Poprava sebevraždou

Příběh Alfréda Rédla je přímo fantastický. I proto se dočkal několika filmových zpracování. Současně však stále otevírá řadu otázek, protože nikdy nebyl řádně vyšetřen. V každém případě však lze říci, že česká špionážní stopa v generálním štábu rakousko-uherské armády patří dodnes k těm nejpozoruhodnějším.

Alfred Redl šplhal po kariérním žebříčku strmě vzhůru


Rakouský generál Maximilián Freiherr und Landgraf von und zu Hammer-Purgstall do své kohorty důstojníků na Jadranu nechal počátkem dvacátého století povolat mladého a nadějného nadporučíka Alfréda Redla. Věděl, že mladý nadporučík absolvoval ve Vídni vysokou štábní školu a speciální kurs, jenž jej určil za špiona generálního štábu Evidenzbureau, a že má k této činnosti nadání od Boha. Svěřil mu výstavbu balkánské sítě špionů od Dalmácie po Albánii, hlavně proti úhlavnímu nepříteli Rakouska – Srbsku.


Talent od Boha


Redl byl jedním ze čtrnácti dětí česko–rusínského železničáře vychovávaných v německém duchu v promíchaném jazykovém prostředí Haliče. V nepříliš bohaté rodině mnoho příležitostí neviděl, jedno však věděl naprosto přesně – že je určen k vysokým cílům, a těch že určitě dosáhne. Proto vstoupil do kadetní školy ve Lvově a neúnavnou pílí to dotáhl až k branám generálního štábu.


Generál Landgraf měl i v Redlově případě jako vždy vynikající odhad na talenty. Prvním úlovkem mladého důstojníka špionáže byl vojenský poradce císařského dvora, profesor budínské univerzity dr. Ernó Horváth, kterého trůn poslal doplňovat důstojníkům vzdělání o moderní aviatice. Rédl byl určen jako jeho doprovod. Po čtrnácti dnech profesora zatkl jakožto špiona cizí mocnosti. Jako důkazy předložil jeho vlastní tajné fotografie, mapky a nákresy opevnění, maskovaných letišť a dalších vojenských zařízení na jihu Istrie. Osobně odvezl profesora do Vídně a v oddělení špionáže už zůstal natrvalo.

Práce pro Evidenzbureau skýtala řadu možností


Měl k tomu ty nejlepší jazykové předpoklady. Ovládal 12 jazyků, obzvláště ceněna byla ruština, srbština a turečtina. Proto byl často vysílán do Ruska a na Balkán. Jeho výkony byly natolik excelentní, že už za šest let byl jmenován vedoucím operačního oddělení a přeskočil tak celý zástup urozených vídeňských čekatelů na tuto prestižní funkci. Je asi jasné, jaké měli vůči němu pocity a že pozorně sledovali, kdy padne do nějaké pastičky.


Podivný sňatek


Ihned přepracoval celý systém agenturní práce, výzvědných sítí a hodnocení výsledků. Ve zkostnatělém úřadu zaváděl metody moderní kriminalistiky, včetně nahrávání výslechů, zavedl kartotéku vzorků písma a první psací stroje. Jako expert byl volán k soudům a usvědčoval dopadené špiony, stal se uznávaným odborníkem a hvězdou vídeňských salonů. Pro jeho nepřátele bylo těžké nachytat ho na hruškách. Na večírcích mnoho nepil, nehrál karty a vyhýbal se masážním salonům. Krásná baronesa Kubínyi z Dolného Kubína byla vskutku jen přítelkyně, nikoli milenka. Ostatně na zabezpečení své pověsti v této citlivé oblasti si vybudoval pevnou zeď. Rozhodující úlohu zde sehrála právě baronesa.


Seznámila jej se svou přítelkyní, baronkou Wilhelmínou Wenckheimovou von Scheidnitz. Po krátké známosti, kdy se téměř ještě ani neviděli, jim zorganizovala a odsvědčila polotajnou svatbu v Horním Rakousku v Melku. Ani svatební oběd se nekonal, dvojice ihned odplula parníkem do Regensburgu, pak zametli stopy přes Salzburg a zamířili na jih k moři do italské Abbazie. Večer se rozloučili a novomanžel odcestoval zpět do Rakouska za svými povinnostmi. Novomanželka sama přenocovala v hotelu Bellevue a ráno odjela do Alp léčit si v sanatoriu tuberkulózu. Tam také krátce nato zemřela.

Dnes již neexistující vídeňský hotel Klomser hrál v Redlově životě důležitou roli


Tato epizoda však dokázala nadlouho zavřít ústa všem, kdo tvrdili, že je homosexuál, a Alfréd Redl tak mohl ve svém svérázném pojetí lásky pouze přes mužské pohlavní a sedací orgány pokračovat i nadále. Milence si opatrně vybíral mezi mladými nemajetnými důstojníčky jemného vzhledu, nevinných obličejů a vypracovaných spodních partií. Na rozdíl od ostatních zpravodajských důstojníků, kteří byli vesměs suchaři, se ale občas přece jen účastnil nočního společenského života rakouské šlechty, nechal se vozit drahými kočáry a užíval si luxusu. Podstatné bylo, že výsledky jeho práce ve zpravodajské oblasti překonaly všechna očekávání armády i císařského dvora. A po první velmi úspěšné audienci u císaře se už vůbec nikdo neodvážil poukazovat na jeho tajné zvláštní záliby.


V sítích deviantní vášně


V roce 1908 Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu a Balkán se stal nejdůležitější doménou expanze mocnářství. I Redlovy časté osobní výjezdy do Sarajeva se podílely na tomto kolosálním úspěchu. Major Alfréd Redl byl jmenován prvním zástupcem Evidenzbureau, a tak už nebylo v Rakousku žádného státního tajemství, k němuž by neměl přístup. Za rok dostal podplukovníka a Řád železné koruny, který byl vzácně udělován pouze vysokým generálům. Přesto však nikdy nepřestal udržovat kontakt se svými rozvědčíky v poli, jezdil osobně do Ruska a do balkánského kotle.


K raportu o horkých východních sousedech si jej pozval několikrát i císař František Josef nebo následník trůnu František Ferdinand, kteří jej považovali za nejlepšího znalce Balkánu. Na podzim roku 1912 byl jmenován plukovníkem a odeslán k VIII. sboru do Prahy jako náčelník štábu. To byla poslední předzvěst před skokem na pozici generála a do výšin generálního štábu, tedy do takových funkcí, kam se Slovan, a navíc Čech mohl dopracovat jen velice výjimečně. Ale i zde, když z moci své funkce mohl jen sedět za stolem a rozkazy usměrňovat akce svých špiclů, neváhal a vše důležité řešil sám osobně na místě.

Redl si rád užíval luxusu. Zde při projížďce Prahou


V této době jej však už začaly dostihovat stíny jeho druhého života. Pravdou je, že o jeho homosexuálních sklonech se, jak již řečeno, šeptalo už na první štaci v Gorizzi. Několikrát jej téměř přichytili, když si odváděl z důstojnického kasína notně zpitého nového důstojníčka, ale vždy se dokázal vymluvit na samaritánskou službu, na starost o společensky unaveného kolegu. Sám se v kasinu zdržoval jen málo, většinou po nocích běhal, cvičil, učil se jazyky, plaval v moři a spartánsky odpočíval na kamenech na mořském břehu.


Aby zamaskoval své zvrácené sexuální potřeby, platil si společnici, u které občas přespával, takže navenek bylo vše v pořádku. Začátkem dvacátého století byla prostituce mezi muži přísně zapovězenou záležitostí a prozrazení znamenalo přinejlepším konec kariéry. Šlo proto také o vynikající prostředek k vydírání a donucení k práci pro cizí špionážní služby. Dnes se tato (a kdejaká jiná) nenormálnost (mimo arabské státy) může dokonce oficiálně proměnit i v manželství, v našich uměleckých kruzích a „high society“ je považována za přednost, takže cizí rozvědky by si ani neškrtly. Redl byl ovšem vysoce disciplinovaný a obezřetný špion a dokázal by nepochybně svou deviaci tajit až do vysokého stáří, kdyby jej do svých sítí nelapila jistá cizí rozvědka.


Úlovek zlaté rybky


Rusové jej nachytali s největší pravděpodobností už v kadetní škole ve Lvově. Alespoň se k tomu hrdě hlásil ruský konzul Konstantin Pustoškin, jenž jej nahlásil jako perspektivní zdroj do carské Stavky. Na prvních manévrech už jej přiměl upsat se vlastní krví agent varšavské rezidentury August Pratt, jemuž Redl padl do fotopasti při sexuálním zpracovávání mladého husarského poddůstojníka Stěpana Horynka. Kompromitující snímky nahých zadnic byly natolik přesvědčivé, že podepsal okamžitě.

Rusové získali v Redlovi nanejvýš důležitý zdroj informací


V příštích letech se kapitální úlovek vyplatil stonásobně. Nejdříve na Jadranu, kde okolo Puly neměli v té době žádného zvěda a díky Redlovi se dostali k velmi cenným informacím o německém lodním a leteckém vyzbrojování. Když pak rychle stoupal do vysokých postů a začal řídit celou rakouskou rozvědku (především právě proti nim), začal mít cenu zlata. Od té doby jej také zlatem vyvažovali. Ve Vídni dostal luxusní moderní byt, apartmá v hotelu Klomser a dva automobily, apartmá v Karlových Varech, byt v Praze na Malostranském náměstí a spoustu peněz, které volně a beze strachu utrácel podle libosti. To byla ona kouzelná doba, kdy bohatí nemuseli nikomu vysvětlovat, jak ke svému majetku přišli. Přesto si i tenkrát Redl dal práci s legendou, že má velké dluhy, a tím zcela zapadl do chumlu ostatních vysokých důstojníků, neb takový stav se považoval za normální.


Vražda „na útěku“


Stále mu však nad hlavou visel Damoklův meč možného vydírání od některého z bývalých milenců. Sice se s každým řádně vyrovnal, ale s přibývajícím věkem a stále vyšším postavením mohla narůst chuť i odvaha k řádnému vypumpování jeho bankovních kont. Jeden takový odvážlivec vymyslel ďábelský plán, který předčil i nejdivočejší představy. Byl to jeho dávný milenec z první štace v Haliči, blonďatý a jemný poručík Eckern-Freyberg, nyní kapitán na zapadlé posádce u Lemberku. Věčně bez peněz a v dluzích, nemohl přenést přes srdce, že Redl se má stát plukovníkem a členem generálního štábu.


Našel si v posádce jako návnadu mladičkého blonďatého poručíka jménem Rudolf Langauf. Ten byl aktuálně v průšvihu s krásnou židovkou, takže po zasvěcení do problému jej mohl vyslat do Vídně jako svého osobního vyděrače. Když se k Redlovi ohlásil, nechal jej plukovník dva dny čekat, a mezitím si jej řádně prověřil. Pak došlo na osobní raport v kanceláři. Poručík brzy pochopil, že šéf rozvědky monarchie ví o něm vše – kolik má dluhů, že kvůli poměru s židovkou mu hrozí vyhazov z armády, ale hlavně že jeho kumpán z karet je kapitán Claus von Ecker-Freyberg.


Redl jej vyslechl a nabídl mu, aby se stal jeho osobním vyzvědačem v severní Haliči. Mladík souhlasil, podepsal příjem vysoké částky a nechal se pozvat do hotelu Klomster do jeho apartmá na oběd. Zde jej Redl opil tak, že si následující noc nepamatoval. Ráno na druhý den se probudil nahý v cizí posteli a stav jisté části těla mu prozradil, že byl použit a zneuctěn. V apartmá nikdo nebyl, tak chtěl využít nečekané příležitosti. Rychle prohlédl, co lze zcizit, z pracovny na stole sebral červené desky s nějakým cizím dokumentem, přijaté peníze, a po neúspěšném pokusu o vypáčení sejfu zmizel.


Redl dal vyhlásit celostátní pátrání a vydal vojenský zatykač na zvěda i na jeho společníka s právem zastřelení na útěku. Za pár dnů přišel telefonogram, že oba hledaní důstojníci byli rozpoznáni v civilním oblečení, když se v severní Haliči pokusili tajně překročit hranici do Ruska. Protože se odmítli vzdát, byli při útěku zastřeleni. Další pokus o vydírání si již nikdo neriskl.

Redl byl považován za odborníka na Balkán


Konec hry?


Sítě plukovníka Redla sahaly až do nejvyšších pater všech okolních států a byly prakticky všemocné a neprůstřelné. A nikdy nebyly odhaleny. Není a nikdy nebyl přesný seznam informací, které ruské monarchii předal, ale nechyběly mezi nimi mobilizační a nástupní plány války proti Rusku a Srbsku (Kriegsfall R a Kriegstall B), prozrazení rakouských špionů pracujících v Moskvě a Petrohradě, likvidace agenturních sítí v Rusku a na Balkáně v předvečer první světové války, plány pevností i šifry.


Generální štáb nicméně později konstatoval, že rakouská rozvědka v předvečer války vycházela z Redlových dezinformací, podle nichž plánovala první údery svých armád. Proto následoval hromadný ústup, útěk až do Karpat, ztráta měst a nedobytné pevnosti Przemysl se statisíci zajatců, vojenskou technikou a výstrojí, rozvratem celé Haliče. Oproti původním plánům musel císař Vilém k zacelení děr nasadit elitní pruské jednotky, které pak citelně chyběly u prvního hlavního náporu na západní frontě při útoku na Paříž. V nástupu proti Srbsku bylo úspěch dosaženo až ve třetí ofenzivě, když Srbům došly náboje.


Tím lze vysvětlit paralyzování nástupu rakousko-uherské armády v roce 1914 v Haliči i ostudný prvotní nářez od mnohem slabších Srbů. Pozdější analýza zjistila, že pokud jde o mrtvé a zajatce, Redl přišel monarchii nejméně na půl milionu vojáků!


V dějinách světové špionáže je jen málo případů, kdy šéfové rozvědky mají k dispozici přímo náčelníka zpravodajské správy nepřítele, který jim po několik let sype poklad za pokladem. Právě takovým zlatým esem byl plukovník Redl. Jenže – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A není výjimkou, že člověk na vrcholu zpitý úspěchy přestane naslouchat varovným signálům ze spodu, z jiných úrovní.


A tak Redl s úsměvem odmítl nabídku amerického byznysmena Antinoriho, který mu na tajné schůzce sdělil, že „the game is over“ a nabídl mu bezpečný útěk a místo vládního poradce v oblasti špionáže a sjednávání zbrojních zakázek. „Bezrizikový poradce, nikoli provizní zprostředkovatel jako nyní,“ zdůraznil a začal vypočítávat tajné dodávky zbraní do všech zemí bojujících proti sobě v balkánských válkách. Redl zasalutoval a pokračoval volným krokem v chůzi ke svému apartmá v hotelu Klomser. V té chvíli mu do konce života zbývalo méně než třicet dnů.

Redlův příběh se dočkal několika filmových zpracování


Počítal s útěkem? Nebo si byl tak jistý, že jeho postavení s následníkem trůnu za zády je absolutně neotřesitelné? Je přitom celkem logické, že stále víc neúspěšných zpravodajských výsledků, provalů a ztrát vlastních špionů neušlo pozornosti zpravodajských důstojníků v Evidenzbureau, kteří začali tušit, že mají ve svých řadách nepřátelského krtka. Ale že by rovnou v nejvyšším vedení? Jenže jak jinak si vysvětlit, že nepřítel byl obeznámen s klíčovými tajemstvími monarchie? Ale teprve po Redlově jmenování do pražského VII. sboru armády a odjezdu z Vídně mohl jeho bývalý zástupce major Ronge začít s mimořádnými opatřeními. Ronge jako učenlivý žák okoukal všechny finty, které Redl při modernizaci zpravodajského úřadu zavedl, a mohl je nyní nasadit. Ani ve snu ho napadlo, že to bude právě proti jeho oblíbenému nadřízenému…


Začal tak, že nejprve vpašoval falešné zprávy „nejvyšší důležitosti“ do okruhu kolem císaře a čekal, kde se objeví. Nic. Vybavil podobně nejvýkonnější špiony v Rusku. Také nic. Netušil, že tím zkušenému Redlovi vyslal první vážné varování, že se kontrarozvědka probudila a jde mu po krku.


Polapen svým žákem


Ronge tedy musel začít odspodu a zapojit do honu stovky dalších pomahačů. Mnohonásobně zvýšil úroveň kontroly na hranicích a v tajné spolupráci s c. a k. poštou zavedl podrobnou kontrolu všech listovních zakázek v mocnářství. Tady konečně dosáhl prvního úspěchu. Na jméno Nikon Nizetas poste restante Wien, Opernball 13, došel objemnější dopis z městečka Eydtkunen na severu prusko-ruské hranice, kde byla jako odesilatel uvedena neexistující adresa. Kontrarozvědka balíček opatrně otevřela a uvnitř, mezi čistými listy papíru, našla několik tisíc zlatých. Zásilku opět opatrně uzavřeli a předali na příslušný poštovní úřad. K přepážce pro výdej „poste restante“ byl posazen spolupracovník Evidenzbureau se signálním zařízením a poblíž čekali dva zpravodajští důstojníci. Pohotovost trvala dva týdny. Nikdo nepřišel. Úředníci už chtěli hlídání zrušit, Ronge však větřil správnou stopu a nepovolil. Další týden dorazil stejnou trasou další dopis. Pak ještě jeden. Nervozita dosahovala bodu varu – a pak se ohaři dočkali.


Navečer 24. května 1913 těsně před uzavřením přepážek se dostavil štíhlý pán střední postavy, sportovního vzhledu a nevzrušeně si obálky vyzvedl. Podepsal přijetí neurčitým klikyhákem, dopisy uložil do příruční tašky a s naprostým klidem pomalu odkráčel. Před poštou měl připravenou koňskou drožku, kterou se nechal odvézt do hotelu Klomser. Asi chtěl rychle přepočítat, jaká suma peněz je ve všech obálkách dohromady, protože otevřel kožené pouzdro s nožíkem na papír a obálky otevřel. Když zašel do hotelu, do drožky naskočili detektivové a rychle vnitřek prohledali.


Tentokrát měli štěstí, jaké se na policii usměje málokdy. Muž pouzdro na sedadle zapomněl. Lepší důkaz se snad ani nelze představit. Pouzdro odevzdali na recepci hotelu s prosbou, ať si pro ně přijde ten pán, který před chvílí přijel, že mu je posílá drožkář. Vrátný zazvonil na pokoj a pán přišel. To už ho vskrytu pozoroval i šéf protišpionážní služby Ronge – a krve by se v něm nedořezal. Pouzdro si s úsměvem vyzvedl jeho bývalý šéf, plukovník Redl. Ronge se však rychle vzpamatoval, nechal hotel obklíčit policií, nikdo nesměl dovnitř ani ven, a obratem zavolal svého náčelníka. A ten zase samotného náčelníka generálního štábu, generálmajora Conrada von Hötzendorf. Delegace z nejvyšších míst se dostavila během půlhodinky. I s českým majorem, auditorem a vojenským prokurátorem Václavem Vorlíčkem.

Vojenská čest nesměla být pošpiněna... Redlovi zbývalo jediné řešení


Poprava sebevraždou


Když vešli do jeho pokoje, už si vyhodnotil, co se kolem hotelu děje, a s klidem na ně čekal. Čtyři nejvyšší velitelé armády a špionáže Rakouska-Uherska a naproti nim plukovník, kterého měl za pár měsíců císař jmenovat generálem. Přiznal se okamžitě, peníze se ani nepokoušel schovat. Věděl, že hra skončila. Žádal jen, aby ho před popravou ušetřili potupného vyšetřování, neboť by při tom mohlo vyplavat leccos špinavého, co by c. a k. trůnu uškodilo. Žádal nabitou pistoli a hodinu na soukromé vyrovnání se životem. S tím náčelník štábu souhlasil. Lépe než kdo jiný si dovedl představit ten obrovský skandál a jaké světlo by to vrhlo v předvečer očekávané války na císařský trůn a jeho spojence. Pokynul Rongemu, aby do půl hodiny zjistil pouze to nejdůležitější, ani výčet škod se dělat nebude, ochrana trůnu je přece vysoko nad vším naším konáním!


Ronge tedy provedl jen to nejnutnější a zjistil jen minimum toho, co kontrarozvědka potřebovala k zatčení dalších kumpánů a napravení chyb. Dodržel stanovenou půlhodinu a položil na stůl pistoli. Poté důstojníci mlčky odešli.


Alfred Redl napsal dva dopisy, muži a ženě. Připojil ještě prosbu, aby se za něho přátelé modlili. Že zaplatil nejvyšší cenu za svůj chtíč a obskurní vášeň, a tím se sám odsoudil k smrti. A ještě napsal, ať ho doktoři nepitvají. Nakonec připsal datum, čas 13:45. Pak vzal pistoli a zastřelil se. Protože Ronge nařídil portýrovi zachovat naprosté soukromí pana Redla v apartmá v nejvyšším patře a případnou jakoukoli návštěvu odkázat na jeho asistenta, sedícího v hale hotelu, zůstala sebevražda utajena až do rána následujícího dne.


Na druhý den ráno armáda vydala zprávu, jako tomu bylo vždy, když se některý z vysokých důstojníků zastřelil kvůli nesplaceným dluhům:


„Plukovník Redl spáchal sebevraždu z důvodu náhlého pominutí smyslů v důsledku přepracovanosti“.


To posvětilo možnost uspořádat řádný katolický pohřeb a v případě tak vysokého důstojníka generálního štábu i ceremoniál na státní úrovni. K jeho přípravě byla jmenována komise. Na veřejnost se nikdy nemělo dostat, že mrtvý hrdina byl ve skutečnosti zrádce nejhoršího kalibru.

Odhalení


Ostudě však mocnářství stejně neuniklo. Nejvyšší důstojníci se sice domluvili, jak vše zamést a spláchnout, ale bomba nakonec vybuchla v Praze. Vojenská komise měla za úkol otevřít a vybrat Redlův pražský byt. Jenže to normální cestou nešlo. Byt byl velmi důkladně zabezpečen a zámečník jej ve stanoveném čase nedokázal otevřít. Dozvěděl se o tom obávaný reportér listu Berliner Tagblatt, známý „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Když mu zámečník Wagner vyzpíval, co všechno zaslechl od dozorujících vysokých důstojníků, zavětřil šanci.


Nepodařilo se proto utajit, že v bytě bylo nalezeno velké množství různých špionážních zpráv, šifry, pomůcky, fotoaparáty a komplexní laboratoř k vyvolávání filmů. V jednom aparátu ještě zůstal nevyvolaný film usvědčující Redla ze špionáže a peníze, velké množství bankovek různých evropských měn. Do 24 hodin novinář zjistil i to, že den před svou smrtí ve Vídni vyrazil Redl časně ráno z Prahy ve svém nejmodernějším přepychovém automobilu, jaký vlastnilo v celém Rakousku jen deset lidí. Do cíle dojel ještě ten den odpoledne a nad ránem se pak zastřelil. Skandál se provalil do parlamentu, došlo na nevybíravou interpelaci ministra obrany.


Zrádce?


Císař byl zdrcen. Chtěl pro Redla pohřeb s nejvyššími poctami. Tři setniny vídeňské posádky nacvičovaly slavnostní pochod, byla již objednána nevídaná květinová výzdoba, řečníkem měl být pobočník následníka trůnu. A teď taková ostuda! Veškeré přípravy musely být v tichosti odvolány a z dvorské kanceláře oznámeno, že plukovník Redl bude mít pouze diskrétní civilní pohřeb.


Světská sláva polní tráva... Kdyby se na zradu nepřišlo, měli bychom v historických análech možná i jednoho náčelníka rakousko-uherského generálního štábu. Armády, která byla tak zkostnatělá a zastaralá, že za posledních dvě stě let prohrála všechny války a nedokázala ani ubránit před Pruskem čtvrtinu českého království. Přišli jsme tak o celé Slezsko, Klodsko, Lužici i severní půlku Těšínska. Možná že by to tedy ani tak velká pocta nebyla.


Ale možné je i to, že na něj jestřábi v rakouském generálním štábu, kteří chtěli za každou cenu válčit, ušili boudu, protože jim dokazoval jejich neschopnost a zastaralost císařské armády. Možná tedy, že nakonec zrádcem tak docela nebyl. Jenže dokažte to, když neexistuje prakticky žádná dokumentace a nic se nesmělo vyšetřovat!


Nejen v tomto smyslu je fantaskní příběh plukovníka Redla nadčasový.


Článek vyšel v měsíčníku MY 10/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.