Rychleji pro Říši

Několik dní poté, co byl před chebskou radnicí slavnostně uvítán předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt, tentokrát „v dresu“ Panevropské unie, jsem navštívil jedno ze smutných míst karlovarského kraje, areál bývalého zajateckého tábora Rolava.

Skelet obrovské zpracovatelské budovy


Zajatecký tábor Sauersack (Rolava), budovaný od roku 1940, dodával do konce války v roce 1945 veškerou pracovní sílu pro berlínskou firmu Zinnbergbau Sudetenlland GmbH, zabývající se těžbou a zpracováním cínu pro Říši. Ze zajateckého tábora dnes zbyly jen základy, v areálu kolem dolu se však dodnes tyčí zbytky staveb i skelet obrovské zpracovatelské budovy.


Váleční zajatci byli ubytováni v osmnácti domech, tábor byl rozdělen na dvě části. Jedna část byla určena pro zajatce ze Sovětského svazu (převážně Rusy), kteří měli mnohem tvrdší podmínky než Francouzi, Italové a Řekové v druhé části tábora. Ostrahu tábora prováděly jednotky SS spolu s oddílem ukrajinských pomocníků. Spolu se zajatci pracovalo v dolech, úpravně rudy a v dílnách i na 200 totálně nasazených Poláků, Ukrajinců, Holanďanů, Italů, Řeků a také 17 Čechů. Za dobu existence tábora se zde vystřídalo na 2 000 zajatců a totálně nasazených.


Cínovou rudu zajatci dolovali v hloubce až 176 metrů, v pěti patrech bylo postupně vyraženo na 14 km chodeb. Celkem zde bylo v letech 1941-1945 vytěženo 73 270 tun cínové rudy. Zajatci byli vystaveni nelidskému zacházení, dostávali nedostatečnou stravu a ošacení. Jména desítek těch, kteří zde byli zastřeleni, zemřeli na následky úrazů a nemocí nebo byli z trestu přeloženi do koncentračních táborů, se – až na několik výjimek – nedochovala.


O pomníček se starají členové ZO KSČM Rolava


Nedaleko od bývalého zajateckého tábora stojí v lese skromný pomníček s pěti jmény. Patří těm, kdo našli odvahu k útěku, aby vydali světu svědectví o pracovních podmínkách a nezměrném strádání v německých zajateckých táborech. Nedostali se bohužel daleko – na místě kde dnes stojí pomník, byli zastřeleni.


Po skončení války se ukázalo, že bez otrocké bezplatné práce válečných vězňů se těžba cínové rudy nevyplácí, a proto byl v roce 1945 důl i s úpravnou opuštěn.

Zamyšlen jsem na kole odjížděl od pomníku, když mě na elektrokole předjel rozjařený postarší Němec. Křikl na mě: „Schneller, schneller!“ (rychleji, rychleji!) a ujížděl do dáli. Uvědomil jsem si, že jeho otec či děd mohl takto před necelými osmdesáti lety křičet na zdejší zajatce…

Článek vyšel v měsíčníku MY 9/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.

Měsíčník MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska | © 2017 - 2020 Česká citadela, s.r.o. | Web MY: © 2017 - 2020 Flex Press, s.r.o.

  • Facebook Sociální Icon