Pravice a levice

S blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny opět ožívají i některá již tradiční rétorická klišé – včetně šermování termíny jako například „hrozba vlády extrémní levice“ (případně „extrémní pravice“, dle libosti a politické afinity mluvčího). Anebo, naopak, v mnoha médiích a „myšlenkových tancích“ oblíbené tvrzení o tom, že „v dnešní době už je dělení na pravici a levici přežilé a nemá žádný smysl“.

Generální stavy - francouzký legislativní sněm v květnu 1789 ve Versailles


Velká francouzká revoluce


Pojmy pravice a levice vznikly historicky na konci 18. století, v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí, kdy v Generálních stavech (francouzský legislativní sněm, který fungoval jako poradní sbor panovníka) tehdy zasedali přívrženci tzv. nového společenského řádu, tzn. příslušníci tzv. třetího stavu (neprivilegovaný stav, měšťanstvo a sedláci) a radikálové vlevo a zastánci „starého řádu“ a monarchisté vpravo.


Zároveň si musíme uvědomit značnou dobovou (i geografickou) podmíněnost (a proměnlivost) významů termínů „pravice“ a „levice“ a také i jejich určitou „genetickou“ rozdílnost.


Levice byla v okamžicích svého zrození (a samozřejmě i dlouho poté) nedílně spjata s pojmy „svoboda (volnost), rovnost, bratrství“ a definována svým revolučním charakterem ve smyslu snahy o naprosto zásadní změnu tehdejšího společensko - ekonomického uspořádání.


Kompaktní levice


Ruku v ruce s tím kráčelo i spojení levice a hájení zájmů nižších společenských vrstev s cílem nastolení rovnosti (ba až určitého rovnostářství) v oblasti přerozdělování (ekonomického) bohatství a dalších (společensko-politických) privilegií. Termín „levice“ postupem doby zastřešoval množství nejrůznějších ideově-politických hnutí, a to počínaje socialisty a sociálními demokraty, přes anarchisty a anarchokomunisty až po klasické komunisty, řekněme „bolševického“ typu.

Jeden z otců politické levice německý filosof Karel Marx


Jejich společnými charakteristikami byly mj. orientace na ekonomicko-společenský pokrok, boj za zájmy zaměstnanců, sociální spravedlnost a solidaritu či internacionalismus v mezinárodních vztazích. Dalším důležitým definičním znakem politické levice se následně stala i preference státního, družstevního nebo jiné formy společenského vlastnictví (zejména tzv. výrobních prostředků) před vlastnictvím soukromým. Zdůrazňována byla významná - a možno říci i dominantní - úloha státu v národním hospodářství a prosazovaní tzv. sociálních práv občanů (právo na práci, právo na uspokojivé pracovní podmínky, právo na důstojné sociální zabezpečení).


Roztříštěná pravice


Politická a ideová pravice byla od samých počátků své existence a sebeidentifikace mnohem roztříštěnější a rozmanitější než levá část ideopolitického spektra. Termín „pravice“ byl prapůvodně užíván pro označení těch politických skupin a myšlenkových směrů, které upřednostňovaly tradiční společenské (i hodnotové) uspořádání, strukturu a hierarchii.

Kromě „zakladatelských“ konzervativců v období dalšího vývoje zahrnul a absorboval první (původní) klasické ekonomické a politické liberály, křesťanské, či křesťansko-sociální, demokraty, mnohá národní a nacionalistická hnutí (v době, kdy tyto pojmy nebyly pejorativními účelovými dehonestačními nálepkami), identitáře i libertariány.


Pokud bychom měli hovořit o základních axiomech a společných myšlenkových a programových jmenovatelích proudů hlásících se k pravici, neměli bychom určitě vynechat úctu k tradičním staletým a věky prověřeným společenským a kulturním hodnotám či zvyklostem (včetně důležité role víry), zachování určité formy sociální hierarchie, silný (byť třeba rozsahem agend nevelký) právní stát, řád, spravedlnost, úctu k vlastnictví, práci či podnikání, respekt ke svobodě a základním lidským právům.

Jeden za zakladatelů moderního konzervatismu Edmund Burke


Politické ideologie


Ve druhé polovině 19. století se poté na těchto „pravo-levých“ základech začaly formovat první „klasické“ ucelené politické ideologie. Téměř ruku v ruce se vznikem prvních (tradičních) politických stran. Šlo o neoddělitelné procesy. Nejprve se takto ustavila konstitutivní ideologická triáda (trichotomie) - konzervatismus, liberalismus a socialismus, později (ve století dvacátém) k ní „přistoupily“ komunismus, fašismus a nacismus. Přičemž poslední dva ze jmenovaných směrů se dodnes - v naprostém rozporu s realitou – směšují či zaměňují.


Co se týče moderních, novodobých politicko-ideových směrů, jakými jsou mj. enviromentalismus, feminismus, euroskepticismus či tzv. pirátství, existují (nejen) v akademické politologické obci vážné pochybnosti o tom, zda vůbec splňují základní kritéria pro to, aby mohly být považovány za komplexní politické ideologie celostního typu na úrovni jejich starších předchůdců.


Potom, co se základními pilíři politického života a klíčovými aktéry tvorby zásadních společenských rozhodnutí staly politické strany, začaly se příslušné společensko - vědní obory zabývat jejich podrobnějším výzkumem, včetně pokusů o jejich typologizaci či klasifikaci.


Politické strany


V souvislosti s pravolevou dichotomií, respektive s dělením myšlenkových proudů a inklinací ve společnosti, je snad nejpozoruhodnější teorie tzv. štěpících linií norského politologa Steina Rokkana. Jakkoli se jedná o práci, která se původně věnovala analýze geneze vzniku prvních novodobých politických stran, můžeme ji plnohodnotně využít i dnes, když hovoříme o charakteru současných zásadních stranicko-politických a ideových štěpeních a rozdílech.

Rokkan v roce 1967 definoval čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států vedoucích ke vzniku masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin. Tato štěpení jsou zároveň produktem národní a průmyslové revoluce a existují ve dvou základních dimenzích: teritoriální a funkční.

Norský politolog Stein Rokkan


Odtud pocházejí i čtyři základní (politické) konflikty, které přetrvaly po mnoho desetiletí a o kterých můžeme směle a s jistotou hovořit i dnes, byť třeba v trochu jiných konotacích a kulisách.


Jde o: Konflikt centrum versus periferie: Původně se odehrával ve smyslu sporu multinacionálních, povětšinou feudálních říší resp. jejich vládců a národních či národnostních hnutí nejrůznějšího typu. Dnes probíhá mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci primátu suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie.


Konflikt město versus venkov


Konflikt církev versus stát: Dříve byl typický snahou o oddělení církve a (od) státu, respektive šlo o ukončení dominance církevní hierarchie ve veřejném prostoru. Dnes je do značné míry transformován do hodnotového sporu zastánců společenských tradic - často vycházejících z víry či věrouky a hodnotových relativistů.


Konflikt město versus venkov: Historicky šlo spíše o modernizační spor mezi agrárním způsobem života a moderním kapitalismem, dnes se jedná o více společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt. Jak ostatně bohatě dokládá tzv. volební geografie, mezi městskou a venkovskou společností.


Konflikt zaměstnavatelé versus dělníci: Dříve se jednalo o spíše třídní a sociální spor, dnes je možná výrazněji akcentovaný na linii globální (korporátní) kapitalismus versus. národní ekonomika a živnostenské podnikání.


Jakékoli teorie či teoretické koncepty nemohou plnohodnotně existovat a fungovat, nemají-li být pouhou intelektuální exhibicí samy o sobě, bez propojení s realitou. Proto dává dělení na pravici a levici skutečný význam a relevanci až jeho osvojení si a vnímání občany.

Jde o to, zda se lidé dokážou na pomyslné pravolevé škále (či spíše kontinuu) zařadit či (sebe)identifikovat. Prakticky stejně důležitý je i symbolický význam tohoto dělení, například ve formě usnadnění (voličské) orientace v existující politické nabídce.


Česká specifika


Pokud hovoříme o typologiích politických ideologií (resp. politických stran) nesmíme vynechat jejich české obohacení. Jde o vcelku jednoduchou, ale o to přesnější a relevantnější klasifikaci právníka a historika