Potřebný zákon o potravinové soběstačnosti

Poslaneckou sněmovnou prošel návrh SPD v rámci zákona o potravinách zavádějící požadavky na podíl potravin vyrobených z českých surovin ve velkých prodejnách, a to pouze u vyjmenovaných komodit, kde to má smysl. Můj rychlý komentář – je to bezvadné, konečně, zároveň je to zřetelně v rozporu se současnými právními předpisy, ale zároveň jsem pro. Jak je to možné a jak se to srovnává s mými jinak proklamovanými liberálními ekonomickými názory? Trochu rozvedu níže.

Po čase mě zase mile překvapil Matěj Stropnický v rozhovoru na PL. S jeho postřehy a stanovisky k věci se vlastně ztotožňuji. A oceňuji, že si všiml standardní Pirátské povrchnosti – kritizují rozpor s pravidly volného trhu EU, čímž opět prokazují dogmatičnost, neznalost a hloupost. Nerozlišují pojmy „volný trh“ a „jednotný trh EU“, což opravdu jsou dvě různé věci. Pro eurosvazáky je to asi jedno.


Jednotný trh EU ovšem existuje a jeho pravidla platí, jsou nadřazeny českým zákonům. Podrobné rozbory jistě přinesou příští dny a eurofilní instituce a média. Jsem přesvědčen, že navržený zákon je s nimi v rozporu. Zkrátka omezuje dovozy ze zbytku zemí EU. Eurofilové obchodu v rámci EU ani neříkají dovozy, ale přesuny a opravdu i to je správné podle právních norem EU. Já ale říkám dovozy, alespoň podle daňové evidence (DPH) to zatím lze odlišit. Zkrátka počítám s tím, že tato novela neprojde (přes Senát, přes Evropskou komisi). Jednotný trh EU, stejně jako globální volný trh (neexistuje, ale liberálové se jím zaklínají) mají své velké výhody, ale zkrátka vedou k nesoběstačnosti v kritické infrastruktuře a výrobě u národních států.

Zemědělský odborník Ing. Jiří Hojer


Trh je dobrý sluha, ale špatný pán


Zároveň tvrdím, že by tato novela projít měla. Ano, omezuje konkurenci. Ani si nemyslím, že by rozdíl v podporách zemědělcům u nás a ve „starých“ zemích EU byl nyní tak podstatný (jako byl v prvých letech po vstupu). Soběstačnost v kritických surovinách je důležitá stejně, jako u kritické infrastruktury. Epidemie koronaviru poskytuje dobrý příměr. Vedle nedostatku a zpožďování samotných vakcín objednávaných Evropskou komisí (ve větším objemu, ale s pozdějšími dodávkami oproti třeba Izraeli, USA nebo Británii) se zjistilo, že u dodávek injekčních jehel a stříkaček jsme závislí na Číně, případně Bulharsku a že i kdyby byly vakcíny dodány v potřebném množství, nebude čím je aplikovat bez zrychlení jejich nákupu a transportu. Fakticky tedy při zavřených hranicích pro dovoz jehel a stříkaček naše zdravotnictví v potřebném rozsahu, jak ho známe, na čas končí.


V paměti mi zůstala debata s bulharským zemědělským expertem někdy z konce 90. let minulého tisíciletí. Vzpomínal na období před pár lety, kdy v Bulharsku prostě nebyl chleba, protože na světových komoditních burzách vzrostla cena pšenice. Takže překupníci skoupili pšenici (viz např. zde, zpráva z roku 1996) a slabá vláda nezabránila jejímu rychlému vývozu z bulharských přístavů. A Bulhaři několik měsíců neměli pečivo. Opravdu se chceme vystavovat takovým situacím? Zcela volný trh jistě uspoří pár haléřů na každém rohlíku, injekční stříkačce a jehle, které kupujeme. Mnohem víc haléřů si zároveň připlatíme v rámci marží, zisků a marketingových kampaních nadnárnodních obchodních řetězců a korporací, jichž se diskutovaná novela týká. Hlavně si ale musíme říci, jestli nám těch pár haléřů stojí za riziko, že několikrát za století zůstaneme bez chleba, jehel a stříkaček. Podle mě nikoliv, výhody globalizace za to riziko to nestojí, je potřeba najít kompromis.

Jak dál?


Jiná otázka je, zda kvóty na potraviny a suroviny jsou skutečně ta správná a jediná cesta. Zajímavý je v téhle souvislosti postoj českých potravinářů, kteří návrh také odmítají, viz například rozhovor prezidentky Večeřové. To dokládá jen smutnou skutečnost, že i čeští výrobci potravin jsou velkou měrou závislí na dovozu zemědělských surovin, které by mohli koupit doma, respektive dovozem tlačí na nízké výkupní ceny pro české zemědělce a novela by je (krátkodobě a střednědobě) finančně poškodila.


Některé jihoevropské státy (tuším Francie, Španělsko, Portugalsko) například mají v platnosti zákony stanovující minimální cenu prodeje do maloobchodních řetězců na základě nákladů domácích zemědělců. Mě se víc líbí cesta podpory značek kvality, tzv. režimů jakosti, kterou použilo třeba Rakousko a Německo (např. QS systém). Obě cesty nějakým způsobem, více či méně chytře, umožňují zadat vazbu na domácí produkci potravin a zemědělských surovin. Podle mě je to dlouhodobě schůdnější cesta i pro potravináře, ale tuším, že jsou nuceni uvažovat v krátkodobějším hledisku a stejně by upřednostnili nějakou podobu investičních či provozních dotací. Pochopitelně jsou i příklady států, které preferují čistě volný trh i u potravin (Británie, Nizozemí), jde o věc národní mentality, obchodních příležitostí (kolonie, přístavy) a také vzpomeňme třeba na letecké mosty dopravující potraviny na britské ostrovy v úvodním období druhé světové války.


Shrnutí – soběstačnost potřebujeme


Předchozí řádky lze shrnout do hesel: Novela zákona o potravinách v části soběstačnost nejspíš neprojde. Jsou i jiné cesty, jak soběstačnost podpořit. Jednotný trh EU, korporace a globální světový volný trh soběstačnosti brání. Každopádně počin SPD stojí za ocenění. Soběstačnost potřebujeme pro budoucnost národa. Budoucnost národa je důležitější, než členství v EU a pár haléřů v ceně kritického zboží a služeb.


zdroj

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon