Pouť Čechů na Rus

V roce 1867 se v Rusku konal první všeslovanský sjezd, kterého se účastnili – navzdory odporu rakouských úřadů – i velké osobnosti českého veřejného a kulturního života. Kdo by měl podobnou odvahu z řad našich „národních elit“ dnes?

První Slovanský sjezd se konal v Praze na Žofíně v roce 1848


Z vlastního a přímého pojmutí můžeme zajisté s úplnou pravdou sděliti krajanům svým, že národ ruský v každém ohledu jest lepším než pověst jeho, šířená po západní Evropě. Kdo z nás poprvé vstoupil na půdu ruskou, poznal jasně, jak velikou píli a obratnost nepřátelé Slovanstva a odpůrcové Rusův věnovali tomu, aby zhyzdili a zkřivili tu ryze slovanskou tvář...“


Všechno už tu jednou bylo. Proto i informování veřejnosti, či spíše její manipulace, je téma věčně živé. Úvodní citát nepochází z nějakého současného „dezinformačního“ webu, ale z roku 1867, kdy se představitelé českých politiků, umělců a podnikatelů připojili k zástupcům dalších slovanských národů, aby navštívili Všeruskou národopisnou výstavu v Moskvě a „slavnost prvního všeslovanského sjezdu zástupců nauky a vědy“. Chyběli pouze reprezentanti Polska, jež bylo na konci 18. století po trojím dělení včleněno do Ruska, Rakouska a Pruska, a jeho vztah k Rusku (zejména po polském povstání v roce 1863) byl značně nepřátelský.


První slovanský sjezd se ovšem uskutečnil již v roce 1848 v Praze. Slované ze zemí mimo Habsburskou monarchii se ho však mohli účastnit pouze jako hosté (Rusové tehdy chyběli).


Návštěva Slovanů byla Rusy pojata pečlivě, velkoryse a srdečně. Organizační výbor akce vyhlásil v Moskvě a Petrohradě peněžní sbírky, aby se mohla cesta i celý pobyt uskutečnit na náklady hostitelů. Pozvali nejvýznamnější představitele slovanských národů, včetně osmnácti Čechů. Velký ohlas v obeslaných zemích způsobil, že se hlásili další zájemci, kteří chtěli cestu absolvovat na vlastní náklady (ruská strana však nakonec uhradila výdaje všem zúčastněným). V Čechách se organizační přípravy ujal Karel Jaromír Erben, jenž byl díky své odborné práci vztahující se k Rusku v této zemi velmi populární. Dozvědí se dnes děti ve škole, že byl čestným členem mnoha ruských vědeckých společností a držitelem carského řádu a velkoknížecího briliantového prstenu?

Zpráva z tisku o Všeslovanském sjezdu v Moskvě


Pouť se konala v době rakousko-uherského vyrovnání, které českému národu přineslo velké zklamání, jelikož se nesplnily naděje na získání rovnoprávnějšího postavení v monarchii. Přes početní převahu Slovanů měli dominantní postavení v zemi Němci, a tak každá akce upozorňující na protislovanskou rakouskou politiku a podporující vymaňování z německého vlivu měla v české společnosti velký ohlas. O události podrobně referoval český tisk, a tak z mnoha měst putovaly do Petrohradu i Moskvy pozdravné telegramy. Bylo dokonce vyprodáno několik vydání ruské mluvnice...


Vřelé přijetí


Česká výprava vyjížděla spolu s jihoslovanskou 16. května 1867 z nádraží v Přerově. Na ruských hranicích byli hosté přijati slavnostní delegací a pozváni na uvítací hostinu s mnoha přípitky a zdravicemi, při nichž se mluvilo pouze slovanskými jazyky. Poté již usedli do zvláštního vlaku s vagony první třídy, včetně vozu císařského. Během cesty do Petrohradu vlak v některých městech stavěl k prohlídce místních pamětihodností, na každé zastávce byli Češi uvítáni chlebem a solí, zdravily je vojenské posádky, hudební sbory i množství přihlížejících obyvatel. Ve Vilniusu se k výpravě připojili ze světové výstavy v Paříži cestující František Palacký a František Ladislav Rieger.

František Palacký a František Ladislav Rieger


Do Petrohradu dorazili zástupci Srbů, Slovinců, Rusínů, Slováků, Dalmatinců, Moravanů a Lužičanů a spolu s již zmiňovaným K. J. Erbenem také Josef Mánes, staročeští i mladočeští politici František August Brauner, Tomáš Černý (pozdější pražský primátor), Emanuel Vávra, Julius Grégr, František Skrejšovský, baron Karel Drahotín Villani a další čeští vlastenci z řad spisovatelů, podnikatelů a vědců. Večer 20. května bylo 82 slovanských hostů i přes velmi špatné počasí uvítáno na přeplněném nádražím tisíci lidí, kteří za zvuků hudby provázeli kočáry s cestujícími až na Něvský prospekt, kde byli ubytováni v hotelu Belle-vue.


Během týdenního pobytu v Petrohradu navštívila delegace všechny významné památky, knihovny, chrámy a muzea, večery trávila v divadlech, na plesech a na recepcích – jednu z nich uspořádal tehdejší ruský ministr osvěty D. A. Tolstoj a představitelé akademie věd (F. Palacký a K. J. Erben byli jejími čestnými členy).


Hlavní událostí petrohradské návštěvy bylo přijetí u cara Alexandra II. Nikolajeviče v Carském Selu ve městě Puškin. Po uvítání ministry, generály, carskými pobočníky a dalšími dvořany a po ranní bohoslužbě byla část hostů přijata carem (z Čechů F. Palacký, F. L. Rieger, J. Hamerník, F. A. Brauner a K. J. Erben), carevnou a jejich šesti dětmi. Rakouský velvyslanec přestavil Slovany z Rakouska, car s každým krátce pohovořil a poté následovala snídaně v císařských komnatách a prohlídka paláce, včetně jantarové komnaty.


Odpoledne 27. května odjela výprava do Moskvy, kde – stejně jako v Petrohradě – byla bouřlivě a srdečně uvítána. Následující den byl věnován prohlídce Národopisné výstavy, průvodcem jim byl historik, filolog a slavista Nil Alexandrovič Popov, který se při té příležitosti mohl pochlubit svou vynikající znalostí českého jazyka. 30. května se na moskevské univerzitě konal Všeslovanský sjezd zástupců věd a umění. V zaplněné univerzitní aule vystoupilo s projevy mnoho významných řečníků, včetně Františka Palackého.

Slovanská deputace v čele s Palackým u cara Alexandra


I v Moskvě navštívili Slované divadla, chrámy a muzea, památky Kremlu, zoologickou a botanickou zahradu, zúčastnili se slavnostního zasedání přátel ruské literatury s bohatým uměleckým programem. 9. června se vrátili do Petrohradu, odkud po týdenním pobytu s dalším kulturním programem a návštěvou u mladšího bratra ruského cara a jeho manželky zamířili zpět domů.


I když z programu vyplývalo, že se nešlo o politicky zaměřenou návštěvu, ale o spontánní projev myšlenkové spřízněnosti a touhy se vzájemně lépe poznat, pouť pobouřila téměř třetinu Evropy. Zejména v Rakousku byla chápaná jako politicky motivovaná demonstrace. Německý tisk zase kritizoval skutečnost, že jeli přes polské území, kde je vítali Rusové. Konstatoval, že sice byli přijati carem, ale výprava nedosáhla žádných politických výsledků (i když Češi údajně dostali od cara neoficiální slib, že v případě rozpadu Rakouska-Uherska Rusko nedovolí Prusku, aby zabralo česká území). Je zřejmé, že účastníci všeslovanského setkání a návštěvníci výstavy, byť i z řad politických elit slovanských národů, nejeli do Ruska dosahovat politických výsledků. Novinářům, vždy pohotově připraveným cokoli pozitivního národního dehonestovat, to však jako záminka stačilo. Tehdy stejně jako dnes.


Proti proudu


Během všech společenských akcí se pořadatelé i hosté zdržovali politických debat, zejména pak složitých polsko-ruských vztahů. Výjimku učinil pouze F. L. Rieger, který si na obědě pro 800 významných hostů v moskevských Sokolnikách – v parku pod širým nebem na terasách i v carském stanu – nenechal ujít příležitost se ve svém proslovu zmínit o polském povstání (1863) proti Rusku:


Můj otcovský přítel Palacký i já v té době, kdy celá Evropa, kdy všichni národové západní proti Rusům prohlašovali se, osvědčujíce své sympatie pro toto povstání: tu my jsme směle vyřknuli, že počínání Polákův pokládáme za neštěstí ... stáli jsme stranou a chtěli jsme souditi spravedlivě jednomu i druhému... Jestliže boj mezi Rusy i Poláky déle trvati bude a má-li v těchto bojích býti boj o existenci národní, kdož za to ručí, že Poláci svým časem nepovolají Němce dospěvší k jednotě a veliké moci válečné proti Rusům na pomoc?“


Kdyby tak statečný F. L. Rieger věděl...


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2019 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.