Pták Ohnivák a liška Ryška

Pohádky pojednávají o světě, který je drsný, často i krutý, a bez podvodu a skrývání pravdy to v něm prostě někdy nejde. Opravdu však musí být člověk „vykuk“, chce-li dojít cíle?

Minule jsme se setkali s Jiříkem, s tím, kdo má jméno. Mnozí si myslí, že se jen „omylem“ stalo, že pojedl bílého hada a porozuměl řeči zvířat. Ale to by nebyla pohádka, kdyby se zde něco dělo „omylem“.


Babka přinesla králi bílého hada s příslibem mimořádné schopnosti pro toho, kdo ho pojí. Již v tom byl předznamenán celý příběh: Jiřík „nepojedl“, jen „ochutnal, aby mohl ochutit“. Neuposlechl příkazu, který byl z povahy proti smyslu věci: proti pravidlům přípravy pokrmu. Věci jdou v pohádkách tak, že vyplývají jedna z druhé, ale ne tak, jako je to s otáčením koleček v hodinkách. Děje se to, co se dít má, dokud se nestane něco, co se nemělo stát. Ale jak poznat, co přichází a zda přitakat nebo odmítnout? Je třeba dbát na hlas srdce, občas poslechnout, občas ne. Neuposlechnutí hlasu, byť se jeví jako správný, nás může dovést k další a další vrstvě dění. Jako v pohádce o ptáku Ohniváku a lišce Ryšce.


Kdybych byl učitelem, zeptal bych se všech šprtů, jak se jmenoval třetí, nejmladší syn krále, ten, který se skamarádil s liškou Ryškou; nevěděli by. Erben totiž důsledně píše „kralevic“, respektive „nejmladší kralevic“. Princové zde jména nemají, jako ostatně ve většině Erbenových pohádek. Jméno tu má liška, kůň, pták. Ale proč u králevice nezáleží na jménu? S nikým se totiž v této pohádce nesetká, jen se svými stejně bezejmennými bratry. Jiřík poslouchá hádku rybářů a umí do ní vstoupit tak, aby je usmířil. Zato nejmladšího kralevice svět nezajímá, ani není vyslán do světa: je vyslán za zlatým ptákem a řeší jen svody, způsobené zlatem a pohodlím. V této pohádce je jen jeden klíč, který otevírá děj: třetí syn hlídá za cenu své vlastní bolesti (s ježčí kůží na klíně), pak nepošle za liškou kalenou střelu – nechce její bolest, naopak se s ní podělí o jídlo. Neodhání od sebe to, co se může jevit jako nepatřičné, zbytečné. A liška Ryška ho vede pohádkovým světem pohádkovou cestou: „Dobřes' mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na svého koně a jeď za mnou. Když uděláš, jak ti poradím, pták Ohnivák bude tvůj.“ Potom běžela napřed a huňatým ocasem dělala mu cestu: smetala hory, plnila doly a přes vody brody stavěla mosty. Králevic za ní klusem, až nenadále se octl u měděného zámku.

Vlastně s tím vším neměl žádnou práci, neměl žádnou zásluhu, jen… potom neposlechl, když mu liška Ryška radila, jak má postupovat: „V první síni najdeš dvanácte černých ptáků ve zlatých klecích a ve třetí síni bude ten pták Ohnivák sedět na bidýlku. Podle něho uhlídáš dvě klece, zlatou a dřevěnou; nedávej ho však do zlaté, dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.”


Jak jinak, králevic sice vyzkouší dřevěnou klec, ale k ptákovi Ohnivákovi se mu zdá nevhodná – a průšvih je tu! A tak se to opakuje i s koněm Zlatohřívákem, skoro do písmene. Ale co by to bylo za příběh, kdyby kralevic poslechl a přinesl domů klec s ptákem Ohnivákem? Selhání hlavního hrdiny je klíčem k dalšímu a dalšímu ději, až se naplní to, o co skutečně jde – setkání se Zlatovláskou. Ještě když jede za koněm Zlatohřívákem, nic o ní netuší! Až když jde skutečně o všechno (o Zlatovlásku), pak kralevic poslechne, a tváří v tvář krásným pannám si vyberu tu, která je nejskrovněji oblečena.


„Hoho!“ podivila se královna. „To ty sám ze sebe nemáš; počkej ještě do zejtřka.“


Králevic nemohl starostí spát, jak se mu zejtra povede, a jakmile se ráno na východě rozbřesklo, vyšel do zámecké zahrady. Sotva že tam vkročil, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním ta bílá panna. „Chceš-li mne dnes poznat, dávej pozor…“


Je to Zlatovláska sama, která radí kralevici, jak má postupovat, aby splnil úkol, který mu dala její matka. Diví se, ale nedává mu tři úkoly, jen ještě jeden, související s tím, že ona sama je královnou vod. Kralevic ví, že mu dává úkol, který je možno splnit, ale neví jak. Tuší, že kdyby královna chtěla, kdyby mu dala za úkol něco skutečně nesplnitelného – bylo by po příběhu.

Potom ráno mu dala malé sítko a řekla: „Jestli tím sítkem tamten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám; pakli nevyleješ, přijdeš o hlavu.“


Králevic zkoušel nabrat sítkem vodu, ale marně.


Vida, že tak nic nepořídí, posadil se na hráz, sítko podle sebe, a přemýšlel, jak si pomůže. Nenadále, kde se vzala, tu se vzala, podle něho zas ta bílá panna. – „ Kterak mám být vesel,“ řekl králevic, „vida, že tě nedostanu? Tvá matka uložila mi věc nemožnou.“


Tady se kralevic poprvé ukazuje jako opravdově jednající člověk: nemluví o tom, že mu hrozí useknutím hlavy. Trápí ho, že Zlatovlásku nedostane, trápí ho, že se mu úkol jeví jako nesplnitelný.


„Buď bez starosti,“ řekla mu Zlatovláska, vzala sítko a hodila ho doprostřed rybníka. Voda se vyvařila a v nastalém zmatku je tu liška Ryška s koněm a radí: ujíždějte, nemeškejte. Kdo ví, co by vás čekalo, až matka zjistí, že její dcera Zlatovláska sama pomohla svému únosci!


Ale tím ještě příběh nemůže skončit, kralevic si ke Zlatovlásce vytvořil osobní vztah. A opět je tu kouzlo lišky Ryšky, ocasem umetá cestu, a pro jistotu ji boří před pronásledovateli, a kralevic s její pomocí nejdříve podvede krále, jemuž slíbil Zlatovlásku, vyloudí na něm koně Zlatohříváka, a potom stejně podvede dalšího krále, z něhož vymámí ptáka Ohniváka. Spokojeně jedou domů. Liška Ryška mizí, a on si i se Zlatovláskou klidně zdřímne pod lesem. Spokojeně, samolibě. Opět neposlouchá, a vydá se tak na pospas bratrům – vrahům.


A pak přichází poslední role lišky Ryšky, živé a mrtvé vody. Liška chytí mládě vrány (!) a dělá, jako by ho chtěla v půli roztrhnout, vyděšení rodiče letí pro mrtvou a živou vodu, kterou liška Ryška požaduje, aby mládě nechala na živu.

Liška Ryška vzala ty měchýřky a roztrhla vráně v půli: potom ty půle složila jednu k druhé, pokropila je mrtvou vodou a v okamžení srostly k sobě; pak je pokropila živou vodou a vráně zatřepalo křídly a odletělo.


A teprve potom, po ověření, že byl slib splněn, bylo na řadě kropení kralevice.


A teprve tady jako by obživlý králevic dostal jméno, lidský příběh: jde sloužit ke koním, jedná v klidu se služebníky, kteří se mu vysmívají, dá koni Zlatohřívákovi poslední hrachovinu, jako by chtěl odčinit vinu za zlatou ohlávku, nasype ptáku Ohniváku poslední zadinu, jako by chtěl odčinit svou vinu za zlatou klec. Zlatohřívák, Ohnivák i Zlatovláska ho poznávají, a poslední ze všech i jeho otec – jeho bratři přijdou o hlavu a on se stává dědicem království. Šťastný konec. Ale můžeme tak snadno skončit i my?


Co když se dítě zeptá, jestli je správné, že se kralevic zachoval k majiteli koně Zlatohříváka nepěkně? Vůči němu měl alespoň jakousi omluvu – pták kradl jejich jablka. Pak ale neměl slibovat koně Zlatohříváka. Je to opravdu tak, že žádná spravedlnost není, a čas od času se tak nebo tak musí najít někdo „mimořádný“, komu slouží „nadlidské“ síly, jako je liška Ryška, a ostatní „musí stranou“? Opravdu musí být člověk někdy „vykuk“, jinak se cíle nedobere? To je na pohádkách dobré – pojednávají o světě, který je „drsný“, často i krutý, a bez podvodu a skrývání pravdy to v něm někdy nejde. Ještě se k tomu vrátíme příště, s vlídnými sudičkami v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda.


Článek vyšel v měsíčníku MY 12/2020 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.