Poznávat již poznané

Na sv. Václava uplynulo rovné půlstoletí od skonu jedné z nejvýraznějších postav české kultury 20. století - Bohuslava Reynka. Šlo o osobnost opravdu výjimečnou, jakých i světová kultura má poskrovnu.

Bohuslav Reynek


Narodil se 31. 5. 1892 v Petrkově u Německého, dnes Havlíčkova Brodu, tedy ve vsi, jež se stala neodmyslitelnou součástí jeho osobnosti, života a tvorby, podobně jako tomu bylo v případě jiného velikána – Jakuba Demla a jeho Tasova.


Reynkova poezie se nese v náboženském ozvuku, jenž se z hymničnosti mění v tichý zpěv osamělého pěvce tvořícího stranou všeho dění na svém petrkovském statku, počítaje v to i dění na literární rovině. Reynek coby ryzí solitér, zaznamenávající svůj vnitřní svět a nazírání toho vnějšího, není zařaditelný do škatulek literárních směrů. V jeho verších bychom nadarmo hledali prvky autostylizace či přebujelé dekorativnosti a ornamentálnosti. Píše autenticky, zachycuje ničím neředěné pochody svého nitra. Nepotřebuje kdeco vědět, znát, nepotřebuje poznávat stále nové skutečnosti. Má přesně opačné umělecké i životní krédo – prohlubovat již poznané, spirálovitě poznávat, jak se mění již stokrát viděná skutečnost v ročním cyklu, v určité krajině, na určitém místě, kde je zakořeněn, kde musí „kutat“, jak sám říkával, aby dospěl k poznání toho, co je jeho součástí a čeho je součástí on sám.


Pro Reynka to vše splňoval právě Petrkov, který ho prorůstal, utvářel jej, tvaroval. Díky tomu mohl být svědkem řetězce dennodenních zázraků stvoření odehrávajících se přímo před jeho očima, žasnout nad nimi, zakoušet na vlastní kůži přirozený běh životních dějů, jejichž hloubku odhaloval a zachycoval slovy vetknutými do veršů takové kvality, že jimi byli uchváceni i Vladimír Holan, František Halas nebo Ivan Diviš. Reynkovské stopy najdeme i v dílech současných básníků spirituálního ladění, např. Pavla Kolmačky či Martina Stöhra.

Bohuslav Reynek: Gladioly


A světlo čekáme


Zprvu se Reynek musel vymanit z vlivu Otakara Březiny, aby se mohl vydat vlastním směrem. Ve sbírkách Rybí šupiny a Had na sněhu se to hemží tradičními expresionistickými motivy zániku, hrůzy, úděsu a beznaděje, přesto však rodák z Petrkova pojímá vše po svém.


Nelibuje si masochisticky v ošklivosti, nejde mu o laciné negování básníků opěvujících lásku, mládí a přírodu. Reynek v jednom dlouhém táhlém výkřiku zoufalství zaznamenává své prožívání odbožštěného i odlidštěného světa, jenž je „sádka štírův“, „rozlehlý rybník Belzebubův, plný kozlů se srstí slepenou v bodce a šupiny“, světa, kde vidí „bezedno v peleších srdcí“ a potkává „jen zkažené děti“, čímž padá z lidského hlediska poslední naděje na lepší příští. Starozákonní motivy, povětšinou též odkazující na zánik a rozvrat, jako Babylon či Sodoma, ještě zvýrazňují nesnesitelnou tíhu života vůkol.


Básnická nefascinace zlem pro zlo samotné je zřejmá u jeho poválečných sbírek (Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně). Je to obnovené hledání skutečností určujících lidské bytí, táže se, zda „vajíčko v kukani […] života rozhraní: zatiká? Zahyne?“ Je to neustálé tázání se po zlu, po jeho původu, po tom, zda „měl Kain už v lůně matky/ znamení na čele/ a osten Abelova vraha“ a zda my nějak zlu nepřispíváme: „Zda Kainům nikdo nepomáhá“. Jak žít ve světě, kde „neosmělena váhá naděje“ a lidé vysílají „pohledy tmou němé“, kde „Noc bez luny,/ poušť bez cisterny./ Nic nekvete,/ déšť dá jen bláto“? Leda upnutím se na Krista, jemuž při soudném dni „ať chtějí nechtějí“ budou skládat účty všichni, a tak „světlo čekáme/ a slovo, a Amen“.


Země zahalená v rouchu naděje


Toto ustavičné tázání se stává básníkovým novým prožitkem, jenž nahradil ten dřívější, symbolizovaný biblickými motivy. Reynek v těchto sbírkách hledá smysl Kristovy oběti, ptá se, jestli nebyla marná. Potřeboval pro sebe tuto otázku zodpovědět jinak než jen teologicky, potřeboval ji prožít. Není vůbec náhodou, že jedním z hlavních motivů jeho tvorby je pieta: „Tvrdý práh pokoje/ od světa“, ta „veliká a vonná/ nesvedená Eva, / Plod utrhla z Dřeva/ Prvorozený“. Nazval tak ostatně i jednu ze svých sbírek.

Statek v Petrkově, kde se Reynek narodil a také zemřel


A jako se postupem času jeho vidění světa stále více zintenzivňuje a proniká stále hlouběji pod povrch věcí, tak se svým způsobem mění i jeho poezie (zvláště je to patrné v poslední sbírce Odlet vlaštovek), když se stává pouhým dotykem, náznakem skutečnosti, což se například u piety projevuje už jen obrazy hřebů či trnů. Přestává si pomáhat biblickými motivy, jelikož už ví, už dozrál k tomu, aby duchovní rovina prostoupila celý jeho svět, celé jeho já a vytvořila svébytný duchovní prostor.


Ruku v ruce s tím mizí z jeho veršů barevnost a svět barev zastupuje černá s bílou, vytrácí se i dějovost a slovesa, velmi často si vystačí jen s podstatnými jmény, eventuálně s holými větami, jimiž vyjádří skutečnost dovedněji, přesněji než dříve ve složitějších konstrukcích. Takto např. pojednává o stopách ve sněhu: „Jsou stopy. Stopy neznámé./ jdou, jdeme. S nimi hledáme./ led míjíme a úskalí./ Pat jamky, prstů obrysy./ Kříž stop. Už nikdo nevisí./ Spadaly rány, zčernaly.“


Sníh, „roucho naděje“, je konec konců dalším důležitým Reynkovým motivem, plus např. okno či podzim. Zatímco u řady jiných básníků má barevnost světa kladné znaménko, u Reynka symbolizuje spíše obludnost světa topícího se v hříchu a hnusu. A právě bělostný sníh má tuto barevnost přikrýt, má přikrýt „nevinnou a nevědomou, a přece tak mučivou nahotu vidění a nechápání“, měnit zemi „v bělostný chléb“.


Jenže i sníh se setkává s nevlídnou realitou tohoto světa, a tak po něm „stopy jdou k hnoji“, je stopami „jako bičovaný, od břehu do břehu/ jsou lány samé rány“ a stopy Eviny prchající z Ráje vytvářejí hada na sněhu, „který se jí zahryzuje do milostných pat, jež krvácejí“. Reynkovo žité křesťanství se ozývá i zde, a tak ve sněhu spatřuje stopy předků, na něž má navázat.

Reynkův hrob na hřbitově ve Svatém kříži


Od doslovnosti k náznakům


Stejně jako byl Reynek solitér v básnické tvorbě, bylo tomu i v jeho výtvarné práci, potažmo v překladatelství. Byl výtvarník-samouk, podle vlastních slov se tomuto druhu umění naučil díky četbě jakési příručky J. Rambouska a začal tvořit. Velkým vzorem pro něj přitom byl Francouz G. Rouault, s nímž se osobně seznámil při svém pobytu ve Francii, kde mimochodem potkal i svou budoucí choť – básnířku Suzanne Renaudovou.


Reynkova výtvarná tvorba souzní s jeho básnickou. Rovněž v ní vidíme na počátku doslovnost a místy až jednoduchost, postupně ale nabývá stále více duchovního rázu, až se stává skrz na skrz produchovnělou, dostává mystický ráz. K vyjádření skutečnosti mu stačí opět pouhé dotyky, náznaky toho, co má to které dílo v divákovi evokovat.


I v překladech se řídil toliko svým vnitřním kompasem, překládal výhradně díla, s nimiž souzněl. Nikdy tak nečinil pro zisk a s mnoha překládanými autory se osobně znal. Jeho přičiněním se mohl český čtenář seznámit s tak významnými jmény jako K. Edschmid, R. Billinger, Ch, Péguy, J. Giono, J, Rictus, G. Bernanos, či F. Jammes.


Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.