Potkali se u Kolína

Dne 18. června 1757 se u Kolína odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev na našem území. Rakouské šiky v ní uštědřily rozhodující úder expanzivním snahám pruského krále Fridricha II. Ztráta valné většiny Slezska, jež bylo převážně luteránské a německy mluvící, nebylo nakonec žádnou tragédií. Jazyková a náboženská stejnorodost jádra naší vlasti byla posílena, čímž se otevřela cesta k českému národnímu obrození.

Bitva u Kolína byla jedním z největších střetů během sedmileté války


Jediná žena mezi našimi panovníky, Marie Terezie Habsburská, musela během čtyřiceti let své vlády vést celkem čtyři války s rychle se vzmáhající severoněmeckou velmocí – Pruskem. Snad s výjimkou té poslední byl společným jmenovatelem přímý útok na soudržnost Koruny české i hranice jednotlivých historických zemí.


Nejdelším a nejkrvavějším měřením sil se stala sedmiletá válka (1756-1763). Přeskupení velmocenských aliancí umožnilo královně znovu otevřít otázku ztraceného Slezska. Vývoj bojových operací však hned zkraje vytvořil hrozivou situaci, kdy udržení trůnu i celistvosti samotných Čech závisely na výsledku jediné bitvy. Vítězná bitva u Kolína v červnu 1757 nakonec obě nebezpečí zažehnala, a přinesla navíc dramatický obrat, jenž posléze vyústil do napínavého zápasu Pruska o holé přežití.


Na podzim roku 1740 vymřel rod Habsburků v mužské linii. Jeho dědictví převzala na základě Pragmatické sankce nejstarší dcera Karla VI. Marie Terezie. Došlo tak na slova legendárního vojevůdce Evžena Savojského – větší cenu než všechny diplomatické a smluvní záruky by bývalo mělo dvě stě tisíc mužů ve zbrani. Potíže se do jisté míry daly čekat od bavorského vévody Karla Albrechta. Při schvalování Pragmatické sankce říšskými kurfiřty byl přehlasován a svými úmysly rozšířit rodové državy přinejmenším o Čechy a dosáhnout císařské koruny se netajil.


Války o Slezsko


Zbraně však jako první nechal promluvit někdo jiný – mladý pruský král Bedřich II., který v prosinci 1740 vpadl bez vyhlášení války do slabě hájeného Slezska. Po jeho prvních úspěších se v průběhu roku 1741 osmělili další a koalice zájemců o porcování naší vlasti byla na světě – s Pruskem si do náruče padla Francie, přidalo se Bavorsko a také Sasko, jež zatoužilo po Moravě. Marie Terezie, kterou naopak finančně i diplomaticky podržela Velká Británie, nakonec většinu svého dědictví, až na hospodářsky vyspělé Slezsko, uhájila.

Marie Terezie Habsburská


První slezská válka v letech 1740-1742 byla ukončena separátním mírem s Pruskem ve Vratislavi. Berlín uznal vladařská práva Marie Terezie, která mu na oplátku odstoupila Slezsko s výjimkou Opavska a Těšínska. Dobový vtip to komentoval slovy, že Bedřich II. zabral královně zahradu a ponechal jí plot. Kromě Slezska si pruský král vyžádal Kladsko coby strategické předpolí ukrojené z Čech, čímž se doposud zemská a nově už také státní hranice posunula od průsmyku Bardo až k Náchodu. K separátnímu míru realisticky přistoupilo i Sasko, jehož vévodu Augusta III. tížilo svízelné kralování v Polsku.


Uspokojení ze snadné územní loupeže však v Berlíně zakrátko vystřídaly obavy. Marie Terezie po české korunovaci v květnu 1743 rychle upevňovala své postavení. Její armádě se v Bavorsku dařilo natolik, že někdejší český vzdorokrál a nyní již císař Karel VII. před ní musel prchnout ze svého sídelního města Mnichova. Bedřich II. proto tajně obnovil spojenectví s Francií a Bavorskem a preventivně rozpoutal druhou slezskou válku, jež se prohnala našimi zeměmi v letech 1744-1745. Jejím výsledkem byl Drážďanský mír, kterým si Prusko nechalo potvrdit hranice v té podobě, v jaké je nadiktovalo ve Vratislavi roku 1742. Jen bavorská karta mezitím ztratila svou cenu, neboť císař Karel VII. v lednu 1745 náhle zemřel a jeho syn ochotně sjednal s Marií Terezií mír obsahující též příslib, že podpoří císařskou kandidaturu jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského.


Bedřich II. zaujal ve věci volby císaře vyčkávací postoj, avšak Francie se pokusila přimět k ohlášení kandidatury saského vévodu Augusta III., a tím habsburský plán zmařit. Dosáhla však pravého opaku. Velká Británie jako obhájkyně habsburských zájmů spolu s Ruskem, pro něž byla pouhá představa spojení titulů polského krále a římského císaře nesnesitelná, zatlačily na Augusta III., aby kandidaturu odmítl a odevzdal svůj hlas Františku Štěpánovi. Císařský titul se tedy v září 1745 vrátil do Vídně a Marie Terezie se stala „císařovnou“. Pro další běh událostí však bylo velmi významné britsko-ruské sblížení, které v následujícím desetiletí pokračovalo prohlubováním obchodní i vojenské spolupráce.

Pruský král Bedřich II. po porážce u Kolína


Kounicova koalice


V roce 1755 se vyostřily napjaté vztahy Francie a Velké Británie v Severní Americe. Územní spory Nové Anglie s francouzskou Kanadou a Louisianou vyvrcholily toho roku zajetím tří stovek francouzských obchodních lodí. Spor se velmi rychle přenesl do Evropy. Když Londýn neodpověděl na ultimátum Paříže o náhradu škody, obrátila se Francie na Prusko, aby obsadilo Hannoversko, rodovou državu britské vládnoucí dynastie v říši, za což nabízela prohloubení dosavadního spojenectví.


Avšak mazaný Bedřich II. nejprve tajnými diplomatickými kanály prověřil, co by mohlo kynout z případného paktu s druhou stranou, aby zanedlouho oznámil svému nemile překvapenému francouzskému protějšku Ludvíku XV., že uzavřel spojenectví s Velkou Británií. Na to hbitě zareagovala Vídeň a kancléř Václav Antonín Kounic přišel s nabídkou spojenectví odvěkému protivníku habsburské říše - Francii. A uspěl.


Prusko-britská aliance vyvolala bouřlivou odezvu na carském dvoře v Sankt Petěrburgu. Jakmile si carevna Alžběta Petrovna uvědomila, že Britové hráli dvojí hru, neboť v průběhu vleklých tajných jednání o úzké námořní spolupráci s Ruskem přikývli na tajná jednání s Pruskem, vzala to jako urážku, a obratem dala najevo zájem spojit síly s Vídní. A tak se na jaře 1756 zrodilo silné kontinentální souručenství Habsburské monarchie s Francií a Ruskem, kterému se začalo říkat Kounicova koalice. Záhy se k němu připojilo také Sasko. Augustu III. bylo jasné, že od jižního souseda se věrolomností ani územních požadavků obávat nemusí, leč u severního souseda si tím zdaleka nemohl být jist. Polsko však z dobrých důvodů ponechal stranou jako neutrální stát.

Kancléř Václav Antonín Kounic


V květnu 1756 přerostla přetlačovaná evropských diplomacií v ozbrojený konflikt: Velká Británie vypověděla válku Francii. Boje se rozhořely hlavně v Severní Americe, kde oběma stranám přispěchaly na pomoc spřátelené kmeny Indiánů, v západní Africe, a také v Indii, kde Francouzi v bojích o Bengálsko zpočátku vyrovnávali britskou převahu na moři spojenectvím s muslimskou říší Velkých Mogulů.


Napjatý klid ve střední Evropě ukončil v srpnu 1756 Bedřich II., když vpadl bez vyhlášení války – jak také jinak – do Saska. Zakrátko je obsadil a vypudil Augusta III. do Polska. Koncem září 1756 překročil české hranice a labským údolím pokračoval vstříc habsburské armádě maršála Maxmiliána Ulyssese Browna, irského hraběte přiženěného do českého rodu Martiniců. V bitvě u Lovosic sice Prusové zvítězili, avšak neoslabili Browna natolik, aby mohli podle původního plánu bezpečně přezimovat v Poohří. Museli ustoupit zpět do Saska. Browne se zase musel vzdát plánu na vyproštění saské armády obklíčené u Pirny a stáhl se k Praze.


Obležená Praha


V dubnu 1757 vstoupila pruská vojska do Čech podle úspěšného scénáře z roku 1744 třemi pochodovými proudy – přes Ústí nad Labem, přes Liberec a přes Trutnov. Bedřich II. se od Ústí dostal k Praze jako první. Rozhodnut dobýt českou metropoli z Bílé hory, se 2. května 1757 ubytoval v letohrádku Hvězda. Musel však vyčkat, až mu maršál Kurt Christoph von Schwerin přivede spojené armádní sbory ze Zálabí, které se zdržely tuhým bojem o most v Brandýse nad Labem.


Mezitím vrchní velitel habsburských vojsk, královnin švagr Karel Lotrinský, zaujal výhodné postavení chráněné soustavou rybníků na říčce Rokytce východně od pražských hradeb a k Sadské přitáhla záložní armáda maršála Leopolda Dauna. Pruský král byl donucen změnit plán. 6. května se spojil se Schwerinem na Proseku a obořil se na obránce Prahy nečekaným obchvatem přes rybníky a mokřady na Rokytce. V bitvě u Štěrbohol sice dosáhl za cenu těžkých ztrát vítězství, avšak Karel Lotrinský se spořádaně stáhl za hradby a Prahu udržel. Přišel však o těžce zraněného maršála Browna, jenž zanedlouho zranění podlehl, Bedřich II. naopak ztratil maršála Schwerina, který padl přímo v boji.

Polní maršál Leopold Dauna, který velel rakouským vojskům v bitvě u Kolína


V následujících týdnech byla obležená metropole zasypána soustavnou dělostřelbou, jež těžce poškodila Pražský hrad i svatovítskou katedrálu, a když se ani poté nevzdala, vsadil pruský král na její neprodyšné sevření a vyhladovění. Počátkem června však již sám naléhavě pociťoval nedostatek potravin, jelikož okolí Prahy už bylo vydrancováno. Zásobování přes Sasko vázlo a kolony s proviantem putující přes Slezsko zhusta přepadala a zajímala lehká jízda maršála Dauna. Ten po bitvě u Štěrbohol ustoupil od Sadské až ke Golčovu Jeníkovu, aby rozšířil řady svých mužů o nové odvedence z východních Čech, z Moravy a částečně i z Uher.


Zhruba po měsíci obdržel rozkaz vyprostit Prahu z obklíčení, z něhož mu Karel Lotrinský vzkázal, že vydrží se zásobami nejdéle do 20. června. Menší pruský sbor, jehož úkolem bylo Daunovu armádu hlídat a obtěžovat, se 13. června nejspíš náhodně srazil u Bykáně u Kutné Hory s jejím předvojem a po krátké šarvátce spěšně ustoupil ke Kouřimi. Téhož dne Bedřich II. rozdělil síly, odpoutal se od pozic obléhatelů a vytáhl Daunovi v ústrety.


Vpřed ho nepochybně hnala i vyhlídka, že od kapitulace Prahy a volné cesty na Vídeň ho dělí jediná vítězná bitva, což se válečníkovi, který doposud nikdy neokusil hořkost porážky, mohlo jevit jako maličkost. Tvrdé mírové podmínky, které hodlal Marii Terezii předložit, měl už podrobně sepsané. Kromě jiných to byl i plán, že patnáct let starý zářez do těla Čech v oblasti Kladska bude dalekosáhle rozšířen, jmenovitě o Hradecký, Bydžovský a Chrudimský kraj. Tímto posunem hranice od Náchoda až k Nymburku a Kolínu by naše vlast do budoucna ztratila základní předpoklady k účinné obraně. Zabrané kraje by zřejmě nečekala ideologicky zaštítěná germanizace, kterou jsme zvyklí si spojovat s prušáctvím 19. století, nýbrž v první řadě důkladná luteranizace a kulturní překódování, dost možná líbivě balené jako „odčinění Bílé hory“ či „rozbití jezuitských okovů“. K zevrubné germanizaci by ovšem i tak nejspíš došlo, třebaže jen coby provoznímu detailu náboženského převratu.

Dobový plán bitvy u Kolína


Porážka lišáka Frice


Obě vojska se dostala do kontaktu již 17. června. Čelo Daunovy armády čítající asi 54 tisíc mužů zaujalo postavení mezi Plaňany a Svojšicemi, chráněné tokem Bečvárky s množstvím mlýnských rybníků a náhonů. Jako velitelské stanoviště maršálovi posloužil vrchol Vinohradu, dnes nazývaného Vinný vrch.


Bedřich II. disponující zhruba 36 tisíci muži obsadil časně zrána 18. června Plaňany, avšak ani zdejší kostelní věž mu neposkytla dostatečný výhled z blinecko-plaňanské kotliny, aby si mohl udělat obrázek o síle a přesném postavení protivníka. Nařídil tedy postup podél královské silnice na Kolín a kolem půl jedenácté nalezl novou pozorovatelnu v zájezdním hostinci Nové Město. Daun zatím nepozorovaně, kryt táhlým hřebenem nízkých vrchů jižně od královské silnice, přemístil většinu svých jednotek k novému velitelskému stanovišti na kótě Křečhoř a pootočil je směrem k severu. Správně odhadl, že pruský král se nejprve pokusí rozbít jízdním obchvatem jeho pravé křídlo a dosáhnout vrcholu Křečhoře od severovýchodu. Ten se asi hodinu po poledni přemístil do hostince Zlaté Slunce o dva kilometry blíže Kolínu a zakrátko vydal povel k soupeřem již přečtenému manévru.


První výstřely bitvy padly před druhou hodinou, kdy pruská jízda Johanna Joachima von Ziethena narazila po křídelním obchvatu na linii Kutlíře – Radovesnice na připravenou divizi Ferencze Nádasdyho tvořenou uherskými husary a chorvatskými pandury, navíc posílenou třemi pluky saské kavalerie. Ziethen sice Nádasdyho zatlačil až k Radovesnickému potoku, leč rozbourat jeho pružně se přeskupující šiky nedokázal.


Krátce nato zaútočila pruská pěší divize Johanna Dietricha von Hűlsena kolmo od královské silnice přímo na střed habsburské sestavy. Ten se skládal z pěší divize podmaršálka Friedricha Georga Wied-Runkela a lotrinsko-bádenské pěchoty podmaršálka Claudia von Sincère. Ve druhém sledu byl zpevněn záložní divizí generála Johanna Ludwiga von Starhemberga, ratolesti rodu slavného turkobijce z dob císaře Leopolda I. Pohyblivou podporu mu poskytovala lombardská jízda generála Giovanni Serbeloniho.

Bitva u Kolína se promítla i do naší kultury např. v podobě písně: „Kolíne, Kolíne!


Hűlsenův útok podpořil šikmou ztečí od Zlatého Slunce k osadě Bříství generál Joachim Friedrich von Treskow a jízdní divize Pierra de Pennavaire, bezmála osmdesátiletého veterána všech pruských válek od začátku století a králova otcovského rádce z vážené rodiny hugenotských exulantů. Kolem třetí odpoledne ovládl Hűlsen obec Křečhoř i malou doubravu jižně od ní, rozbil Wiedovu divizi a obrátil proti ní i několik ukořistěných dělostřeleckých baterií. Část Wiedových mužů se ale zakrátko znovu zformovala a opět ovládla doubravu, odkud začala boční palbou kosit pruskou pěchotu zle dotírající na Sincèra a Serbelloniho.


Mezi třetí a čtvrtou hodinou se do boje nechal vtáhnout také zadní pruský voj, když palba chorvatských pandurů ze vzrostlého obilí vyprovokovala generála Christopha Hermanna von Mansteina k útoku na levé křídlo habsburské sestavy, tvořené divizí podmaršálka Josepha von Andlau mezi Chocenicemi a Břežany. Bitva tím nabrala podobu čelního střetu na široké frontě, což bylo v příkrém rozporu s původním plánem starého lišáka Frice, jak pruští důstojníci svému králi důvěrně přezdívali. Ba co víc, Manstein krom toho, že vyrazil na zteč z vlastního popudu, s sebou strhl i část pruských záloh, kterých se Bedřichovi II. už od počátku hrubě nedostávalo.


Postup i orientaci ztěžovalo pěchotě vzrostlé obilí, které podle dobových svědectví sahalo vojákům až po ramena. Andlau byl čtyřmi prudkými útoky opakovaně zatlačen až na Přerovský vrch a Mukařov, Manstein se však čtyřikrát musel stáhnout, aniž zlomil jeho odpor. Traduje se, že obráncům výšin již ke konci docházelo střelivo, a tak Andlau nařídil bubeníkům proříznout z jedné strany své nástroje a v pauzách mezi šturmy do nich posbírat munici od mrtvých na poli.

Památník bitvy u vesnice Křečhoř


Poslední útok ztroskotal kolem půl sedmé, ačkoliv ho šikmým výpadem od Bříství podpořila Pennavairova jízda, kterou včas odrazila Andlauova děla. Uvolněné síly levého habsburského křídla se následně stáhly ke Křečhoři, aby posílily přetížený střed. To už do boje zasáhla ze zálohy také čerstvá valonská jízda legendárních „holobrádků“ z Rakouského Nizozemí (dnešní Belgie), se kterou plukovník Jacques François de Thiennes pomohl dokončit obklíčení a zajetí části vyčerpaných jednotek Hűlsena a Treskowa, čímž zasadil pruskému odhodlání k boji smrtící úder. Závěrečné dvě až tři hodiny bojů sledoval Bedřich II. z Novoveského vrchu, který dnes po něm nese jméno Bedřichov, a po osmé hodině večerní vydal rozkaz k ústupu na Nymburk, kam se sám také okamžitě odebral.


Znovuzrození monarchie


Po bitvě nařídil maršál Leopold Daun, dobře si vědom velikosti svého triumfu, rizik nočního stíhání, a také skutečnosti, že psychologie nečekaného debaklu dál pracuje pro něj, poražené nepronásledovat. Pruský král byl v pozdních večerních hodinách spatřen v podloubí nymburského náměstí, jak zkroušeně usedl na dřevěnou vodovodní trubku a usnul na stolku trhovkyně s ovocem.


Ztráty jeho armády se vyšplhaly ke 14 tisícům mužů, z nichž bylo 5 tisíc mrtvých, zatímco Daun přišel zhruba o 8 tisíc vojáků, z čehož mrtvých bylo něco přes 2 tisíce. Z padlých českých důstojníků jmenujme alespoň rytmistra Filipa Kolowrata Krakovského, syna nejvyššího purkrabí Království českého a majitele panství Světlá nad Sázavou. Místní sedláci, donucení horkým počasím k urychlenému pohřbení mrtvých, mimo jiné spočítali, že na zdejších polích museli také zakopat až 2800 koňských zdechlin.


Bedřich II. přišel v bitvě o dva generály, padlého von Krosigka a zajatého von Treskowa, a celý prapor elitní královské gardy. Dva dny po bitvě bylo ve Svojšicích pod širým nebem slouženo slavné Te Deum a vypáleny salvy ze všech 142 děl vítězů. Prusové zatím ukončili obléhání Prahy a zahájili stahování z Čech. Bitva jim v paměti zůstala jako tragické memento, běžně hodnocené zkratkou „naše Poltava“ (narážka na zdrcující prohru Švédů s Rusy v roce 1709, která ukončila švédské velmocenské sny). Marie Terezie nazvala 18. červen „dnem znovuzrození monarchie“, nařídila ve všech svých zemích vyzvánění kostelních zvonů a vídeňským divadlům hrát dva dny zdarma.

Plán pruského záboru 1757


Slezský paradox


Po kolínském obratu se začala na všech evropských bojištích projevovat síla Kounicovy koalice, přesto Bedřich II. nevydal protivníkům ani píď země bez boje. Začátkem listopadu odrazil u Rossbachu francouzský pokus vytlačit pruské okupační síly ze Saska, a když Karel Lotrinský vstoupil 22. listopadu do slezského hlavního města Vratislavi, uchystal mu tvrdou odpověď. Císařská armáda byla 5. prosince poražena u Leuthen a stáhla se ze Slezska. To ovšem už Marii Terezii došla se švagrem trpělivost. Zbavila jej vrchního velení a nahradila hrdinou od Kolína Leopoldem Daunem.


V dalších letech však Prusku bojujícímu na dvou frontách a válcovanému hlavně rusko-rakouským tlakem z východu začaly docházet síly. V říjnu 1760 obsadili Rusové s Rakušany pruské hlavní město Berlín, kvůli nedostatečnému počtu k jeho trvalému udržení však po přijetí tučného výpalného opět couvli za Odru.


Bedřich II. v okupovaném Sasku zachoval rozvahu. Stažení nepřátel z Berlína pomohl falešnou zprávou o vyprošťovací akci a v listopadu uštědřil Daunovi porážku u Torgau. V roce 1761 přenesl boje opět do Slezska, a třebaže se ocitl hospodářsky téměř na dně a držely ho jen britské půjčky, hrálo mu do karet ukončení bojů na západě v důsledku francouzských porážek v zámoří. Navázal navíc diplomatické styky s Turky a zahájil jednání o spojenectví, čímž ohrozil své habsburské i ruské nepřátele na jižních hranicích a oslabil jejich tlak.


V lednu 1762 zemřela ruská carevna Alžběta Petrovna. Její synovec a nástupce Petr III. ukončil válečné operace a nabídl Prusku přátelský mír. Po pěti letech tak pruská vojska opět začala ohrožovat Čechy, leč tentokrát se zmohla už jen na záškodnické akce. V průběhu roku při nich lehl popelem Most, Žatec a Hradec Králové. V roce 1763 pak byl v saském Hubertusburgu podepsán mír, který potvrdil hranice z roku 1745 a Bedřicha II. zavázal podporovat budoucí císařskou kandidaturu syna své velké sokyně Josefa.


Z našeho českého pohledu to vlastně nebyl tak špatný výsledek: k roztržení Čech nedošlo a ztrátou valné většiny Slezska, jež bylo převážně luteránské a německy mluvící, vynikla naopak jazyková i náboženská stejnorodost jádra naší vlasti. Doširoka se tak otevřela cesta k našemu národnímu obrození.


Článek vyšel v měsíčníku MY 6/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.