Pusť to maso!

Vychovatelé a mravokárci si vždy všímali obecného nedostatku kázně, odpovědnosti či střídmosti mezi lidmi. Dnešní doba přináší v tomto směru jistou novinku, že se totiž mnozí lidé neumějí ani ukáznit, ani se srdečně, upřímně a především společně pobavit. Obojí spolu, jak se zdá, souvisí. Lékem na šeď naší každodennosti a záplavu elektronické nudy může být pohled na způsoby, jakými uměli skloubit sdílené veselí i vážnost naši předkové.

Mosopustní rej v obci Vortová


Počátek kalendářního roku je u nás od pradávna vnímán jako období společných zábav, kdy se užívá plodů celoroční práce. Po rozšíření křesťanství byl pro takové oslavy vyhrazen čas mezi dobou vánoční a obdobím půstu, kterým se věřící připravují na velikonoční svátky a omezují se v zábavách i v jídle, zejména v konzumaci masa. Předjarní veselice tak plynule navazují na vánoční radovánky a zároveň jsou psychologickým protikladem nadcházející vážné doby.


Čas novoroční veselosti, vepřových hodů, tanečních zábav a maškarád je v našem folkloru označován jako Masopust nebo Fašank. První název, složený ze slov „maso“ a „opustit“, znamená svým obsahem totéž, co z románských jazyků odvozený termín Karneval (z latinského carni vale, tj. „sbohem masu“, nebo z italského carnem levare, tedy „maso pryč“). Odkazuje tak k vlastnímu smyslu oslav, které jsou jakýmsi rozloučením s časem hojnosti. Výraz Fašank (či Fašinek), rozšířený zejména na Moravě, je zase odvozen z německého označení Fasching s významem „svátek výčepu“. (Z Moravy se slovo Fašank rozšířilo dále na jihovýchod a v maďarštině se stalo označením typické masopustní sladkosti - koblih.)


Vyvrcholením masopustního či fašankového období je vždy jeho závěr nazývaný podle krajových zvyklostí Končiny nebo Ostatky. Je spojen s průvody masek, obchůzkami „dům od domu“ a s předváděním tradičních výstupů a tanců. Tyto obyčeje jsou na mnoha místech naší vlasti živé i dnes (na Hlinecku ve Východních Čechách, v chodském Postřekově, na moravském Slovácku i jinde). Doba jejich konání se řídí podle Velikonoc, jež jsou ovšem pohyblivým svátkem a pro každý rok se jejich konkrétní datum vypočítává znovu. Velikonoční nedělí je vždy nejbližší neděle po prvním jarním úplňku (tj. v rozmezí od 21. března do 25. dubna). Odečtením čtyřiceti dnů od Velikonoční neděle je pak stanoven začátek půstu označovaný jako Popeleční středa.

Fašančáři


A právě v týdnu před ní se odehrávají masopustní zvyky a hody. Tradičně začínaly již předchozím čtvrtkem, který býval nazýván Tučný a byl příležitostí k mohutnému hodování, neboť se udržovalo přesvědčení, že toho dne je třeba se najíst co nejvíce, aby byl člověk silný po celý rok. Obědem bývala obvykle vepřová pečeně se zelím a knedlíky a nešetřilo se pivem. Následující Masopustní neděli se opět konal bohatý oběd, po kterém začínaly taneční zábavy.

V některých oblastech začínaly tancovačky již v sobotu večer. Podle místních zvyků se taneční zábavy v závěru Masopustu vyznačovaly všelijakými zvláštnostmi. Někde bylo například zvykem, že hospodu a muziku o Masopustní neděli platily vdané ženy. Takovým tancovačkám se říkalo Babské bály nebo Jalové hody. V pondělí se zase konávaly Mužovské bály v režii ženatých mužů. Na Hané se udržovalo tzv. Ostatkové právo, podle kterého byla na dobu Masopustu žertem svěřena „vláda“ nad vesnicí místní mládeži. Ta ze svých řad zvolila výbor a prvního stárka, kteří se starali o zdárný průběh zábavy a tancovaček.


Hlavní částí oslav však byly průvody maškar o Masopustním úterý, jenž bylo posledním dnem Masopustu. Ačkoli se tyto obyčeje leckde stále udržují, většinou se z praktických důvodů spojují do volných dnů víkendu a maškarní průvody se tak konávají již o Masopustní neděli. Síla tradice se přitom projevuje ve dvou věcech: jednak ve starobylých typech maskovaných postav, které nesmějí v průvodu chybět (medvěd, kůň, Slamák a další), a jednak v ustálených scénkách, tancích či archaických veršováních, jež vybraní účastníci průvodu předvádějí (mužský tanec kolečko na Hlinecku, tanec mladíků pod šablami a podobně).

Masopustní průvod


Pokud jde o hlavní maškary, jejich výčet se v různých oblastech liší, vždycky však mají svou symbolickou roli a zvláštní úkol. Medvěd, muž maskovaný kožichem či obalený hrachovinou, s maskou zvířete na hlavě, představuje divokou sílu přírody a jeho úlohou je žertovně „děsit“ přihlížející ženy, nutit je k tanci a popřípadě je vyválet ve sněhu. Někde je Medvěd přímo hlavní postavou mezi maškarami, jinde hrají podobnou roli Šašek, Kobyla či pestrobarevně oblečená postava tzv. Masopusta. Maškaru Kobyly tvoří obvykle dva muži přikrytí rozměrnou plachtou, z nichž první stojí vzpřímeně a dělá hlavu a přední nohy maškary, zatímco druhý se o něho opírá a dělá zadní nohy. Kobyla bývá také zvána Klibna či Brůna a často se podobá spíš bájné bytosti než koni (mívá žirafí krk, rohy apod.).


Jiný úkol mají tzv. laufři, kteří chodí v čele průvodu, razí mu cestu práskáním bičů a hlasitými pokřiky. Svou roli mají též výběrčí, kteří při návštěvách jednotlivých stavení dostávají od hospodyní výslužku v podobě masa, koblih, vajec či mouky. Podle toho, co má kdo z nich na starost, se jim také říká Moučka, Žitnej, Masař a podobně. V průvodu pak najdeme spoustu dalších postav, obvykle zástupců stavů či povolání s výrazným typem oděvu (Kominík, Kat, Hasič atd.).


Maškarní průvody bývají zpravidla zakončeny hranou scénkou připomínající popravu či pohřeb, která má naznačit konec masopustní zábavy. Hlavní maškara (Medvěd, Kobyla či Masopust) je komickým způsobem popravována (Kobyla padne, aby po sklence kořalky zase ožila, Masopustovi je obřadně sražena z hlavy čepice atd.), nebo se pohřbívá neživá věc (vycpaná figurína Masopusta, hudební nástroj, nejčastěji basa apod.).

Klibna v Kučeři u Milevska


Oslavy Masopustu se ovšem nekonaly jen ve venkovském prostředí, ale i ve velkých městech, včetně Prahy, kde je pořádaly například řemeslnické cechy. V 18. století vznikly masopustní maškarní plesy, tzv. Reduty. Všechny tyto zábavy samozřejmě definitivně končily o půlnoci z Masopustního úterý na Popeleční středu, kdy začíná půst. Tento úzus je na místě brát velmi vážně, mají-li být i dnešní oslavy Masopustu věrné tradici a nemají-li ztratit podstatnou část svého smyslu.


Půst je dobou určenou k přemýšlení o nejvážnějších otázkách křesťanské víry a lidské existence. Trvá čtyřicet dní a obsahuje šest nedělí, které jsou rovněž spjaty s řadou zvyků. Název Popeleční středa je odvozen z toho, že při katolické mši toho dne vyznačuje kněz na čela věřících popelem znamení křížku se slovy „pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš!“ Popel je tu jako připomínka pomíjivosti lidského života. Získává se spálením posvěcených jívových ratolestí (tzv. kočiček) z loňského roku. Popsanému obřadu se říká popelec.


První neděle po Popeleční středě se v církevním kalendáři nazývá latinsky Invocabit a v lidovém prostředí se jí říkalo Černá nebo Modrá, protože ženy s nástupem postního období vyměnily šatník a oblékly tmavší barvy. Někde se této neděli také říkalo Pučálka podle postního jídla z napučeného hrachu.

Druhá postní neděle (latinsky zvaná Reminiscere) bývala také zvána Liščí. O této neděli se pekly oblíbené, solí a mákem sypané preclíky. Hospodyně je napekla v sobotu večer, nebo v neděli brzy ráno a pro děti je jako překvapení rozvěsila na stromy v zahradě. Nejmenším se říkalo, že preclíky přinesla liška. Z toho vznikl i lidový název této neděle. Smysl popsaného zvyku a symbolický význam postavy lišky, která je s ním spojena, dnes už neznáme a zvyk sám je pozapomenut, nicméně preclíky, jako bezmasá křupavá pochoutka, k postnímu období patří. V minulosti byla některá místa svými preclíky proslulá, například Poniklá v Krkonoších nebo Horní Sklenov u Hukvald, kde se pečivo z preclíkového těsta splétalo mimo jiné i do podoby lidských postav, tzv. matiček.


Třetí neděli (Oculi) se v některých českých krajích říkalo Kýchavná, podle pověry, že kdo prý toho dne třikrát kýchne, bude celý rok zdráv.


Zvláštní význam má čtvrtá postní neděle (Laetare), jenž se nachází uprostřed postního období, a mluvilo se o ní proto také jako o Středopostí. Církev tuto neděli poněkud uvolňovala pravidla spojená s půstem, proto se jí také říkalo Radostná. Kněz při mši toho dne užívá výjimečný ornát růžové barvy. To dalo vzniknout dalšímu lidovému názvu Růžová či Růžená neděle. Vzhledem k dočasnému zmírnění půstu byla tato neděle vhodnou příležitostí k návštěvám mezi příbuznými a přáteli, tedy časem, kdy se lidé družili. Neporozuměním názvu Růžená neděle a pod vlivem zvyku o této neděli se přátelsky družit vzniklo další označení neděle Družebná čili Družbadlnice. Se všemi těmito názvy se v našem folkloru setkáváme.

Vynášení smrtky


Pátá postní neděle (Judica) je známá jako Smrtná. V kostelích se při ní zahalovaly kříže látkou, na připomínku blížícího se pašijového týdne, kdy se pozornost věřících obrací k událostem Kristova Ukřižování. V lidovém prostředí byla tato neděle většinou spojena se starobylým, mnohde však dosud živým zvykem, vynášením smrtky – symbolu zimy, ze vsi. Figurina smrtky, zvaná též Smrtholka nebo Mařena, bývá obvykle zhotovena ze slámy. Za obřadních zpěvů či recitace veršů je v průvodu vynesena mimo obec a zlikvidována (buď vhozením do vody, nebo spálením). Někteří křesťanští kněží viděli v tomto obyčeji příliš mnoho pohansko-magických prvků a vystupovali proti němu, jiní, například známý kronikář Václav Hájek z Libočan, považovali tento zvyk naopak za vzpomínku na likvidaci pohanských model po přijetí křesťanství. Ať je tomu jakkoli, obyčej vynášení smrti je dosud na řadě míst živý a patří ke koloritu postní doby.


A konečně šestá postní neděle, latinsky zvaná Palmarum, jež těsně předchází pašijovému týdnu a je připomínkou novozákonního vyprávění o uvítání Krista při jeho vjezdu do Jeruzaléma. Podle líčení evangelistů jej tehdy obyvatelé vítali s nadšením jako krále a mávali mu palmovými ratolestmi. Proto církevní obřady této neděle začínají shromážděním věřících před kostelem se svazky kvetoucích ratolestí v rukou. Nejčastěji jde o proutky jívy (kočiček). Tyto ratolesti kněz při obřadu posvětí a věřící je pak uchovávají během celého roku. Často se umísťují v domácnostech za dřevěné kříže na zdi. Podle kvetoucích ratolestí se tato poslední předvelikonoční neděle označuje jako Květná.


Článek vyšel v měsíčníku MY 2/2018 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon