Prohrál národ, nebo jen zimní král?

Aktualizace: lis 10

Bitva na Bílé hoře, od níž 8. listopadu uplyne 400 let, bývá řazena k osudovým, až mytickým událostem našich národních dějin. O to těžší je oprostit se od předem zaujatých a emocemi zatížených interpretací. Pro překonání často malicherných a v kontextu existenčního ohrožení, jemuž dnes jako národ čelíme, nepříliš významných sporů, je to však nezbytně nutné.

Dobové vyobrazení bitvy


Pro žádnou zemi není snad většího neštěstí než občanská válka. Svou krutostí a ničivostí zpravidla překračuje všechny meze, v nichž se odehrávají ostatní ozbrojené konflikty. Vítězi občanské války bychom přesto měli pokaždé být my – národ, který ji přežil. V případě bělohorské bitvy, od níž právě uplynula celá čtyři staletí, se ale zdá, jako by platil pravý opak. Zvykli jsme si v ní spatřovat národní Golgotu a věřit, že vyhráli „oni“. Celé toto tragické vylíčení stojí na povznášejícím a zdánlivě očistném účinku hesla „Nejsme jako oni“. Pod jeho oprýskaným nátěrem je ovšem dobře patrný sebeklam, který nejlépe postihuje parafráze „Nejsme jako my“.

Na sklonku roku 1620 se na Bílé hoře rozhodovalo mezi dvěma korunovanými českými králi. Jednalo se o bezpříkladnou, ojedinělou situaci. Nešlo o banální měření sil úřadujícího panovníka se vzdorokrálem pochybné legitimity, jaké nás potkalo za války Jiříka z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Hluboký vnitrostátní rozkol se navíc propojil a splynul s dlouhodobějšími zápasy dalece přesahujícími české hranice. Jednalo se o konflikt mezi dvěma nábožensky vymezenými bloky ve Svaté říši římské, Protestantskou unií a Katolickou ligou, a také o vyvrcholení dlouhého sporu mezi stavovským a absolutistickým pojetím státu.

Stavovský stát, který byl u nás dědictvím husitských válek, se poprvé podařilo výrazně osekat Ferdinandu I. Habsburskému. V posledních letech vlády jeho vnuka Rudolfa II. využily české stavy vnější situace i vladařovy slabosti, aby se vrátily na politické výsluní. V roce 1608 zabránily úplnému odstavení Rudolfa od moci bratrem Matyášem a zajistily mu pokračování vlády v Čechách, ve Slezsku a v Obojí Lužici. Když následná jednání o požadavku náboženské svobody nevedla k cíli, sestavily v roce 1609 stínovou vládu zvanou direktorium, která Rudolfovi pohrozila sesazením. Panovník ustoupil a vydal tak zvaný Majestát, kterým byla v Čechách zaručena svoboda vyznání všem křesťanským konfesím. Navazujícím výnosem byla amnestie pro členy direktoria. Neústupnost však dali najevo někteří katoličtí ministři. Kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic odmítl připojit pod Majestát svůj podpis, což se nouzově vyřešilo podpisem nejvyššího purkrabí Adama ze Šternberka, zatímco ministři Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic se pro změnu nepodepsali pod amnestii, ačkoliv to na její platnost nemělo vliv. Direktorium bylo přechodně obnoveno na jaře 1611, aby zajistilo předání moci do rukou Matyáše Habsburského. Stavovská opozice si tak podvakrát vyzkoušela, jak se chopit moci. O šest let později přišla na přetřes otázka nástupnictví bezdětného Matyáše, jehož dědická práva v rodové posloupnosti náležela bratranci Ferdinandu Štýrskému. Ačkoliv se o něm dobře vědělo, s jakou tvrdostí a důsledností zbavil Štýrsko a Kraňsko evangelíků, uznal český sněm dne 9. června 1617 jeho dědické nároky a přijal jej za krále. Následně, dne 29. června 1617, byl přijatý král korunován jako Ferdinand II. a celé stavovské shromáždění bez jediné výjimky mu složilo osobní přísahu věrnosti. Ferdinandovo chování mohlo být stavům jasným varováním, že tento král bude tvrdším soupeřem, než chřadnoucí a vydíratelný Rudolf. Než se Ferdinand uvolil potvrdit zemská privilegia, jejichž součástí byl i Rudolfův Majestát, zajímal se o možnost jeho anulace. Stavovským předákům také neváhal vmést do tváře, že mnozí z nich špatně skrývají svou neupřímnost. Žádný se ovšem neobtěžoval vyvodit z toho ponaučení.

Slavnostní příjezd Fridricha Falckého do Prahy

Nedomyšlená defenestrace


U zrodu povstání, k němuž se zanedlouho nekatoličtí stavové odhodlali, stál celkem vzato malicherný spor. Evangelické kostely v benediktinském Broumově a v arcibiskupském Hrobě na Teplicku byly církevní vrchností označeny za černé stavby, načež byl první z nich uzavřen a druhý dokonce zbořen. Stavovští vůdci událost vyhodnotili jako porušení Majestátu. Svolali na březen 1618 stížný sněm defenzorů do pražského Karolína, který se obrátil ke králi s žádostí o zjednání nápravy. Dočkal se však jen zákazu sněmu. Ten se přesto v květnu sešel a defenzoři se na něm usnesli, že si přímo v České kanceláři vyžádají odpověď, kdo z ministrů poradil Matyášovi takto tvrdý postup. Skupinka radikálů kolem Jindřicha Matyáše Thurna je však předešla. Dne 23. května 1618 si vynutila vstup na Pražský hrad a její samozvaný morální soud vyústil v třetí pražskou defenestraci. Ruku spiklenců vedly hlavně staré řevnivosti z roku 1609. Zatímco Slavata s Martinicem a písařem byli vyhozeni z okna do hlubin hradního příkopu, nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka byl uctivě odveden do vedlejší místnosti. Živelnost a nedomyšlenost defenestrace sice nevěstila nic dobrého, avšak plamen rebelie už jednou vzplál a dále mohutněl. Bleskově obnovené direktorium v čele s Václavem Vilémem z Roupova přesto ujistilo vídeňský dvůr, že nadále uznává Matyášovu svrchovanou autoritu, aby ponechalo otevřená zadní vrátka pro případnou dohodu. Dosavadní kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, který v době defenestrace dlel mimo Čechy, je však rázně přibouchl. Domů se nevrátil a ve Vídni znovu zprovoznil Českou kancelář, staronovou legitimní vládu.


Již týden po svém ustavení vyhrotil sbor direktorů náboženský konflikt. Ze země vypověděl jezuitský řád i starého pražského arcibiskupa Jana Lohelia. Následovalo vyplenění jezuitských kolejí v Českém Krumlově, v Chomutově a v Kladsku. Tento radikalismus možná pomohl Moravanům k rozhodnutí nepřidat se k Čechům, neboť katolické duchovenstvo zde patřilo k politickému národu coby čtvrtý stav. Hlavní roli ovšem sehrála šedá eminence moravské politiky Karel starší ze Žerotína. Ačkoliv patřil k Jednotě bratrské, nevěřil v úspěch rebelie a nezapomněl českým předákům, že se v roce 1608 nepřipojili k povstání proti Rudolfovi II. V zahraničí byla vzpoura českých stavů přijata spíše chladně. Pouze savojský vévoda Karel Emanuel, katolík obávající se silnějších habsburských sousedů, poskytl včasnou a účinnou pomoc. Na náklady Savojska a Benátska naverboval ve Švýcarsku vojsko v čele s Petrem Arnoštem z Mansfeldu a poskytl je českému direktoriu. Mansfeld v listopadu 1618 dobyl a obsadil katolickou Plzeň, významný strategický a zásobovací uzel. 20. března 1619 skonal císař a král Matyáš a Ferdinand II. nabídl direktoriu smír na základě amnestie.

Rozestavení a složení vojsk obou stran na Bílé Hoře

Vandalství zimního krále


Odpovědí mu v dubnu 1619 bylo Thurnovo vojenské obsazení Moravy, jejíž stavy se poté připojily k českým. Novým zemským hejtmanem byl provolán Ladislav Velen ze Žerotína, synovec Karla staršího. Dva velitelé moravských pluků, Albrecht z Valdštejna a Jiří Březnický z Náchoda, přitom přešli na Ferdinandovu stranu. Na přelomu května a června ohrozila stavovská vojska samotnou Vídeň. Krátce nato však došlo k obratu v jižních Čechách nedaleko Vodňan. Habsburskému vojsku, v němž nechyběl ani nově naverbovaný pluk Albrechta z Valdštejna, se 10. června 1619 podařilo vlákat Mansfelda do léčky a v bitvě u Záblatí ho porazit. Thurn se tak musel kvapem stáhnout od Vídně a vyztužit obranu Čech. V červenci přikročilo direktorium k reformám. Platnost Majestátu pro Čechy byla rozšířena i na Moravu a právo zastávat některé úřady bylo vyhrazeno jen evangelíkům. Zároveň byla uzavřena konfederace Koruny české s evangelickými stavy Horních a Dolních Rakous. V srpnu pak generální sněm Koruny české začal projednávat návrh direktoria na sesazení Ferdinanda II. z trůnu a volbu vůdce Protestantské unie Bedřicha Falckého českým králem. Byl použit právní argument, že volba je vyšší ústavní akt než přijetí na základě dědičných nároků, a tudíž opravňuje sněm k sesazení přijatého krále. Česká kancelář ve Vídni ovšem opáčila, že volbu nelze vyhlásit a konat, pokud není trůn uvolněn.


Dne 26. srpna 1619 byl Bedřich Falcký v nepřítomnosti zvolen českým králem. Prosadila ho frakce Jednoty bratrské, v první řadě Václav Budovec z Budova a Václav Vilém z Roupova s tím, že na český trůn usedne vůdce Protestantské unie a zeť anglického krále. Bedřich své postavení zdědil po všestranně nadaném otci, sám ale ztělesňoval spíše povrchnost a dětinskost. Byl mdlého rozumu a z jeho povahových rysů čněla nad jiné váhavost a marnivost. Nabídce ozdobit se důstojností krále nedokázal odolat, třebaže mu jeho české dobrodružství důrazně rozmlouval tchán Jakub I. Stuart. Volba falckého kurfiřta hluboce zklamala saského vévodu Jana Jiřího, který měl na českou korunu zálusk a spoléhal na luteránsko-novokališnickou frakci. Dva dny po české volbě, 28. srpna 1619, se ve Frankfurtu konala císařská volba. Ferdinand získal ke třem katolickým hlasům ještě hlas uraženého saského vévody, kterému nabídl do zástavy Obojí Lužici. Jaké ovšem muselo být jeho překvapení, když obdržel i zbývající tři hlasy, jimiž disponovala Protestantská unie! Bedřich, sám vybavený českým a falckým hlasem, se ani nepokusil volbu svého soka zhatit, když už ne jednáním se Saskem, tak alespoň jejím odložením či zpochybněním. Zle tím namíchl savojského vévodu Karla Emanuela, který pomýšlel na vlastní císařskou kandidaturu. Mansfelda ani poté z Čech nestáhl, ale vydržování jeho vojska penězi z Turína skončilo.


Koncem října přijel Bedřich Falcký do Prahy, kde byl 4. listopadu 1619 slavnostně korunován. Jelikož se vlády ujal na zimu, avšak před další zimou se zase musel odporoučet, vstoupil do dějin s přezdívkou zimní král. Direktorium bylo rozpuštěno a moc převzaly královské úřady. Před Vánocemi roku 1619 si v očích většiny Čechů velmi uškodil, když nařídil zničit vnitřní výzdobu katedrály svatého Víta, neboť jeho „helvítská víra“ si sochy a obrazy hluboce ošklivila. Zjara roku 1620 dorazila symbolická vojenská pomoc protestantských zemí, potřebné půjčky ovšem nikoliv. Anglický i dánský král Bedřichovi vzkázali, že mu poskytnou peníze pouze na obranu jeho domovské Rýnské Falce. Ferdinand II. zatím uspěl s žádostí o půjčku u španělských příbuzných i v Římě, navíc mu ochotně půjčovali bohatí Židé z Wormsu, Špýru i z Prahy.

Vrchním velitelem českých stavovských vojsk byl kníže Kristián I. Anhaltský

Morální rozklad


S vůdcem Katolické ligy Maxmiliánem Bavorským uzavřel Ferdinand II. spojenectví, které upevnil příslibem trvalého udělení kurfiřtského hlasu. Maxmilián sice neměl valný zájem na posílení rakouských Habsburků, avšak zájem zvrátit vychýlení rovnováhy ve prospěch Protestantské unie jasně převažoval. Spojená vojska se přes České Budějovice a Písek vydala k Plzni, před níž stanula začátkem října 1620. Mansfeld vsadil na uměle protahované vyjednávání, se kterým mínil vydržet do obvyklého zimního přerušení bojů. Zhruba po dvou týdnech však císařsko-ligistická armáda jednání ukončila a s nedobytou Plzní v zádech zamířila ku Praze. Vše nasvědčuje tomu, že mělo jít o testovací tažení, které s možností dobytí Prahy ani nepočítalo. Během tohoto tažení však byla do občanské války urozených vtažena také neurozená většina národa, která zejména na Bechyňsku, Písecku a Rakovnicku naplno zakusila hrůzy rabování od obou stran. Dlužno poznamenat, že o poznání hůře si počínala ustupující a hladovějící královsko-unijní armáda, neboť tou dobou byl už Bedřich Falcký dlužen svým vojákům žold za tři až čtyři měsíce. V noci ze 7. na 8. listopad se po delším pochodu utábořila na Bílé hoře. Když se ráno 8. listopadu 1620 rozednilo, tonula krajina v husté mlze, takže nezbývalo než čekat na její rozptýlení. Morální rozklad už ale dostoupil té míry, že mnoho vojáků se svévolně vypravilo do pražských hostinců, až muselo velení vydat rozkaz zamknout městské brány a pouštět jen důstojníky. Vrchní velitel královsko-unijních sil Kristián starší z Anhaltu přikázal vyhloubit zákop a rozmístit všech deset děl, jež měl k dispozici. Není jasné, co zamýšlel velitel jízdy Jiří Bedřich Hohenlohe, když odeslal na osmnáct stovek vojáků královské stráže do obory Hvězda jako zálohu, která pak ukryta za vysokou zdí vůbec do boje nezasáhla. Nálada v královsko-unijních řadách byla všeobecně pokleslá. O tom, jak málo byla tato armáda česká a mohla spoléhat na vlasteneckou motivaci, vypovídá složení velitelského sboru: pouze tři velitelé, tedy necelá čtvrtina, pocházeli z řad české šlechty. Jmenovitě Pavel Vosterský Kaplíř ze Sulevic, Jan mladší z Bubna a Jindřich Šlik, bratranec Jáchyma Ondřeje Šlika.

Nákres průběhu boje

90 minut


Na druhé straně probíhala od rána porada velení v Řepích. Do jeho taktických úvah vpadl jako velká voda karmelitánský mnich Dominik à Iesu Maria a pronesl plamennou řeč ve prospěch přímého útoku. Současně desítky jezuitů a karmelitánů mezi vojáky posilovaly bojové odhodlání společnými modlitbami a zpěvem, velitelé drželi proslovy a hřměly bojové pokřiky. Císařsko-ligistické vojsko čítalo celkem třicet tisíc mužů, z čehož se ovšem dobrá třetina pro rychlý spád útočné akce vůbec nezapojila do boje, královsko-unijní armádu tvořilo zhruba dvacet tisíc mužů, takže na bojišti byly síly početně vyrovnány. V prvním sledu císařských vojsk nechyběli ani urození čeští katolíci, za všechny jmenujme Heřmana Černína z Chudenic.

Zhruba půl hodiny po poledni zaskočil královsko-unijní voje přímý útok protivníka strmým svahem vzhůru. Mělký, nedokončený zákop, moment překvapení a chybějící souhra jezdectva s pěchotou umožnily snadný počáteční úspěch císařských. O zvrat se o něco později pokusil Kristián mladší z Anhaltu, když se rozhodl jízdním protiútokem vrazit klín mezi císařské a ligistické šiky. Strhl přitom s sebou část Kaplířových mužů a jízdní pluky Johanna von Stubenvolla a Hermanna Otty von Limburg-Styruma. Nebyl však na křídlech podpořen pěchotou, následně byl zraněn a poté zajat bavorskou pěchotou Johanna Philippa von Cratze. Jakmile protiútok Anhalta mladšího skončil a útočící armáda opět přešla do tlaku, zachvátila řady obránců panika a nastal všeobecný úprk. Vrchní velitel Kristián starší z Anhaltu opustil bojiště, přičemž u zdi obory Hvězda zanechal bez rozkazů Jindřicha Šlika s osmi prapory pěchoty naverbované za peníze moravských stavů. Šlik se odmítl vzdát neapolské tercii Carla Spinelliho, a tak se otevřelo poslední krvavé dějství celé bitvy. Královská stráž v oboře do boje vůbec nezasáhla, a je dost dobře možné, že o ní Šlik ani nevěděl, neboť ve vysoké zdi za zády nenechal vylámat žádný prostup. A třebaže nás pozdější mýtus utvrzoval v představě o boji „Moravanů“ do posledního muže, kolem druhé hodiny odpolední se Šlik Spinellimu vzdal. Tím bitva po půldruhé hodině boje skončila. Královsko-unijní armáda ztratila podle střízlivých odhadů 4000 mužů, z toho 1300 mrtvých, císařsko-ligistická nejvýš 700, z toho 250 mrtvých v císařově žoldu a 50 v žoldu ligy.

Bitva měla svou dohru v podobě popravy vůdců stavovského povstání

Poprava "českých pánů“


V době, kdy se boj u zdi obory Hvězda chýlil ke konci, se u pohořelecké brány setkal král Bedřich Falcký, zpravený již o vojenském debaklu, s Anhaltem starším, Thurnem a Hohenlohem. Vrchní velitel se ještě pokusil zadržet bezhlavý útěk a zorganizovat obranu na hradbách, ale marně. Král se poté vrátil na Hrad, zahájil spěšný přesun na Staré Město a pražské hradby od Újezda po Břevnov byly vydány vítězům. Ti postupovali s rozvahou a vpustili své vojáky do města až ráno 9. listopadu. Teprve tato chvíle rozhodla, že porážka zimního krále na Bílé hoře bude rozhodující v celé dosavadní válce. Císařsko-ligistická armáda nebyla na dobývání opevnění vybavena, všechna její děla byla bitevního typu, leč ani jedno typu hradebního, postrádala žebříky a další nezbytný materiál. Ne všichni v táboře zimního krále ovšem propadali poraženectví. Časně zrána 9. listopadu se na Staroměstské radnici, kam se král přesunul i s korunovačními klenoty, konala válečná porada. Za obranu pravobřežní Prahy horovali hlavně Jiří Erazim Tschernembl a Thurnův syn František s tím, že sedmihradská jízda vyslaná Gáborem Bethlenem na pomoc táboří u Kostelce nad Černými lesy, a může do dvou hodin zasáhnout. Většinu však nepřesvědčili, načež kolem deváté hodiny dopolední odjela kolona zimního krále směrem na slezskou Vratislav. Traduje se, že teprve v Brandýse nad Labem jeho pobočníci zjistili, že vůz s korunovačními klenoty zapomněli na staroměstském rynku. Jakkoliv může být tato historka přibarvená, jisté je, že Maxmilián Bavorský záhy vyzvedl královské insignie na Staroměstské radnici a vrátil je na Pražský hrad.

Již 13. listopadu 1620 české stavy kapitulovaly. Ferdinandu II. zaslaly revers s dvěma sty a jedním podpisem pánů a rytířů, mezi nimiž nechyběli ani nejvýraznější obhájci falcké orientace země, jako byl Budovec. Vyjádřili v něm „srdečnou lítost nad rebelií proti pravému králi“ a opětovně přísahali věrnost. 19. listopadu byl Bedřich Falcký vřele uvítán ve Vratislavi. Slezský sněm vyhověl jeho žádosti o svolání zemské hotovosti a zimní král zahájil vyjednávání s Moravou o společném postupu. Moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína mu zachoval věrnost, leč jeho protřelý strýc Karel zatím rozehrál diplomacii na obě strany. Před Vánocemi hra skončila, Morava se 20. prosince 1620 poddala Ferdinandovi a Bedřich Falcký poté odjel do Berlína. Mansfeld vydal Plzeň vítězům až v březnu 1621, kdy byl povolán k obraně Rýnské Falce. To dobou už byli pozatýkáni vůdci povstání, kteří neodešli za hranice, a postaveni před mimořádný soud. Vykonání 27 vynesených ortelů smrti dne 21. června 1621 na pražském Staroměstském náměstí se často nesprávně nazývá „poprava českých pánů“, ačkoliv k panskému stavu náleželi jenom tři z nich. Doplňovalo je sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Tito měšťané byli dílem čeští Němci. Také z náboženského hlediska nebyla skupina popravených jednolitá. Mezi rytíři byl jeden katolík, Diviš Černín z Chudenic, bratr Heřmana Černína, hejtmana Starého Města pražského a pořadatele exekuce. Zcela odlišně než v Čechách postupoval mimořádný soud na Moravě. Místodržitel a olomoucký arcibiskup František kardinál Dietrichstein vymohl u Ferdinanda II. generální omilostnění všech hrdelních zločinů, a tak zde nebyl vynesen ani jeden ortel smrti, trestalo se pouze na

majetku.

Padlé dnes na Bílé Hoře připomíná mohyla

Opravdu jsme prohráli?


V čem tedy spočívá dědictví Bílé hory? V první řadě nás odřízla od severoněmecké a skandinávské kultury a přimkla ke kultuře jihoněmecké a románsko-středomořské. Ukončila pokus o stavovský stát, který se sice navenek inspiroval holandským a švýcarským vzorem, avšak daleko více připomínal polskou praxi, která vedla do záhuby – vnitřně rozleptaný polský stát se nakonec stal kořistí sousedů. Ukončila nábožensko-politickou roztříštěnost, kdy jedna frakce hledala oporu v Drážďanech, druhá v Heidelbergu a třetí ve Vídni, a tím činily z vnitřních českých sporů ke škodě celé země nosič velkých zahraničních konfliktů. V případě stavovské rebelie bylo hlavní tragédií to, že se stala roznětkou třicetileté války, která pak po třech dekádách skončila tam, kde začala – v Praze. Pro naši vlast to znamenalo zvýšenou četnost i ničivost válečných tažení, i když je takřka jisté, že podobné rozsáhlé měření sil by bývalo v Evropě proběhlo i s jinou než českou roznětkou. Válečný stav trvající dalších osmadvacet let také zásadně prohloubil některé její důsledky. První pobělohorská vlna konfiskací ještě nevedla k mocenské převaze cizí, nově příchozí šlechty, i když k ní nemálo přispělo souběžné vymření tří vlivných domácích rodů (Rožmberků, Smiřických a Pernštejnů), přinesla ji až druhá vlna po zavraždění Albrechta z Valdštejna, Adama Trčky z Lípy a Viléma Kinského v Chebu v roce 1634. Na druhou stranu je třeba přiznat, že románský původ větší části nově usazené šlechty přinesl spíše zpomalení germanizace než naopak. Ať už se tedy podíváme na Bílou horu z jakéhokoliv úhlu, nelze nevidět, že tím, kdo nakonec zvítězil, jsme byli MY – národ, který ji přežil.


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon