První dáma českého popu

Má-li česká pop music zpěvačku, jíž je možné bez nadsázky nazvat dámou, pak je to Marie Rottrová. 13. listopadu jí bude neuvěřitelných 80 let.


Generace dnešních pade- a šedesátníků s písněmi Marie Rottrové vyrůstala v dobách, kdy televizi a rozhlasu vévodili především muži, od Waldemara Matušky přes Karla Gotta po Václava Neckáře. Každý z nich přinášel jinou estetiku, jiný styl. Podobně to bylo v dámské části pěveckého spektra: docela jinak se profilovala třeba Eva Pilarová, Helena Vondráčková či právě Marie Rottrová. Tehdy ještě platila nezaměnitelnost talentu a projevu. Dnes máte leckdy potíž jednotlivé hlasy a tváře od sebe rozeznat. Zvuku je mnoho, ale hudby málo.

Marie Rottrová zůstává první dámou českého popu


V roce 1960 se Rottrová (ještě jako úřednice ostravské pobočky Československé státní spořitelny) zúčastnila ostravské hudební soutěže, hledající mladé talenty, kterou doprovázel orchestr Gustava Broma. Na základě této soutěže dostala pozvánku do Československé televize, kde vystoupila s písničkou Jana Hammera a Jaromíra Hořce Rozmarné stvoření. Mimochodem básník Jaromír Hořec se narodil přesně před sto lety, v prosincovém MY mu proto věnujeme samostatný medailon.


Rottrová začínala na profesionální scéně jako český odlitek Arethy Franklinové, také proto se jí dlouho říkalo Lady Soul. Její zpěv z konce 60. a začátku 70. let byl odvázaný, bouřlivý, přesně rytmicky frázovaný. I proto zaujala publikum 2. Beatového festivalu v pražské Lucerně. Její kapela nesla mnoho let název Flamingo, což je anglicky Plameňák, a byl to název věru výstižný: zvuk Flaminga (později přejmenovaného na Plameňáky, v době, kdy se z Rangers stali Plavci a z Greenhorns Zelenáči) byl mimořádně autentický, a přitom hráčsky velice kvalifikovaný. Základ kapely tvořili trumpetista Richard Kovalčík (partner Rottrové, zemřel bohužel velice mladý v roce 1975), basista Jiří Urbánek, klávesista Vladimír Figar a další velevýznamné postavy ostravské hudební scény.


Totiž Ostrava… Rodiště a dlouhá léta i bydliště Marie Rottrové, ona „černá Ostrava“, „město mezi městy, hořké moje štěstí“, jak tuto specifickou demografickou a kulturní enklávu nazval v jedné písni Jarek Nohavica, plodila specifické hudební talenty. Nejen Rottrovou a Nohavicu, ale také dnes již zapomenutou, ale svého času velmi dobrou kapelu Bukanýři či později slavné Buty. Kumštýři z Ostravy až na výjimky zůstávali vrostlí do svých zvláštních kořenů, činících jejich tvorbu neodvozenou a originální, nezávislou na tom, co říká okolní svět. Ostrava měla své televizní studio, jež velmi podporovalo kulturu vzešlou z tohoto regionu, včetně dobové pop music. A konec konců, i na vrcholu slávy, v 80. letech, tu měla Rottrová vlastní pořad, divácky oblíbené Divadélko pod věží. Kdybyste se na ně podívali dnes, zaujme vás přinejmenším tím, v jakém poklidu a pohodě se tu odehrávala setkání hlavní protagonistky s hosty téže nebo příbuzné branže (od Jiřího Bartošky po Pavla Bobka). To už byla Rottrová zpěvačkou zklidněných a často i uklidňujících melodií, ty tam byly účesy à la Angela Davisová, hipísácká kostýmní stylizace a soulové výkřiky. Zde už před námi stála dáma, která zná svou cenu a která jen málokdy nepřekročí laťku kvality. V některých písních rezonují osobní tóny, třeba v českém převodu šansonu Je suis malade francouzské zpěvačky Dalidy, kterou známe v jejím provedení jako To mám tak ráda s českým překladem Jiřiny Fikejzové. Právě tahle píseň byla vyznáním Rottrové vůči zesnulému Richardu Kovalčíkovi, a je to při poslechu znát. Autentický, důvěryhodný, skoro se chce říct až pravdivý hlas zpěvačky, která už nepotřebuje žádné vnější ornamenty, „jen“ zpívá, neokázale, takříkajíc zevnitř. To je kvalita, kterou ať už v minulosti, natož dnes, přináší v populární hudbě opravdu málokdo.

První nahrávka Marie Rottrové, tehdy ještě se skupinou Flamingo


Počátkem 70. let – po účasti na tehdy velmi opulentním písňovém festivalu v Sopotech – se Rottrová stala tak trochu dvorní interpretkou polské hvězdy č. 1 Maryly Rodowiczové. Převzala od ní dvě písně, které se v jejím podání staly, jak bychom dnes řekli, megahity – Kůň bílý (Balada wagonowa, 1971) a Markétka (Malgoszka, 1974). Tehdy, v první půli 70. let, by se těžko našel jediný Čech, který by neznal nápěvy těchto písní nazpaměť. Sešla se tu přirozená autenticita Rodowiczové, vtělená do jednoduchých, avšak vkusných a nevlezlých melodií, s přiléhavým interpretačním převlekem Marie Rottrové. Svým způsobem to byla krásná doba, plná podobných kulturních relikvií, za něž by se jejich aktéři dodnes rozhodně nemuseli stydět.


Samozřejmě ani umělkyně kalibru Marie Rottrové nemohla uniknout dobovým nástrahám – na jedné straně požadavek angažovanosti, na druhé straně podbízení se lacinějším, ale dobře prodejným zbožím. K té první kategorii patří třeba příšerná agitační odrhovačka Nestůj, běž dál (1975). Rottrová s ní vystoupila a získala bronzové umístění na Bratislavské lyře (aspoň že nikoli na sokolovském Festivalu politické písně). Zde slyšíme ohromující slogany: „Nestůj, běž dál, zítřek předčí dny předvčerejší, nestůj, běž dál, všechno zmešká, kdo stál.“ Leč kdo z nás je bez viny…, jak praví známé memento. A k té druhé kategorii patří takové ty diblíkovské popěvky typu Střapatá nohatá holka (z roku 1979), jimž se vemlouvala mladší generaci, avšak běsům typu Holky z naší školky opravdu konkurovat nemohla. A tak lze tyhle úlety počítat sotva na prstech jedné ruky, a to v té záplavě písní a desek je věru zanedbatelné.


První skutečné veledílo spoluvytvořila Rottrová s Flamingem (ještě pod Kovalčíkovým vedením) v roce 1975 na desce lakonicky nazvané Plameňáci / Flamingo & Marie Rottrová ´75. Je to směsice pološansonů, funky, někdy až jazzrockových názvuků. Zejména členitá písňová sonáta Quasimodův sen (s textem Pavla Vrby) patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém popu spatřilo světlo světa. Mimochodem už tady se objevuje v týmu Marie Rottrové Jaromír Nohavica, tehdy v roli autora textu k písni Čas motýlů. Později se tato dvojice vepsala do dějin české populární hudby cover verzí Osbourneova (Black Sabbath) hitu She´s Gone, v Nohavicově převodu Lásko voníš deštěm (1980).

Její duety dobývaly první příčky hitparád


Rottrová měla vůbec štěstí na spolupracovníky. Nejprve již zmíněná textařka Jiřina Fikejzová, mimochodem též autorka českého textu Seegerovy protiválečné písně psané pro Marlene Dietrichovou Sag mir, wo die blumen sind, anglicky Where have all the flowers gone, česky Řekni, kde ty kytky jsou. Před Rottrovou tu píseň sice už v půli 60. let nazpívala Judita Čeřovská, ale díru do světa s ní udělala až Rottrová. A pak – vedle již řečeného Nohavici – byl spolutvůrcem obrazu Marie Rottrové především nedoceněný ostravský písničkář Jaroslav Wykrent. Jeho Lásko, nevymřeš po přeslici znělo éterem od rána do večera. A právem. Byl to dokonalý hit. Sáhl do správných strun citů lidí často s rozbitým osudem. Mnozí ho spojovali s příběhem Richarda Kovalčíka, písnička je však o rok starší (1974), nicméně když si ji dáte do tohoto kontextu, určitě vás zamrazí.


Je podivuhodné, že i o mnoho let později dokázala Rottrová nacházet nové cesty pro svůj talent. Spojila se ve dvou projektech s muzikanty z folkové kapely Neřež (dříve Nerez), zejména se Zdeňkem Vřešťálem, a vydala dvě velmi dospělá a v jistém směru ohromující alba – Podívej (2001) a Stopy (2009). Vysekla tam mimochodem poklonu neopakovatelnému talentu Zuzany Navarové, někdejší frontmance Nerezu (která zemřela roku 2004 v pouhých pětačtyřiceti). Její píseň Žaluzie je skvostem, který tehdy osmašedesátiletá Rottrová proměnila v diamant trvalého lesku.


Co dodat? Všechno nejlepší, paní Marie!


Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).