Potkali se u Kolína

Dne 18. června 1757 se u Kolína odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev na našem území. Rakouské šiky v ní uštědřily rozhodující úder expanzivním snahám pruského krále Fridricha II. Ztráta valné většiny Slezska, jež bylo převážně luteránské a německy mluvící, nebylo nakonec žádnou tragédií. Jazyková a náboženská stejnorodost jádra naší vlasti byla posílena, čímž se otevřela cesta k českému národnímu obrození.

Bitva u Kolína byla jedním z největších střetů během sedmileté války


Jediná žena mezi našimi panovníky, Marie Terezie Habsburská, musela během čtyřiceti let své vlády vést celkem čtyři války s rychle se vzmáhající severoněmeckou velmocí – Pruskem. Snad s výjimkou té poslední byl společným jmenovatelem přímý útok na soudržnost Koruny české i hranice jednotlivých historických zemí.


Nejdelším a nejkrvavějším měřením sil se stala sedmiletá válka (1756-1763). Přeskupení velmocenských aliancí umožnilo královně znovu otevřít otázku ztraceného Slezska. Vývoj bojových operací však hned zkraje vytvořil hrozivou situaci, kdy udržení trůnu i celistvosti samotných Čech závisely na výsledku jediné bitvy. Vítězná bitva u Kolína v červnu 1757 nakonec obě nebezpečí zažehnala, a přinesla navíc dramatický obrat, jenž posléze vyústil do napínavého zápasu Pruska o holé přežití.


Na podzim roku 1740 vymřel rod Habsburků v mužské linii. Jeho dědictví převzala na základě Pragmatické sankce nejstarší dcera Karla VI. Marie Terezie. Došlo tak na slova legendárního vojevůdce Evžena Savojského – větší cenu než všechny diplomatické a smluvní záruky by bývalo mělo dvě stě tisíc mužů ve zbrani. Potíže se do jisté míry daly čekat od bavorského vévody Karla Albrechta. Při schvalování Pragmatické sankce říšskými kurfiřty byl přehlasován a svými úmysly rozšířit rodové državy přinejmenším o Čechy a dosáhnout císařské koruny se netajil.


Války o Slezsko


Zbraně však jako první nechal promluvit někdo jiný – mladý pruský král Bedřich II., který v prosinci 1740 vpadl bez vyhlášení války do slabě hájeného Slezska. Po jeho prvních úspěších se v průběhu roku 1741 osmělili další a koalice zájemců o porcování naší vlasti byla na světě – s Pruskem si do náruče padla Francie, přidalo se Bavorsko a také Sasko, jež zatoužilo po Moravě. Marie Terezie, kterou naopak finančně i diplomaticky podržela Velká Británie, nakonec většinu svého dědictví, až na hospodářsky vyspělé Slezsko, uhájila.

Marie Terezie Habsburská


První slezská válka v letech 1740-1742 byla ukončena separátním mírem s Pruskem ve Vratislavi. Berlín uznal vladařská práva Marie Terezie, která mu na oplátku odstoupila Slezsko s výjimkou Opavska a Těšínska. Dobový vtip to komentoval slovy, že Bedřich II. zabral královně zahradu a ponechal jí plot. Kromě Slezska si pruský král vyžádal Kladsko coby strategické předpolí ukrojené z Čech, čímž se doposud zemská a nově už také státní hranice posunula od průsmyku Bardo až k Náchodu. K separátnímu míru realisticky přistoupilo i Sasko, jehož vévodu Augusta III. tížilo svízelné kralování v Polsku.


Uspokojení ze snadné územní loupeže však v Berlíně zakrátko vystřídaly obavy. Marie Terezie po české korunovaci v květnu 1743 rychle upevňovala své postavení. Její armádě se v Bavorsku dařilo natolik, že někdejší český vzdorokrál a nyní již císař Karel VII. před ní musel prchnout ze svého sídelního města Mnichova. Bedřich II. proto tajně obnovil spojenectví s Francií a Bavorskem a preventivně rozpoutal druhou slezskou válku, jež se prohnala našimi zeměmi v letech 1744-1745. Jejím výsledkem byl Drážďanský mír, kterým si Prusko nechalo potvrdit hranice v té podobě, v jaké je nadiktovalo ve Vratislavi roku 1742. Jen bavorská karta mezitím ztratila svou cenu, neboť císař Karel VII. v lednu 1745 náhle zemřel a jeho syn ochotně sjednal s Marií Terezií mír obsahující též příslib, že podpoří císařskou kandidaturu jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského.


Bedřich II. zaujal ve věci volby císaře vyčkávací postoj, avšak Francie se pokusila přimět k ohlášení kandidatury saského vévodu Augusta III., a tím habsburský plán zmařit. Dosáhla však pravého opaku. Velká Británie jako obhájkyně habsburských zájmů spolu s Ruskem, pro něž byla pouhá představa spojení titulů polského krále a římského císaře nesnesitelná, zatlačily na Augusta III., aby kandidaturu odmítl a odevzdal svůj hlas Františku Štěpánovi. Císařský titul se tedy v září 1745 vrátil do Vídně a Marie Terezie se stala „císařovnou“. Pro další běh událostí však bylo velmi významné britsko-ruské sblížení, které v následujícím desetiletí pokračovalo prohlubováním obchodní i vojenské spolupráce.

Pruský král Bedřich II. po porážce u Kolína


Kounicova koalice


V roce 1755 se vyostřily napjaté vztahy Francie a Velké Británie v Severní Americe. Územní spory Nové Anglie s francouzskou Kanadou a Louisianou vyvrcholily toho roku zajetím tří stovek francouzských obchodních lodí. Spor se velmi rychle přenesl do Evropy. Když Londýn neodpověděl na ultimátum Paříže o náhradu škody, obrátila se Francie na Prusko, aby obsadilo Hannoversko, rodovou državu britské vládnoucí dynastie v říši, za což nabízela prohloubení dosavadního spojenectví.


Avšak mazaný Bedřich II. nejprve tajnými diplomatickými kanály prověřil, co by mohlo kynout z případného paktu s druhou stranou, aby zanedlouho oznámil svému nemile překvapenému francouzskému protějšku Ludvíku XV., že uzavřel spojenectví s Velkou Británií. Na to hbitě zareagovala Vídeň a kancléř Václav Antonín Kounic přišel s nabídkou spojenectví odvěkému protivníku habsburské říše - Francii. A uspěl.


Prusko-britská aliance vyvolala bouřlivou odezvu na carském dvoře v Sankt Petěrburgu. Jakmile si carevna Alžběta Petrovna uvědomila, že Britové hráli dvojí hru, neboť v průběhu vleklých tajných jednání o úzké námořní spolupráci s Ruskem přikývli na tajná jednání s Pruskem, vzala to jako urážku, a obratem dala najevo zájem spojit síly s Vídní. A tak se na jaře 1756 zrodilo silné kontinentální souručenství Habsburské monarchie s Francií a Ruskem, kterému se začalo říkat Kounicova koalice. Záhy se k němu připojilo také Sasko. Augustu III. bylo jasné, že od jižního souseda se věrolomností ani územních požadavků obávat nemusí, leč u severního souseda si tím zdaleka nemohl být jist. Polsko však z dobrých důvodů ponechal stranou jako neutrální stát.

Kancléř Václav Antonín Kounic


V květnu 1756 přerostla přetlačovaná evropských diplomacií v ozbrojený konflikt: Velká Británie vypověděla válku Francii. Boje se rozhořely hlavně v Severní Americe, kde oběma stranám přispěchaly na pomoc spřátelené kmeny Indiánů, v západní Africe, a také v Indii, kde Francouzi v bojích o Bengálsko zpočátku vyrovnávali britskou převahu na moři spojenectvím s muslimskou říší Velkých Mogulů.


Napjatý klid ve střední Evropě ukončil v srpnu 1756 Bedřich II., když vpadl bez vyhlášení války – jak také jinak – do Saska. Zakrátko je obsadil a vypudil Augusta III. do Polska. Koncem září 1756 překročil české hranice a labským údolím pokračoval vstříc habsburské armádě maršála Maxmiliána Ulyssese Browna, irského hraběte přiženěného do českého rodu Martiniců. V bitvě u Lovosic sice Prusové zvítězili, avšak neoslabili Browna natolik, aby mohli podle původního plánu bezpečně přezimovat v Poohří. Museli ustoupit zpět do Saska. Browne se zase musel vzdát plánu na vyproštění saské armády obklíčené u Pirny a stáhl se k Praze.


Obležená Praha


V dubnu 1757 vstoupila pruská vojska do Čech podle úspěšného scénáře z roku 1744 třemi pochodovými proudy – přes Ústí nad Labem, přes Liberec a přes Trutnov. Bedřich II. se od Ústí dostal k Praze jako první. Rozhodnut dobýt českou metropoli z Bílé hory, se 2. května 1757 ubytoval v letohrádku Hvězda. Musel však vyčkat, až mu maršál Kurt Christoph von Schwerin přivede spojené armádní sbory ze Zálabí, které se zdržely tuhým bojem o most v Brandýse nad Labem.


Mezitím vrchní velitel habsburských vojsk, královnin švagr Karel Lotrinský, zaujal výhodné postavení chráněné soustavou rybníků na říčce Rokytce východně od pražských hradeb a k Sadské přitáhla záložní armáda maršála Leopolda Dauna. Pruský král byl donucen změnit plán. 6. května se spojil se Schwerinem na Proseku a obořil se na obránce Prahy nečekaným obchvatem přes rybníky a mokřady na Rokytce. V bitvě u Štěrbohol sice dosáhl za cenu těžkých ztrát vítězství, avšak Karel Lotrinský se spořádaně stáhl za hradby a Prahu udržel. Přišel však o těžce zraněného maršála Browna, jenž zanedlouho zranění podlehl, Bedřich II. naopak ztratil maršála Schwerina, který padl přímo v boji.

Polní maršál Leopold Dauna, který velel rakouským vojskům v bitvě u Kolína


V následujících týdnech byla obležená metropole zasypána soustavnou dělostřelbou, jež těžce poškodila Pražský hrad i svatovítskou katedrálu, a když se ani poté nevzdala, vsadil pruský král na její neprodyšné sevření a vyhladovění. Počátkem června však již sám naléhavě pociťoval nedostatek potravin, jelikož okolí Prahy už bylo vydrancováno. Zásobování přes Sasko vázlo a kolony s proviantem putující přes Slezsko zhusta přepadala a zajímala lehká jízda maršála Dauna. Ten po bitvě u Štěrbohol ustoupil od Sadské až ke Golčovu Jeníkovu, aby rozšířil řady svých mužů o nové odvedence z východních Čech, z Moravy a částečně i z Uher.


Zhruba po měsíci obdržel rozkaz vyprostit Prahu z obklíčení, z něhož mu Karel Lotrinský vzkázal, že vydrží se zásobami nejdéle do 20. června. Menší pruský sbor, jehož úkolem bylo Daunovu armádu hlídat a obtěžovat, se 13. června nejspíš náhodně srazil u Bykáně u Kutné Hory s jejím předvojem a po krátké šarvátce spěšně ustoupil ke Kouřimi. Téhož dne Bedřich II. rozdělil síly, odpoutal se od pozic obléhatelů a vytáhl Daunovi v ústrety.


Vpřed ho nepochybně hnala i vyhlídka, že od kapitulace Prahy a volné cesty na Vídeň ho dělí jediná vítězná bitva, což se válečníkovi, který doposud nikdy neokusil hořkost porážky, mohlo jevit jako maličkost. Tvrdé mírov