Proč slavit Vánoce?

Když jsme každého roku psali na tabuli tradiční „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu“, nevědomky jsme tím vystihovali nejeden hlubší rys oněch svátků. Bezpochyby se s nimi pojí řada tradic, jak duchovního, tak i světského rázu, a to byla jedna z nich. Totéž psaly ročníky před námi a tím samým, jak předpokládám, se budou snažit obměkčit srdce kantorovo i další generace zoufalých žáků doufajících v milosrdenství. A tak možná až do skonání světa…

Nicméně už v tom se odráží jistá zištnost, s níž se v souvislosti s Vánoci setkáváme. Pro žáky se stávají průhlednou záminkou k zastření vlastní lenosti či ignorance, pro kapitalisty pak skvělou příležitostí k takřka zázračnému rozmnožení zisků. Nemluvě o politicích, kteří se v onen čas mění v jímavé filozofy přemítající o nejvznešenějších hodnotách a lidském údělu na zemi a všelijak se snaží vypadat co nejlidštěji.


Tyto prospěchářské pohnutky, na kterých ostatně nemusí být nic zas až tak špatného, však nevysvětlují, proč Vánoce vůbec slavit. Konec konců, z ekonomického pohledu představují pro drtivou většinu pozemšťanů spíše výraznou finanční ztrátu, o nervovém vypětí ani nemluvě. Odpovědi mohou být v podstatě tři, byť se mohou do jisté míry snoubit: konformistická, sentimentální a racionální.


Vánoce se slaví, protože se to tak dělá. Dodržují se nějaké tradice pro samé tradice bez nějaké hlubší příčiny. Je to poměrně rozšířený přístup, kterého důsledkem je postupné kulturní vyprazdňování. Jeden z mých dětských kamarádů, jehož otec byl zapřisáhlý ateista, se drahnou dobu domníval, že Ježíšek má podobu jakéhosi ježka. Rodiče, snad v obavách z možných nežádoucích ideologických dopadů, mu jeho identitu tajili. Dárky ovšem od „ježka“ dostával. Jen nevím, jestli na jeho počest také zpívali koledy. Z tohoto pohledu se zdá, že víra v Kokakoláše, třebaže se setkává s odporem vlastenců, je přeci jen o chlup rozumnější než ježčí kult, i kdyby ho vyznávali našinci. Pokud nebudou mít naše tradice obsah, jen těžko se můžeme bránit importu pokleslých obyčejů ze zámoří.

Citové rozechvění, ačkoliv může zachvátit i vícero jedinců, bývá pomíjející. A stejně jako tradice pro tradice, tak i city pro city nejsou a nemohou být úhelným kamenem trvalejší civilizační budovy. Nejednou navíc sentimentální oslavy připomínají spíše svátek dítěte, které se stává „bohem“, než Boha, jenž se stal dítětem. Rodiče ve snaze získat si příchylnost „boha“ snášejí moře „obětin“, až se v nich předmět jejich bezbřehé úcty utápí a stává se duševně, a častokrát i tělesně otylým.


A aby snad někdo nepropadl mylnému dojmu, že haním starobylé zvyklosti a hřejivé city spojené s Vánoci, veřejně prohlašuji, že se na ně obvykle těším už od 2. ledna a vánoční stromeček u nás jednou vydržel až do května. (I když, přiznávám, to bylo spíše z důvodu lenosti než piety.) Jen považuji za rozumné, aby, když někdo něco slaví, věděl, proč to slaví. Jednoduše řečeno, aby k tomu měl pádný důvod.


Osobně se domnívám, že narozeniny jsou vždycky dobrým důvodem k oslavě, o to víc, jsou-li to narozeniny našeho Přítele a Vykupitele.