Popelec

Jana s Markétou brouzdají ulicemi a živě gestikulují při hodnocení vítězů letošních cen Grammy. Procházejí okolo kostela, z něhož vychází početná rodina. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, počítá Jana – a hele, šest, doplní ji Markéta a ukáže rukou na kočárek s posledním přírůstkem. Stmívá se, stále je však vidět lidem do tváří. Asi se zapomněli doma opláchnout, nebo co, glosuje Markéta jejich zašpiněná čela. Ba ne, tady jde o něco jiného, kontruje s neskrývanou zvědavostí v hlase Jana. Všimla si totiž, že ty tmavé šmouhy na čelech mají podobu kříže. Hihňají se, oči však od těch záhadně označených čel nedovedou odtrhnout.

Hlava rodiny, statný to padesátník, si těch tázavých pohledů všimne a nenechá si ujít příležitost, aby zjevně pobaveným slečnám pootevřel dvířka do světa, o němž až dosud zjevně nic nevěděly. To, co vidíte na našich čelech, je popel, získaný spálením loňských ratolestí z Květné neděle, objasňuje záhadu způsobem, který v obou slečnách jen zvýší zvědavost a zájem o další informace. Dnes je totiž Popeleční středa, slyšely jste někdy o ní?


Jana si matně vybavuje, jak jí o udílení popelce před lety vyprávěla její již zesnulá náchodská babička. Že by to mělo nějaký vztah k Velikonocům? Ostatně za pár týdnů bude koleda, na kterou se obě jako malé holky těšily. Už dobrých šest, sedm let je nikdo nevyšupal – kluci u nich na sídlišti mají větší zájem o počítače, než o děvčata. Velikonoce? zkusí Jana.


Tak trochu hádáš, viď, nejsi ale daleko od pravdy, reaguje vstřícně muž, jehož žena a děti se zájmem sledují, kterým směrem se debata stočí. Než oslavíme Velikonoce, jež nejsou jen svátky jara, ale vzkříšení ukřižovaného Krista, čeká nás čtyřicet kajících dní, abychom se na to slavení důstojně připravili. Aha, tak proto ten kříž, který máte na čelech, zapojí se o poznání nesmělejší Markéta. Za co se ale kajete? Něco jste provedli?


To by bylo na dlouhé povídání, ale každý z nás se v životě dopouští skutků, které ubližují lidem okolo nás, i nám samotným, vstupuje do debaty matka rodiny. Ještě mi teď začněte něco vykládat o hříchu, brání se Jana z obavy před moralizováním, jehož si od svých jinak nevěřících rodičů užila až až. Mohla bych, ale když nechceš, nebudeme se vnucovat, usmívá se žena, z jejíhož obličeje lze na první pohled vyčíst, že toho o životě hodně ví. Třeba se ještě někdy potkáme a dopovíme si to, teď už se ale musíme rozloučit, uzavírá nedokončený rozhovor její manžel. A aby měla děvčata na ně nějakou památku, vloží Janě do rukou časopis se slovy, že v něm se mohou o původu různých zvyků a tradic, které byly ještě před pár desítkami let samozřejmostí, leccos zajímavého dozvědět. Na obálce svítí červené MY.


Markéta ani Jana neměly o existenci tohoto časopisu ani páru. Do trafik nechodí a na facebooku či instagramu na něj nenarazily. Koukej, článek o národním obrození, usmívá se při listování Jana, to by se mi mohlo hodit do školy. No jo, ale o druhým, to ti bude ve škole na houby, všímá si záhlaví u článku Markéta. To jako že se máme zase obrozovat? A objevovat smysl zapomenutých tradic? To by se mohlo líbit tátovi – furt nám klade na srdce, jak si máme vážit díla našich předků, mít v úctě naši řeč, tradice… S bráchou si občas říkáme, jestli to s tím vlastenčením trochu nepřehání, svěřuje se Markéta.


Jana mlčí. Prohlíží si další usebraně vyhlížející tváře lidí všech generací mířících z chladného kostela do vyhřátých domovů. A slibuje v duchu své babičce, že až přijde domů, začte se do těch pár zbožně vyhlížejících knih, které po ní v rodině zbyly. Možná v nich nalezne mnohem víc, než jen stručné vysvětlení, proč si na Popeleční středu nechávají křesťané značit čela křížem.


A za rok touhle dobou?


Bůh ví…


Článek vyšel v měsíčníku MY 3/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.