USA. Chorvatský jezuita Rudjer Boskovič, který vyučoval na jezuitské koleji v Římě v 18. století, jako první v historii popsal rozdílné účinky gravitace na různých místech Země, analyzoval skvrny na Slunci jako koncentraci plynů, a položil základy moderní atomové fyziky. Tak by šlo pokračovat dál, ale snad to stačí, abychom mohli objektivně konstatovat, že matematika, fyzika a vůbec exaktní vědy patřily k prioritám jezuitského řádu, který jim věnoval zvýšenou pozornost.


Proto bylo mladému Vydrovi umožněno maximální vzdělání v těchto naukách. Stal se v pražském Klementinu r. 1766 asistentem matematika a astronoma Josefa Steplinga, který mu mimo jiné svěřil i správu astronomické observatoře, umístěné v tamní koleji. Významným matematikem klementinského učiliště byl také další jezuitský kněz Jan Tesánek.

Josef Stepling matematik, astronom a český vlastenec


Stepling byl nejen vynikající matematik a astronom, ale i český vlastenec, znepokojený tehdejší germanizační politikou císařovny Marie Terezie, obklopené osvícenskými rádci a úředníky. Tím ovlivnil i svého asistenta Stanislava Vydru, který se vášnivě ponořil do četby Obrany českého jazyka, sepsané v 17. století jezuitou Bohuslavem Balbínem, a dalších českých vlasteneckých spisů. To ho přivedlo nakonec i ke studiu češtiny, jemuž se intenzivně věnoval vedle své hlavní lásky – matematiky.


V roce 1769 byl Vydra vysvěcen na kněze a odeslán jako profesor matematiky na gymnázium do Jičína. Tam ale pobyl jen krátce, neboť ve Vilímově vážně onemocněl farář a jezuitský řád byl požádán o výpomoc v duchovní správě. Vydra byl zde ustanoven jako provizorní administrátor, ale nesetrval dlouho. Stepling si jej vyžádal zpět, protože se jako asistent stal pro něho nenahraditelným.


O rok později však papež Klement XIV. na nátlak evropských panovnických dvorů podléhajících osvícenské ideologii jezuitský řád zrušil. Jezuité museli odejít z klementinské koleje. Kněží Tovaryšstva našli uplatnění buď na školách jako učitelé, nebo jako vychovatelé ve šlechtických rodinách.


Pronásledování


Vydra byl jmenován profesorem matematiky tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Z Klementina se musel tak jako všichni jezuité vystěhovat a najít si v Praze soukromý byt. Do své smrti v roce 1804 zformoval nejen vědecky, ale i duchovně, mravně a vlastenecky více než deset tisíc žáků. Mezi ně patřily i známé osobnosti obrozenecké éry Bernard Bolzano, František Gerstner, Josef Ziegler a další. Kněz Bolzano kráčel ve Vydrových šlépějích jako matematik, rovněž tak Gerstner. Ziegler patřil k předním vlasteneckým farářům počátku 19. století.

Vydrovy Počátkové arytmetyky vyšly až po jeho smrti


Vydrovo nevšední pedagogické charizma a jeho morální autoritu přibližuje čtenářům v prvním dílu F. L. Věka Alois Jirásek, který píše, že šlo o „muže ani ne padesátiletého, nevysoké postavy, suchého, vysokého, lysého čela, tváře výrazné. Na ní sobě každý hned zpovzdálí všiml nosu dosti velikého, ale táhlého a pěkně zahnutého. Kdo však blíže na učeného exjesuitu pohleděl, toho upoutaly jeho veliké, tmavé, zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost.“


Za vlády Josefa II. (1780-90) nastaly pro Vydru nepříznivé časy. Zakusil byrokratické pronásledování ze strany úřadů „nejosvícenějšího císaře“ nejen jako český vlastenec, ale i jako katolický kněz, který se nesmířil se zásahy vlády do vnitrocírkevních záležitostí, mezi něž patřilo hlavně rušení klášterů, předpisy o tom, co smí a nesmí kněz kázat (musel např. poučovat z kazatelny lid i o správném hnojení pole), a likvidace kněžských seminářů, jež byly nahrazeny státními tzv. generálními semináři, nad nimiž neměli biskupové absolutně žádnou pravomoc.


Vydrův bývalý spolubratr z noviciátu v Klatovech a pozdější knihovník u šlechtického rodu Fürstenberků Jan Ferdinand Opiz jej charakterizuje ve své autobiografii jako „muže praučeného, ale bohužel ještě vždy arciloyolovsky smýšlejícího“ (sv. Ignác z Loyoly byl zakladatelem jezuitského řádu). Obrana katolické pravověrnosti a odmítání josefinské germanizace byly totiž tenkrát projevem politické nekorektnosti a občanské odvahy.

Stanislava Vydru ztvárnil v seriálu F. L. Věk herec Martin Růžek


Obránce českého jazyka


Poprvé na sebe Vydra „politicky nekorektně“ upozornil u příležitosti úmrtí svého řádového učitele Steplinga v roce 1778 latinským spisem Historia matheseos in Bohemia et Moravia cultae. Podává zde životopisy 98 matematiků od vlády Karla IV. až do 18. století. Stepling znamená pro něj vyvrcholení české matematické vědy. Vydrova Historia matheseos se ale neomezuje pouze na životy a díla českých matematiků. Vydra svůj spis prokládá osobními poznámkami vlasteneckého charakteru s kritikou germanizační politiky vídeňské vlády. Tím se poprvé negativně zapsal u rakouských úřadů jako „rebel“.


Císař Josef II., když se po smrti své matky Marie Terezie roku 1780 ujal vlády, nařídil nahradit na univerzitách latinu, dosud vyučovací jazyk, němčinou. Vydra protestoval a dával tento svůj odpor najevo veřejně na přednáškách. Musel sice učit německy, rád se ale uchyloval k českým poznámkám a připomínkám „nematematického“ charakteru. Zpestřoval látku různými latinsky a česky pronášenými citáty z Vergilia či Horatia, rád zaváděl se studenty rozpravu o Mozartově hudbě, kterou miloval, měl smysl pro humor. Obzvlášť si ale liboval v „odbočkách“ od matematiky k českým dějinám, často hovořil o sv. Václavu, Vojtěchovi, Janu Nepomuckém, Karlu IV. a jiných velikánech naší historie. Věnoval se českým dějinám i jako autor, roku 1788 napsal životopis svého o více než 100 let staršího spolubratra Bohuslava Balbína, autora proslulé Obrany jazyka slovanského, zvláště českého.


Nebojácně se pouštěl před studenty i do kritiky osvícenské politiky císaře Josefa II., protestoval hlavně proti rušení klášterů a nepravověrné výuce budoucích kněží ve státních generálních seminářích, ale též proti povinné němčině na úřadech, na středních a na vysokých školách. To mu bylo úředně zakázáno. Gubernium jej vyzvalo, aby se při výuce striktně držel pouze výuky matematiky a nehovořil přitom jiným jazykem než němčinou. Akademická mládež Vydru milovala. Byla mu vděčná za jeho laskavost, moudrost, důslednost a upřímnost, za mladistvý elán a smysl pro krásnou hudbu. Nevyskytl se tenkrát žádný z těch, kteří navštěvovali jeho matematické přednášky, kdo by na něho i po letech nevzpomínal s láskou a obdivem.

Vydra se nebojácně pouštěl do kritiky osvícenské politiky císaře Josefa II.


Nonkonformní kazatel v Praze


Kněží vyučující na pražské univerzitě měli tenkrát povinnost kázat pro veřejnost v některém kostele. Vydrovi byl takto přidělen chrám sv. Haštala na Starém Městě. Kázání v německém jazyce se považovalo za samozřejmost. To by ale nebyl Vydra, kdyby se podřídil. Kázal zásadně česky a bez jakéhokoliv podbízení se tehdejší osvícenské „politické korektnosti“. Napadal osvícenské hereze při výuce v generálních seminářích, bránil katolickou nauku v duchu dekretů tridentského koncilu, a vyzýval také posluchače, aby se nestyděli za svůj rodný jazyk, připomínal české světce a učence a slávu české historie.


To se neobešlo bez následků. Po Praze koloval udavačský spis Geiszel der Prediger (česky „metla kazatelů“), obsahující seznam duchovních, kteří kážou proti císaři a jeho politice, obhajují prý „středověké pověry“ a „ustrnulou scholastiku“ a brání „hydru ultramontanismu“ (tj. věrnost papeži jako náměstku Kristovu). Vydra se také octl na seznamu, s velmi nelichotivým hodnocením, spolu s kněžími piaristického řádu označenými jako nejhorší. Dostal úřední zákaz kázání a příkaz, aby se věnoval pouze a výhradně výuce matematiky, jinak že budou vyvozeny pro něj velice nepříznivé důsledky.


Ke své kazatelské činnost u sv. Haštala se Vydra mohl vrátit až roku 1792, kdy byl Josef II. již dva roky mrtev. Téhož roku zahájil císař František I. novou politiku tzv. restaurace, která sice v principu zachovávala hlavní rysy josefinské politiky, ale činila tak mnohem sofistikovaněji a bez extrémních výstřelků. Císař František poněkud pootevřel prostor i pro ortodoxní katolíky, tvrdá germanizace však pokračovala v neztenčené míře.

U sv. Haštala na Starém Městě kázal Vydra zásadně česky. Nakonec dostal zákaz kázání


Vydra, v té době již děkan filosofické fakulty a později rektor univerzity, pronesl u sv. Haštala do r. 1798 celkem 19 českých kázání, která potom souborně vydal tiskem. V úvodu píše, že „všecko, co se tu čísti bude, pochází z přemejšlování a přesvědčení mého. Více srdcem než pérem napsáno jest“. Vydrovy promluvy jsou apologetické, brání katolickou víru proti protestantismu a osvícenství. Vydra se tady projevuje jako typický myšlenkový dědic pozdního baroka. V jeho sbírce kázání jsou výrazně zastoupeny vlastenecké motivy. Odsuzuje germanizaci a ostře kritizuje hlavně vzdělance, kteří se stydí za svou rodnou řeč, aby neutrpěla jejich kariéra. Mnohokrát z kazatelny zdůrazňoval, že on vždy zůstal a zůstane „jak řeči, tak víry svatováclavské pevně se držící Čech“. V budoucnost českého jazyka i národa na rozdíl od Dobrovského pevně věří, je přesvědčen, že český národ přežije i josefinskou a postjosefinskou germanizaci.


Byl v té době se svým postojem kategoricky odmítajícím josefinské osvícenství ojedinělým zjevem. Kněžští i laičtí obrozenečtí intelektuálové smýšleli už jinak. Vydra je spolu s vlasteneckými piaristy Gelasiem Dobnerem a Mikulášem Adauktem Voigtem jedním z „posledních mohykánů“ barokního katolického vlastenectví, které započalo v 17. století Balbínem a skloubilo v sobě v obdivuhodné harmonii český patriotismus s protireformačním katolicismem. Po Vydrovi se již v Čechách žádná podobná osobnost nevyskytla. Duchovní, intelektuální a potažmo politické vedení procesu českého národního uvědomění převzali osvícenci a liberálové Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Josef Kajetán Tyl, František Palacký, Karel Havlíček Borovský a další.

Vydrův hrob na Olšanských hřbitovech v Praze


Roku 1803 Stanislav Vydra oslepl. Přesto ale vědeckou a pedagogickou práci neopustil a diktoval svým žákům Josefu Zieglerovi, Janu Dostálovi a Inocenci Doležalovi první česky psanou učebnici elementární matematiky pro vysokoškolské studenty. Vydal ji po autorově smrti nakladatel Josef Jandera pod názvem Počátkové aritmetyky od Stanislava Vydry. Potom začal ještě svým věrným žákům a spolupracovníkům diktovat česky psanou učebnici algebry, ale toto dílo nedokončil, 3. prosince r. 1804 náhlá smrt znemožnila realizaci jeho plánů.


Pohřeb popisuje tehdejší obrozenecký vlastenecký kronikář, rychtář z Milčic u Poděbrad Jan František Vavák, jako manifestaci českého vlastenectví. Vydra byl totiž kromě svých vysokých vědeckých a pedagogických kvalit i nezastupitelným symbolem autentického českého patriotismu bez rozdílu vyznání nebo politického smýšlení. Vavák ho nazývá „drahým kamenem hradecké koruny“.


Podobně jej hodnotí i další vůdčí postava českého národního obrození, Josef Jungmann, jinak liberál a odpůrce jezuitů. Přesto o Vydrovi píše, že byl dobrý, jak jich málo v světě, člověk, pěstoun, kněz a Čech. Další z významných obrozenců, kněz Vojtěch Nejedlý o něm říká, že „oheň ctnostný hořel v srdci mladém,Vydrou jak lev povstal vlastenec“.

Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.