Právo na dítě

Předposlední zářijový týden navštívila čtyři krajská města České republiky Američanka Katy Faust, zakladatelka organizace Them before us (tzn. Ony před námi, míněno práva dětí před tužbami dospělých). Přijela na pozvání Aliance pro rodinu, která krátce před volbami uspořádala přednáškové turné po České republice na ochranu přirozeného manželství, tedy výlučného svazku muže a ženy.

Katy Faust při své přednášce v Brně


Them before us sdružuje děti z neúplných rodin, děti vzešlé ze surogátního mateřství, anonymního dárcovství spermatu či vajíček nebo děti vychované stejnopohlavními páry. Ačkoliv téma tzv. stejnopohlavních sňatků nebylo hlavním tématem letošních parlamentních voleb, jde o téma, jež českou společnost výrazně polarizuje. Většina zastánců tzv. homosexuálního manželství přitom zcela opomíjí fakt, že redefinice manželství by zásadně změnila koncept rodičovství. Stát by tak dal fakticky najevo, že role matky a otce nejsou důležité a plnohodnotně je může nahradit jakákoli kombinace osob, jež po dítěti zrovna touží. To popírá nejen biologická skutečnost, ale i zkušenost ze zemí, kde k redefinici manželství došlo.


Katy Faust vyvrátila nejčastější argumenty LGBT aktivistů a vyzvala českou společnost, aby do centra debaty o manželství vždy namísto tužeb dospělých stavěla práva dětí:


Když se v USA začalo debatovat o tzv. homosexuálním manželství, slyšela jsem od našich oponentů dvě často citované lži. Tou první bylo, že dětem je jedno, jestli mají „dvě mámy“ nebo „dva táty“, a že je to láska, co tvoří rodinu. Jenže víte, co se tím ve skutečnosti říká? Že je dětem jedno, přijdou-li o jednoho, či dokonce oba ze svých rodičů. A to prostě není pravda. Přes dvacet let pracuji s dětmi, které mámu nebo tátu ztratily. Ať už kvůli rozvodu, opuštění, smrti nebo anonymnímu dárcovství spermatu/vajíček. A nepotkala jsem jediné, které by se netázalo, netruchlilo, či kterému by nechyběla láska mámy nebo táty. Druhou lží bylo, že lidé vystupující proti stejnopohlavnímu manželství jsou homofobové. Víte, moje máma žila přes třicet let se svou partnerkou. Ačkoliv jsem ji nikdy nepovažovala za „druhou mámu“, měla jsem ji ráda. Nenávist vůči homosexuálům či lesbičkám prostě není tím, co mě přimělo hájit práva dětí na mámu a tátu, a tím i manželství muže a ženy. Naopak! Byla to právě role mojí mámy, která žila v lesbickém vztahu, díky níž vím, jak nenahraditelné je mít mámu. To mnoha dětem, které vychovávají „dva tátové“ prostě není dopřáno. A přesně tak je tomu i s chybějícím tátou. Bez vztahu, který jsem s tátou měla před rozvodem mých rodičů i po něm, když mi bylo deset, bych dnes nebyla sebevědomá žena. Některé věci může dát dcerám jedině otec.

Právo na matku a otce, které se jako červená nit vinulo celou přednáškou, není nějaký zbrusu nový koncept, ostatně český legislativní systém toto právo zná. Navíc v listopadu 2001 ratifikovala ČR Úmluvu o právech dítěte, která toto právo dětem garantuje. A to z mnoha dobrých důvodů.


Dekády výzkumů ukazují, že na biologických vazbách v rodině záleží. A to proto, že jsou to právě biologičtí rodiče, kteří si k dítěti nejsnáze vytvářejí vazbu, dovedou jej nejlépe ochraňovat a také do svých dětí nejvíce investují. Existují samozřejmě šílené případy zneužívání, ale to jsou výjimky. Díky těmto naprostým výjimkám nemůžeme redefinovat něco tak důležitého jako je mateřství a otcovství. Z výzkumů, které známe, vyplývá ještě jeden fakt. Navzdory tomu, že existují heroické příklady lásky pěstounek či pěstounů, dochází k případům zneužívání dětí nejvíce v domácnostech, kde je přítomen muž, který s dítětem nemá biologickou vazbu. Statisticky je tento muž nejnebezpečnější osobou v životě dítěte. Někdy za mnou přicházejí lidé a říkají – na biologii nezáleží, děti potřebují hlavně lásku a péči. Na to jim odpovídám, že se právě stali obhájci práv dítěte na svou mámu a svého tátu. Protože jsou to máma a táta, kdo jsou lásky a péče vůči dítěti nejvíce schopni, říká Katy Faust.


Biologická vazba mezi rodičem a dítětem je též důležitým stavebním prvkem pro identitu dítěte. Paní Faust zmiňovala mnoho příběhů dětí, počatých z anonymního dárcovství spermatu či vajíček, jimž se podstatně hůře hledala odpověď na otázku, kdo jsou. Proč? Prostě proto, že nevěděli, čí jsou. Tento problém ilustrovala na jedné z dívek, s nimiž spolupracuje. Millie vyrůstala jako dcera „dvou matek“, které k jejímu početí využily anonymního dárce spermatu. Navzdory láskyplnému a stabilnímu zázemí těchto dvou žen si Millie podstatnou část svého dětství listovala rodinnými alby a tajně hledala muže, kterému by byla alespoň trochu podobná. Jednoduše řečeno – hledala svého otce. Její psychické problémy se vystupňovaly do té míry, že musela vyhledat psychologa. Ten po několika sezeních řekl jejím „dvěma matkám“, že Milliina tátu musejí okamžitě najít, jinak se těch psychických potíží nezbaví. Po nějaké době k setkání Millie s jejím otcem skutečně došlo a ona na ten den vzpomíná jako na první den svého života, kdy se cítila stabilní a úplná.

Předsedkyně Aliance pro rodinu Jana Jochová při besedě s Katy Faust v Brně


Častým argumentem zastánců tzv. homosexuálního manželství je, že to pomůže dětem, které už ve stejnopohlavních rodinách vyrůstají. Když jsem se na to ptala Millie, jestli by jí to nějak pomohlo, tak říkala, že právě naopak. V okamžiku, kdy by stát redefinicí manželství deklaroval, že dítěti stačí láska a péče kohokoliv, byla by práce jejího terapeuta, který viděl východisko z jejích problémů v setkání s otcem, hodnocena jako homofobní a diskriminační. Protože by vlastně poukazoval na nedostatek, který homosexuální pár nemůže dítěti nikdy saturovat. Prostě proto, že není pro dítě tak vhodný, jako heterosexuální pár - matka a otec, upozorňuje Katy Faust.


Jednou z důležitých otázek, kterým paní Faust čelila, byla ta, co by homosexuální páry, toužící po dítěti, měly dělat. Katy zdůrazňovala potřebu uvědomit si, že život bývá často provázen velkými těžkostmi. O těch by mohly mluvit zvláště neplodné ženy… Považuje za klíčové, aby těžkosti života nesli primárně dospělí a tyto své kříže neházeli na ramena dětí.


Právo totiž nemáme kvůli citům dospělých, ale proto, aby se dostalo spravedlnosti těm nejzranitelnějším, kterými jsou v tomto případě jednoznačně děti.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době)