Rukopisy stále živé

Mezi učebnicově fixované „pravdy“ patří teze o podvrženosti Zelenohorského a Královédvorského rukopisu. Většinové mínění však pravdu netvoří, zvlášť je-li v zajetí omylů a tradovaných mýtů ideologicky či politicky motivovaných „expertů“. Časopis MY se proto rozhodl tuto zapovězenou komnatu otevřít a to nejen následujícím článkem paní Jitky Škodové, ale dvěma zásadními texty v připravovaném říjnovém vydání měsíčníku MY.

Proč je třeba obnovit diskusi o stáří Rukopisů


Je potřeba konečně se vymezit proti tvrzení, které je v našich akademických kruzích většinově již řadu let přijímáno, totiž že otázka pravosti Zelenohorského a Královodvorského rukopisu byla již dávno a definitivně zodpovězena negativně, takže již nelze tomuto problému nic podstatného dodat. V pozadí tohoto tvrzení ovšem zůstává nevyřčené varování, jehož dopad se na hereticích již mnohokrát projevil: Kdo by se odvážil pochybovat, je vyobcován a oficiální vědou prohlášen za nevědeckého blouda. Dříve ovšem, v dobách, kdy spor o Rukopisy hořel prudkým plamenem, byli odpůrci oficiálního názoru označeni ještě navíc za nemorální jedince, dávající přednost lžím a podvodům, a kteří si nechtějí přiznat morální selhání a ubohost našich národních snah. Tyto doby jsou naštěstí za námi – doufejme, že trvale. I když v převádění problémů, o nichž by se mělo otevřeně věcně diskutovat na problémy morální, o nichž se přece nediskutuje, protože to je neslušné a nekorektní, je zrovna naše doba mistr. Tento starý trik k zamezení otevřené diskuse se ovšem dobře uplatňoval v každé době.


Diskuse okolo Rukopisného sporu byly na oficiální akademické půdě uťaty již cca před 100lety. A to navzdory novým poznatkům, které se od té doby vynořily. Toto tabu uvalené na diskusi je však samo o sobě z vědeckého hlediska nepřijatelné. V r. 2017, tedy v roce dvoustého výročí od nálezu Rukopisů, proběhl rozsáhlý restaurátorský průzkum na půdě Národního muzea v Praze. Výstupem je rozsáhlá, nanejvýš zajímavá a odborně vysoce fundovaná publikace (1). V souladu se současným stanoviskem se však hned v jejím úvodu proklamuje, že se otázka stáří Rukopisů řešit nebude, že jde čistě o zjištění stavu těchto památek a případné naplánování restaurátorských zásahů.

Zmíněný restaurátorský průzkum je zatím posledním z celé řady tzv. hmotných průzkumů obou Rukopisů. Přehled o těch předchozích podává článek doc. Nesměráka (2). V něm se konstatuje, že veškeré doposud prováděné hmotné průzkumy Rukopisů, krom jediného – průzkumu vedeného spisovatelem Ivanovem, o kterém bude ještě řeč – dospěly k závěru, že se Rukopisy chovají jako staré památky. Třeba zdůraznit, že průzkum profesora Bělohoubka z 80. let 19. století, analyzující inkousty a srovnávající inkoust RK, jeho složení a průnik do pergamenu, s rukopisy ověřeného stáří, byl, pokud jde o metodiku i o maximálně pečlivý a obecně ověřitelný postup, na světové úrovni tehdejší vědy.


Ivanovův průzkum z konce 60. let minulého století nevyhověl ani v základních parametrech požadavkům na solidní vědecký přístup, ideologicky vyhovoval zadání tehdejšího režimu. Ovšem tento pseudovýzkum ani tehdy neprošel oficiální vědeckou oponenturou odborníků. Tehdejší režim však zakázal o závěrech oponentury diskutovat, s absurdním odůvodněním, že by to byla voda na mlýn obhájcům pravosti, kteří by toho mohli zneužít. Ivanov ovšem dovedl obratným a třeba říct, že i poutavým slohem, své nevědecké a falešné závěry zpopularizovat. Nejvíc do očí bijícím nesmyslem je jeho interpretace tzv. miniových značek v Rukopisu zelenohorském. Podle Ivanova jde o iniciály starého latinského žaltáře, jehož ostatní text byl z původního pergamenu padělateli vyškrabán. Na takto připravený pergamen pak prý padělatelé napsali samotný text RZ. Rukopis zelenohorský je podle Ivanova tedy tzv. palimpsest. Nemluvě o Ivanovově úporné snaze „znásilnit“ umístění miniových značek v RZ tak, aby to vyhovovalo jeho hypotéze, což bylo znalci (3) problematiky okamžitě rozpoznáno jako nesmysl až vědomý podvod, žádný jiný hmotný průzkum RZ nezjistil, že by RZ byl palimpsest. A nedávný, výše zmíněný průzkum restaurátorský definitivně prokázal, že o palimpsest vskutku nejde. Miniové značky v RZ jsou do rukopisu vepsány nad a nikoliv pod písmem RZ. Zjištění, že nejde o palimpsest, ovšem samo o sobě nedokazuje, že Rukopis je starý. Mohl být padělateli napsán na nějaký dosud nepoužitý pergamen. Zato však definitivně odsouvá tzv. Ivanovův průzkum a jeho závěry do říše báchorek a tento průzkum nelze nadále brát vážně. A toto je významný nový výsledek, který otevírá cestu oprávněnému vědeckému zájmu o tuto problematiku.

Rukopis zelenohorský


Jsme dnes v pozoruhodné situaci, kdy veškeré, dosud věrohodně provedené hmotné průzkumy Rukopisů, které se soustředily na určení jejich stáří, konstatují, že se Rukopisy chovají jako staré či dokonce velmi staré památky. A současně naše oficiální jazykověda a historie rigidně trvají na stanovisku, které se prosadilo spíše jako výsledek politických a mocenských bojů konce 19. století, než jako výsledek otevřené vědecké diskuse. Ta byla uťata, jak již bylo řečeno tím, že místo vědeckých argumentů, které byly ve zmíněné době k dispozici, se začaly uplatňovat přednostně argumenty morální. Podle soudu mnohých, v dobách minulých i v době dnešní, mají nálezy hmotných průzkumů nepoměrně větší průkazní váhu, pokud jde o stáří Rukopisů, než argumenty lingvistů a historiků. Bylo by tedy třeba začít se solidní diskusí též na tomto poli a přestat se zaštiťovat dogmatickým tvrzením, že otázka pravosti RKZ je již dávno vyřešena. Není tomu tak.